Ve svých výzkumech se vědci setkávají
se zajímavými a mnohdy zatím i
teorií nevysvětlenými jevy. Jednou
z takových „záhad“ se zabývá i Ing.
Jan Jedelský z Energetického ústavu
Fakulty strojního inženýrství VUT
v Brně. Předmětem jeho zájmu je
tzv. lifter – zařízení, které se dokáže
po připojení na zdroj elektrického
napětí samo vznášet. Princip tohoto
tajemného jevu zatím nebyl vědecky
zcela vysvětlen.
Jednoduché zařízení, které Ing.
Jedelský zhotovil z balzových nosníků,
pásku staniolu a tenkých drátků,
má tvar rovnostranného trojúhelníku
o straně cca 30 cm. Kolem vrcholů
trojúhelníku je po celém obvodu zařízení
omotán proužek staniolu široký 6
cm - záporná elektroda - a 3 cm nad
ním tenký drátek o průměru 0,05 mm
- kladná elektroda. Balzové nosníky
tvoří zároveň i nohy lifteru.
„Jedná se vlastně o tzv. asymetrický
kondenzátor. Pokud se obvod připojí
ke zdroji napětí o velikosti řádově 10
kV a více, lifter se začne vznášet,“ říká
Ing. Jedelský. A skutečně, když připojí
svůj lifter k napětí 25 kV, ten okamžitě
stoupá do výšky a kdyby nebyl připoután
režnými nitěmi k desce stolu, zastavil
by se zřejmě až o strop místnosti.
V celé laboratoři je přitom silně cítit
ionizovaný vzduch - probíhající proces
evidentně produkuje ozón.
„Exaktní a vyčerpávající vysvětlení
tohoto jevu zatím neexistuje. Odborníci
se převážně kloní k názoru, že hlavním
zdrojem tahu lifteru je koronový
výboj. Při tomto jevu dochází k ionizaci
volných molekul vzduchu a k předávání
elektrického náboje mezi těmito
molekulami a zařízením. Molekuly se
odevzdáním záporného náboje vrchní
kladné elektrodě stávají kladnými a
jsou tak přitahovány ke spodní záporné
elektrodě zařízení. Svým pohybem
směrem dolů pak vlastně způsobují
vztlak lifteru,“ vysvětluje Ing. Jedelský.
Je samozřejmě několik dalších
teorií – může to být Biefeld-Brownův
jev, dielektroforéza a jiné.
Počátky lifteru se datují do šedesátých
let minulého století, kdy byl také
jeho princip patentován. Je zajímavé,
že se tímto jevem zabývají spíše amatérští
nadšenci než vědci na ústavech a
univerzitách. NASA nebo jiné obdobné
organizace, alespoň podle veřejně
dostupných informací, se tomuto zajímavému
úkazu speciálně nevěnují.
Přitom podle Ing. Jedelského má lifter
obrovský potenciál rozvoje a využití
zejména v letecké dopravě.
„K jeho výhodám patří jednoduchost.
Zařízení nemá žádné pohyblivé
díly, což je důležité z hlediska spolehlivosti
a životnosti. U leteckých dopravních
prostředků je podstatný poměr
mezi dodávaným příkonem a výkonem
- vztlakem. Ukazuje se, že tento poměr
může mít lifter lepší než např. vrtulník.
Předností pohybu lifteru je bezhlučnost.
Samozřejmě existují i nevýhody
– především požadavek zdroje vysokého
napětí o dostatečném výkonu. Ale
při současném stavu techniky by bylo
řešitelné (a některé publikované práce
k tomu směřují) zkonstruovat autonomní
lifter s vlastními zdroji energie
na ,palubě‘. Sestavením lifteru z několika
samostatných komponentů (ostatně
někteří tvůrci lifterů se snaží jejich
vlastnosti včetně nosnosti zlepšovat
právě vytvářením různých sestav) by
se dalo vyřešit i jeho řízení. Problémem
by zřejmě byla doprovodná ionizace
ovzduší,“ vypočítává možné klady a
zápory lifteru Jedelský. Podle něj byla
zatím lifteru věnována malá pozornost
a právě proto je potenciál možných
zlepšení velký.
Zatím vědecky ne zcela zdůvodněný
jev se podle některých experimentátorů
uplatňuje i ve vakuu. A i když nemusíme
zrovna dát za pravdu části „ufologů“,
kteří tvrdí, že právě létající talíře se
pohybují na stejném principu jako lifter
– tedy bezhlučně a s výraznou ionizací
ovzduší, je jasné, že zvládnutí a využití
tohoto jevu by umožnilo vývoj zcela
nových prostředků v pozemské letecké
dopravě, a také v kosmonautice. IGOR MAUKŠ