„Změnilo se takřka vše“, říká v rozhovoru pro Technický týdeník Ing. Ivan Čapek, ředitel Svazu strojírenských technologií ČR

Pro řadu z nás byl vždy spojen s exportem strojírenské techniky a perfektním vystupováním v zájmu svých zákazníků. V této zemi existuje málokdo, kdo dokáže zhodnotit minulý a současný vývoj českého strojírenství a určit, jaký směr by naše podniky jak ve výrobě, tak i obchodu měly sledovat, aby navázaly na úspěšnou tradici více než 100 let výroby obráběcích strojů u nás. ? Za léta své působnosti v oboru jste prošel mnoha funkcemi, převážně jako ředitel obchodních organizací. Můžete, prosím, alespoň letmo připomenout nejhlavnější posty a vzpomenout nějakých dobrých a velkých obchodních případů z minulosti? V oboru obráběcích a tvářecích strojů jsem pracoval opravdu dlouho, celých 45 let. Přesto, že jsem vzděláním ekonom, začal jsem hned po skončení VŠE, její obchodní fakulty, pracovat v podniku zahraničního obchodu Strojimport a díky tomu, že jsem studoval také francouzštinu, byl jsem velice rychle pověřen konkrétními obchodními případy. Francouzštinářů bylo prostě málo a dnes je jich asi ještě méně. Sedl jsem si tedy na již uprázdněnou židli obchodního referenta a snažil jsem se pokračovat v jeho práci, tj. ve vývozu obráběcích strojů do Francie, Itálie, Řecka a Portugalska, s nimiž se tehdy komunikovalo francouzsky. Začátky byly opravdu stresující. Při mých školních jazykových znalostech - žádná zahraniční jazyková praxe nebyla v té době vpodstatě možná - mi každý telefonát ze zahraničí plný výrazů jako brusný vřeteník, pinola, saně, lože a podobně doslova naháněl hrůzu a technický slovník mi byl stálým útočištěm. Ale vše se dá překonat a dokonce to ani netrvalo tak dlouho. Dodnes říkám, po technické stránce mi nejvíce prospělo, že jsem měl možnost, nebo jsem byl vlastně donucen tlumočit technická jednání zahraničních zákazníků s českými techniky z výrobních podniků. Zákazník totiž zcela přesně ví, na co se má ptát, kde hledat slabinu stroje, nebo naopak vyjdou najevo technologické možnosti, o nichž v dokumentaci nic nenajdete. Tím chci říci, že jsem zdaleka nedělal jen vedoucí funkce, a díkybohu a okolnostem jsem prošel nutnými základy obchodní i technické práce. Měl jsem také vynikající vedoucí, samozřejmě ne všechny, ale ty nejbližší ano. Stále vzpomínám na pány Josefa Skřivánka, Ladislava Hraběte, Adolfa Šrajera i na některé další, kteří mě hodně naučili. Ve Strojimportu jsem prošel vpodstatě všemi obchodně-technickými funkcemi. Čtyři roky jsem pracoval také jako delegát v Řecku, kde jsem „přičichl“ i k několika dalším strojírenským oborům, a po návratu jsem vedl oddělení a pak i obchodní skupinu, stále jen ve vývozu obráběcích a tvářecích strojů. Po relativně krátké době, kterou jsem strávil na pozici náměstka, jsem se v roce 1987 stal generálním ředitelem Strojimportu. Ten se v roce 1989 přetvořil na akciovou společnost a já jsem tuto funkci zastával dál, až do konce roku 2005. Současně jsem byl členem dozorčí rady Svazu strojírenské technologie, zájmového sdružení Praha. V roce 2008 jsem byl zvolen viceprezidentem a výkonným ředitelem tohoto významného sdružení, v němž jsou zastoupeni nejdůležitější výrobci a dodavatelé obráběcích a tvářecích strojů, nástrojů a příslušenství. V rámci výkonu obchodních funkcí jsem samozřejmě pracoval na celé řadě obchodních případů, které nějakým způsobem vybočovaly z každodenní praxe. Velmi rád vzpomínám na první vývozy horizontálních vyvrtávaček z TOS Varnsdorf, tehdy ještě jen s pravoúhlým číslicovým řízením, do Itálie a jejich pozdější náhrady stroji WHN 9 A a WHN 13 se souvislým řízením. Již v roce 1969 jsem zpracovával poptávku na těžkou horizontální vyvrtávačku W 160 ze Škody Plzeň pro jednu italskou společnost, která si stanovila podmínku vybavit stroj souvislým číslicovým řízením. Zajistit příslušný systém a nezbytné komponenty ze západní Evropy byl v té době obrovský problém a nejobtížnější samozřejmě bylo takto vybavený stroj zkonstruovat a postavit. Ve Škodě Plzeň se to však podařilo a stroj byl v roce 1972 do Itálie dodán. Pokud vím, mnoho let pak v La Spezii úspěšně pracoval. Vzpomínat