Kdybychom chtěli, aby všechnu elektřinu v Česku vyráběly větrné elektrárny, zabraly by téměř 15 000 km2, tedy pětinu území republiky. Pozemní solární parky by pokryly přes 3000 km2 (téměř 4 % území státu), jaderné elektrárny by oproti tomu zabraly jen zhruba 28 km2. K takovým závěrům došla odborná studie zadaná skupinou europoslanců z frakce Evropští konzervativci a reformisté, jejíž výsledky prezentovali nedávno Evropskému parlamentu.
Studie Cesta k evropské klimatické neutralitě do roku 2050 srovnává podmínky výstavby různých nízkoemisních zdrojů z hlediska prostorových nároků na příkladu České republiky a Nizozemí, tedy typického vnitrozemského a přímořského státu. Bere v potaz místní geografické a meteorologické podmínky a z nich vyplývající technické možnosti porovnávaných technologií (například reálné koeficienty ročního využití zdrojů). Pracuje při tom se dvěma scénáři: v prvním zkoumá prostorové nároky zdrojů, pokud by zajišťovaly veškerou produkci elektřiny samy o sobě, ve druhém pak rozděluje požadovanou roční produkci 700 PJ v elektřině rovným dílem mezi všechny čtyři studované technologie: vítr, pozemní soláry, střešní soláry a jádro tedy vyrábějí každý čtvrtinu z požadovaného množství.
Ze závěrů pro Českou republiku vyplývá, že v prvním scénáři by větrné elektrárny musely pokrýt asi 14 860 km2, což odpovídá téměř pětině rozlohy celé země (78 870 km2). Pozemní solární parky by pokryly 3000 km2, tedy území šestkrát větší než Praha. Střešní soláry by si vyžádaly 1194 km2 střech. To už nezní tak nereálně - vždyť budov existuje mnoho a na rozdíl od velkých oplocených areálů v zemědělské krajině fotovoltaiky na střechách nikoho nedráždí. Jenže jiné odborné studie (např. ENACO) zkoumající potenciál výstavby střešních solárů v Česku odhadují reálnou velikost skutečně vhodných ploch pro tyto instalace jen na 78 km2, tedy 15x menší, než by bylo potřeba. Ale i kdybychom přistoupili na to, že se bude fotovoltaika instalovat i na střechách s nevhodným sklonem a orientací, problematickou nosností apod., stoupne teoretický potenciál střešních solárů na nějakých 245 km2, takže jsme stále 4,5krát v deficitu. Na druhé straně, pokud by veškerou elektřinu v Česku měly dodávat výhradně jaderné elektrárny, vyžadovalo by to území 28 km2. Areály Temelína a Dukovan dnes zabírají cca 2,7 km2, přičemž v Temelíně je prostor dimenzován na 4 bloky o celkovém výkonu přes 4 000 MWe. K úplnému zajištění energetických potřeb by tedy stačilo provozovat 10 Temelínů.
A jak vypadá druhý scénář, kdy každý ze zdrojů vyrábí čtvrtinu požadované elektřiny? U větru prostorové nároky činí na první pohled mnohem snesitelnějších 3 716 km2. Větrníky by v tomto případě zabraly dvě třetiny dostupné plochy vhodné pro jejich výstavbu (tedy např. mimo chráněné oblasti, ochranné zóny kritické infrastruktury apod.). I tak to představuje zábor místa, kam by se Praha vešla 7,5krát. Bohužel, u střešních solárů jsme při čtvrtinové výrobě stále téměř 4x nad hranicí vhodných ploch. U jádra by stačilo 7 km2, takže necelý trojnásobek současné plochy.
Evropské sdružení FORATOM už dlouho upozorňuje, že při posuzování „udržitelnosti" různých výrobních zdrojů by se měly v úvahu brát i environmentální vlivy jako je zábor půdy. Na zabírání volných přírodních ploch betonem a ocelí totiž není vůbec nic udržitelného. Z logiky věci tedy vyplývá, že pro přírodu jsou vhodnější zdroje s vyšší výkonovou hustotou (density factor). Ta uvádí výkon (MW) přepočtený na zabranou plochu (km2). Asi nepřekvapivě i zde čísla mluví ve prospěch jádra. I pesimistické odhady u něj odhadují density factor 250 MW/km2, zatímco ty optimistické si troufají tvrdit až 1500 MW/km2. Střešní solární panely se pohybují mezi 134-176 MW/km2, pozemní soláry jsou v tom lepším případě zhruba poloviční (88 MW/km2), ale vítr pokulhává na slabých 9 MW/km2. Proto ty enormní rozdíly v záborech půdy.
Zajímavým ukazatelem je rovněž tzv kapacitní faktor neboli koeficient ročního využití zdrojů. Roční využití českých jaderných elektráren se pohybuje kolem 89 %, v průměru tedy generují téměř 90 % své teoretické maximální kapacity. Oproti tomu pozemní větrné elektrárny mají v našich podmínkách průměrný kapacitní faktor cca 22 % a solární dokonce jen zhruba 14 %. Zjednodušeně to znamená, že stejný instalovaný výkon v jádře vyrobí za rok čtyřikrát více energie než ten z větru a šestkrát více než v solárních elektrárnách. A naopak, abychom dosáhli stejných hodnot výroby jako v jádru, museli bychom postavit čtyřikrát větší instalovaný výkon ve větru a šestkrát větší v solárech. Citovanou studii Cesta k evropské klimatické neutralitě do roku 2050 najdete zde.
Ilustrační foto: rechargenews.com