Zničí svoboda podnikání zelenou planetu?

Nejnovější knížka prezidenta Václava Klause, Modrá, nikoli zelená planeta, nasvědčuje, že autor si své čelné místo mezi fundamentalisty neoliberalismu zaslouží. Je známo, že vyniká nadprůměrnou pracovitostí. Neoliberální ekonom, podnikavý „prezident na plný úvazek“, si asi uvědomil, že mediální ohlas jeho odpovědí na otázky Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu k záležitostem lidského působení na globální oteplování a klimatické změny, by mu mohl zajistit velký zájem také o knížku na dané téma. Tak vznikla útlá publikace v rozsahu 164 stran formátu A6, kterou si autor a vydavatel ocenili na 198 Kč včetně DPH. Nelze vyloučit, že i pro prezidenta platí poučka se zkratkou KKD, Čili každá kačka dobrá?). Úpravu podkladového materiálu, použitého pro odpověď na otázky Kongresu do formy knihy, zvládl sice poměrně rychle, ale povrchně. Zatímco při sestavování odpovědi Kongresu USA autor dbal na logickou návaznost a konzistentnost argumentace, při sestavování knihy použil podkladový materiál bez důkladnější selekce. Projevuje se to zejména v textu 1. kapitoly – Vymezení problému. Tvoří přes 20 % obsahu knihy bez příloh. Jde vesměs o autorovy komentáře k citacím a stanoviskům vytrženým z kontextu různých publikací. A tak míchá hrušky s jablky, fakta s domněnkami. Ve středověku tímto způsobem argumentovali scholastici k problematice počtu andělů na špičce jehly. V současné době je to zručně sestavený pamflet autora, pohrdajícího názory oponentů. Ale Václav Klaus neskrývá, že s čím nesouhlasí, to nečte. Zacházení autora s prameny charakterizuje stanovisko ke 4. zprávě IPCC - Mezivládního panelu o klimatických změnách Organizace spojených národů (strana 112 a následující). Zpráva jako celek není dokončena, má být publikována koncem letošního roku. Je hotova 1. kapitola, obsahující poznatky fyziků, chemiků a klimatologů. Pracuje se na 2. kapitole s hodnocením vlivů na přírodu a 3. kapitole, která má obsahovat návrh opatření k minimalizaci efektů. Za hlavní rozdíl mezi obdobnou zprávou IPCC z roku 2001 a zprávou za rok 2007, považují její autoři růst pravděpodobnosti vlivu člověka na globální klima o 30 %. Proto byly poznatky více než 600 vědců předloženy k oponentuře přibližně stejnému počtu vědců, kteří se výzkumu nezúčastnili. Kromě toho se poznatky vědců zabývalo přes 1200 vládních expertů z hlediska možných ekonomických a politických důsledků. Na základě tohoto procesu bylo k obsahu 1. kapitoly vypracováno Shrnutí pro politiky. Oba dokumenty byly projednány v lednu letošního roku na konferenci IPCC v Paříži, které předsedal dr. Achim Steiner, ředitel programu OSN pro životní prostředí. Zprávu předkládala Američanka dr. Susan Solomonová, v diskusi tlumila militantní stanoviska některých účastníků konstatováním, že zpráva je závažná, ale není politickou směrnicí. Obsahuje pouze fakta. Úkolem politiků je vyvodit z nich rozhodnutí. Problémem klimatických změn se zabývala i Sněmovna reprezentantů amerického Kongresu. Tam Václav Klaus své stanovisko zaslal. Ale pro českého čtenáře pod záminkou, že zpráva jako celek ještě nebyla publikována, se k ní v knize nechce vyjadřovat. Avšak alternativnímu dokumentu 10 vědců k této tematice, nazvanému Nezávislé shrnutí pro politiky, pak věnuje 5 stran textu jen proto, že lépe odpovídá jeho názoru. K přechodu od problematiky klimatologie, kde se Václav Klaus oprávněně nepovažuje za dostatečně kompetentního, k problematice politologie a ekonomie, použil osvědčenou metodu popisu slona jako vrabce. Za oslí můstek mu posloužila kniha B. Lomborga The Skeptical Environmentalist, respektive jeho vlastní článek o této knize z roku 2004, zařazený do recenzované knihy jako příloha č. 2. V češtině kniha vyšla loni pod názvem Skeptický ekolog. Jaký je skutečný stav světa. Tak se Klaus dostává od materiální podstaty problému do polohy ideologické, která je mu zřejmě bližší. Staví proti sobě ideologii environmentalismu a neoliberalismu. O nekorektnosti autora svědčí zneužívání pojmu svoboda. V knížce Václava Klause je pojem svoboda chápán v pojetí Miltona Friedmana, tedy jako svoboda podnikání, nikoliv jako pojem čistě filozofický. Tento posun pojmů se promítl i do podtitulu knihy Co je ohroženo: klima nebo svoboda? Demagogické zneužití pojmu svoboda v kontextu s klimatickými změnami dokládá hloubku pohrdání autora míněním jiných lidí. V jiném kontextu to doložil Václav Klaus loni ve stati k doznání Güntera Grasse. Svobodu podnikání v pojetí teoretiků Chicagské školy