Již sto let uplynulo od doby, kdy se o bezpečnost a plynulost dopravy na křižovatkách začaly starat barevné světelné terčíky. Přesně 5. srpna 1914 totiž v Clevelandu v americkém státě Ohio začalo fungovat první elektrické signalizační zařízení, neboli jednoduše semafor. Podobné zařízení sice fungovalo už v roce 1869 v Londýně, nebylo však elektrické a jeho obsluhu zajišťoval policista, ručně manipulující s plynovými lampami. Ačkoli se tento systém v dopravě údajně celkem osvědčil, už po několika týdnech způsobil únik plynu explozi, při níž byl obsluhující konstábl těžce zraněn. V zájmu bezpečnosti tak bylo rozhodnuto od používání plynových semaforů upustit a na scénu se tento systém vrátil až s nástupem elektrických světel, k čemuž poprvé došlo právě v Ohiu.
Odsud se pak začaly elektrické semafory šířit nejen po Spojených státech, ale i do celého světa a postupně se začaly formovat až do dnešní podoby. První semafor měl totiž pouze dvě barvy, třetí však byla přidána už po šesti letech. Komplikovanější semafory se pak rychle začaly používat i na vícecestných křižovatkách, největší rozvoj u nich však nastal s rozmachem integrovaných elektronických obvodů, které původně poměrně jednoduché zařízení změnily k nepoznání - a s ním v podstatě i celou silniční dopravu.
Zelená pro sanitky
Moderní signalizační prostředky už toho s původními semafory, jež pouze uměly rozsvěcovat různé barvy, moc společného nemají a k řízení dopravy využívají celou řadu dalších technologií. Pokrok dobře ilustrují systémy, jež jsou testovány například v Houstnu či ve Vídni.
V Houstnu si modernizaci silničního signalizačního systému vyžádal v roce 2008 hurikán Ike. Tisíce lidí před ním tehdy začaly prchat z města, doprava ve městě kolabovala a záchranné složky téměř neměly možnosti zasahovat. Aby se opakování podobných situací dalo efektivně zabránit, funguje ve městě systém, který neustále informuje řidiče o dopravní situaci a zajišťuje pokud možno co nejplynulejší průjezdnost. Využívá k tomu čipy, jimiž jsou vozidla vybavena primárně pro placení mýtného, mohou však sloužit i k detekci průjezdu vozu kolem kontrolních bodů. Ty jsou na hlavních tazích ve městě rozmístěny v rozestupech několika kilometrů a informaci o průjezdu vozidla s čipem odesílají do centrálního počítače, v němž je po obdržení informací z několika kontrolních bodů vypočítána průměrná rychlost na daném úseku komunikace. Získané informace jsou pak společně se záznamy ze silničních kamer řidičům neustále k dispozici na internetových stránkách.
Zároveň mohou být využity k udržení plynulého provozu - pokud pracovníci v operačním centru registrují zpomalení provozu, nastaví semafory na zelenou a doprava se může opět rozjet. Automaticky pak ještě zelenou dostávají záchranná vozidla, která jsou vybavena vysílačkou s GPS. Z ní je při přiblížení vozidla ke křižovatce odeslán signál o poloze vozu, na semaforech naskočí zelená a řidič záchranky může bez zdržení projet.
Centrem města bez zastavení
Ještě dále však jde systém testovaný řidiči ve Vídni, který interakci s dopravním systémem přináší až na osobní úroveň. Na úseku o délce 45 km jsou podél silnice nainstalovány stovky senzorů a kamer, jež sbírají doslova veškeré informace související s dopravní situací - kolik je na silnici vozidel, jak rychle se pohybují, zda se někde netvoří zácpa, kde jsou na silnici případné překážky, jaké je počasí a podmínky na vozovce (např. kvůli rizikuaquaplaningu, resp. náledí) či jak se mění světla na semaforech. Všechna data pak směřují do výpočetního centra, kde jsou vyhodnocována a okamžitě předávána řidičům zařazeným do testovacího programu.
Vozidla v testovacím programu jsou vybavena jednotkami, jež připomínají klasickou navigaci, umí toho však mnohem více. V případě zácpy či uzavírky na plánované trase řidiče varují a automaticky navrhnou trasu novou. Při přiblížení ke křižovatce se zase na displeji objeví doporučená rychlost, při jejímž dodržení má řidič jistotu, že na křižovatku dorazí na zelenou a nebude muset zastavovat. Jelikož má zařízení k dispozici informaci o poloze vozidla, může řidiči poskytovat pouze ty informace, které se týkají jeho cesty. Jde tak v podstatě o personalizované dopravní zpravodajství, které řidičům exkluzivně poskytuje důležité informace a současně dokáže zaručit plynulou jízdu. Cílem vývojářů je však učinit systém ještě efektivnější pomocí vzájemné komunikace mezi jednotlivými vozidly. Veškeré sdílené informace týkající se například plynulosti provozu, umístění začátku a konce dopravní kolony či nečekaných překážek, by tak byly nejen přesné, ale zejména naprosto aktuální.
Obrázky - popisek:
Obr. 1: Jeden z nejstarších semaforů v Evropě instalovala společnost Siemens na berlínském Potsdamer Platz v roce 1924. Věž se semaforem však vydržela jen 12 let, poté byla kvůli stavbě metra odstraněna. Od roku 1997 nicméně ve městě stojí alespoň její replika.
Obr. 2 Moderní dopravní systémy nejen zvyšují plynulost a bezpečnost provozu, ale pomáhají i zlepšovat ovzduší v centrech měst - bez nutnosti stavění na každé křižovatce či popojíždění v kolonách jsou emise z vozidel výrazně sníženy.
Obr. 3: Doba se mění a s ní i semafory. Kromě panáčka lze přecházet už i na panenku, která navíc nesvítí díky žárovce, ale díky výrazně úspornějším diodám.