důsledně prosazoval po roce 1990 v naší ekonomice. Způsobila ekonomické ztráty v hodnotě téměř bilionu korun. Klaus stále ještě rád používá poučky katedrové ekonomiky, ale v argumentaci se již více projevují politické aspekty. Slábne jeho ekonomická erudice, kterou prokázal, když tři týdny odolával pánům Třískovi a Ježkovi, než se nechal přemluvit, aby se podepsal pod jejich experiment kupónové privatizace. Jen ideový fundamentalista může popírat existenci třetí cesty v ekonomice, když mnoho zemí, které se touto cestou vydaly, dosahuje vynikajících výsledků. Je to například Finsko, kde přímá účast státu v ekonomických procesech udržuje tuto zemi na prvních místech světové ligy konkurenceschopnosti. Retardační působení liberálně ekonomické doktríny, uplatňované Mezinárodním měnovým fondem při transformaci socialistických ekonomik na kapitalistickou, vynikne při srovnání s rozvojem Číny, Indie, většina asijských ekonomických tygrů, a dalších zemí, které se diktátu MMF vzepřely. Jejich politické a ekonomické modely jsou všechno možné, jen ne liberální demokracie a ekonomika. Politik Klaus má pravdu v tom, že ze změn globálního klimatu se nemá dělat strašák. Ale velice se mýlí, když se domnívá, že nejlepším řešením je nadřazení svobody podnikání jednotlivce nad zájem společnosti. Škodlivé působení liberální ekonomiky v USA a v Británii, zavedené za prezidentování Reagana a vládnutí Thatcherové, vyústilo v soudní procesy s burzovními spekulanty v USA v roce 1998, skandály Enronu a další. Musely být silně přitaženy brzdy státní regulace, aby se jim ekonomika nezhroutila. U nás jsme krátkou epizodou takového režimu prošli po roce 1990. Z následků jsme se doposud zcela nevzpamatovali a už je tu nová vlna tohoto experimentu. Příčiny globálního oteplování neodstraní individuální zájem jednotlivce, i když je důležitý. Je nezbytné také povzbuzovat a organizovat provedení zásadních inovací v technice a v hodnotovém systému společnosti. To „neviditelná ruka trhu“ nedokáže. Naopak, zájmy naftařské lobby dlouho brzdily rozvoj vodíkové ekonomiky, která může významně snížit spotřebu fosilních paliv v dopravě, která v současnosti emituje 65 % skleníkových plynů produkovaných lidmi. Teprve finanční podpora z veřejných prostředků a politický tlak ekologů přiblížil začátek přechodu potřebných vodíkových technologií z experimentální do komerční fáze na období kolem roku 2010. Souhlasím s názorem Václava Klause, že technologicky zvládnuté alternativní zdroje energie: voda, vítr, fotovoltaika, sluneční kolektory a spalování biomasy, nemohou racionálně uspokojit energetické potřeby lidstva. Stojí však za zmínku, že studie Mezinárodní energetické agentury o vývoji energetiky do roku 2050 předpokládá, že v globálním měřítku budou obnovitelné zdroje krýt jen asi 2 % potřeby. Ale v Číně, kde je rozvoj energetiky cílevědomě řízen státem, předpokládají, že obnovitelné zdroje pokryjí už v roce 2040 přes 30 % potřeb. Pro celé lidstvo by bylo obrovským přínosem zvládnutí průmyslové výroby elektřiny jadernou fúzí. Princip byl vědecky definován v SSSR zhruba před 50 roky v souvislosti s výbuchem vodíkové bomby. V laboratorním měřítku se jej podařilo na několik okamžiků uskutečnit před 10 roky v Británii. Ale elektrárenské společnosti nemají zájem na soustředění dostatečného objemu finančních prostředků k ověření možnosti využití jaderné fúze k výrobě elektřiny v průmyslovém měřítku. Úmysl společně postavit k tomuto účelu experimentální reaktor ITER vznikl na schůzce nejvyšších politických šéfů USA, Ruska a Evropské unie v roce 1998. Charakteristické pro neoliberálního prezidenta USA G.W. Bushe je, že po jeho nástupu do funkce USA z projektu vystoupily pod záminkou, že je příliš drahý. Přitom cena stavby a provozu ITER je ekvivalent výdajů USA na zbrojení a vedení válek zhruba za 5 dnů. USA se do projektu vrátily, když přistoupení Číny oslabilo jejich finanční blokádu. /šu/ V několika předchozích číslech TT jsme se již věnovali problematice alokace emisních povolenek pro energetiku a průmysl, a míníme v tom pokračovat i nadále. Pro náš průmysl s vysokou spotřebou elektrické energie je otázka povolenek zásadní, ale je ovlivněna i postojem politiků, kteří hrubě zanedbali sledování světového vývoje v energetice a nazírání na další vývoj limitů emisí. Jedním z těch, kteří dle našeho názoru zcela zásadně ovlivnili vývoj nazírání na emise, je i Václav Klaus. Přinášíme rozbor jeho posledních názorů na globální oteplování, shrnutých v knize Modrá, nikoli zelená planeta. /bal/