se dá i na mnohé případy, u nichž bylo dosaženo mimořádně dobrých cen. Takřka neuvěřitelné byly v 80. letech co do své četnosti dodávky univerzálních strojů do Íránu, výjimečné byly i zakázky na vývoz investičních celků do Sýrie a Alžírska. Nutno však říci, že jsme zaznamenali i neúspěchy vyplývající z technických i obchodnických chyb. ? Jak se změnily obchodní podmínky či spíše strategie obchodu od let 60. do dnešních dnů? Odmyslete, prosím, specifičnost podmínek života v plánovaném hospodářství, neb máte zkušenosti ze zahraničního obchodu, kde zahraniční odběratelé na naše podmínky nebrali zřetel. Nezměnily se jen obchodní podmínky, ale výrazně se postupem let měnily i podmínky výroby a z toho vyplývající nabídka naše i konkurenční. Přes svazující podmínky plánovaného hospodářství si československý průmysl obráběcích strojů udržoval až do konce 60. let, a možná ještě o pár let déle, velmi slušnou technickou a výrobní úroveň. Existovala solidní výzkumná a vývojová základna a z toho vyplývalo, že jsme nabízeli a prodávali stroje, které byly na srovnatelné úrovni se stroji západoevropskými, a díky nízkým výrobním nákladům jsme často vítězili cenou. Krizový vývoj plánované ekonomiky vedl však postupem času ke ztrátě tempa jak ve výrobě, tak v technickém rozvoji. Nebyla k dispozici elektronika, která diktovala směry vývoje strojů, její dovozy byly omezeny a navíc – co se neprodalo na západ, bylo s otevřenou náručí přijímáno v zemích RVHP. Ztratili jsme pozice dodavatele, který je schopen řešit zásadní nové technologické výzvy moderními metodami. Devalvace měny v roce 1990 podstatně zvýšila korunové výrobní náklady, ale na druhé straně podnítila zájem výrobců o export. S rozpadem RVHP došlo však k zániku možností exportovat do zemí východní Evropy a jsem velmi rád, že mohu konstatovat, že se obor obrábění a tváření s těmito problémy poměrně rychle vyrovnal. Trvalo však relativně dlouho, několik let, než se obnovila výzkumná a vývojová základna, ale mezitím naštěstí nelenili konstruktéři ve výrobních podnicích. Po obchodní stránce došlo v tomto revolučním období k mnoha chybám. Nestabilizovaná nová vedení výrobních podniků, kterých se většinou až do ukončené privatizace vystřídalo hned několik, nastolila téměř vždy jako první otázku prodejní sítě a okamžitě se rozhodla ji řešit. Na této vlně se přiživilo značné množství nových prodejních partnerů, kteří se holedbali sympatiemi k Československu, českým nebo slovenským původem, ale výsledky za nimi vidět nebyly. Nechci tím říci, že nebylo třeba uskutečnit celou řadu změn - přílišná koncentrace je také na škodu a ne každý, kdo umí prodávat např. frézovací stroje, dovede prodávat též stroje tvářecí. Bohužel jsme opět ztratili pár let, než se prodejní sítě stabilizovaly. Obchodní podmínky prodeje se mění kontinuálně a řekl bych, že v poslední době stále rychleji. Především nám vyrostla obrovská konkurence. V prvních letech především v západoevropských státech. Příkladem budiž Španělsko, které bylo ještě v šedesátých letech outsiderem, ale dnes je čtvrtým největším producentem v Evropě. Nejen díky levnější pracovní síle, ale hlavně díky cílevědomé podpoře vědy a výzkumu ze strany státu, dosáhla tato země nevídaných úspěchů. V posledních dvaceti letech se podobným způsobem profilují asijské země, dnes i včetně Číny, která už je nejen největším spotřebitelem, ale i největším výrobcem obráběcích a tvářecích strojů. A to nechávám stranou Japonsko, které v oboru hraje prim již od padesátých let. Nutně se tedy musíme přizpůsobovat. Není možné spoléhat na nižší náklady, to už prostě není pravda. Jedinou cestou k úspěchu je technická úroveň, spolehlivost, servis a v poslední době také ekologičnost výroby a úspornost provozu strojů. Výrobci, kteří takové evropské parametry garantují, mají naději na úspěch. Čas od času, hlavně na počátku opakujících se krizí, se vyskytují problémy s financováním, a to jak na straně výrobce při financování výroby již objednaného stroje, tak stejně často i u zákazníka, zejména pokud jde o velkou investici. Český stát, díky existenci České exportní banky a státní pojišťovny EGAP, část těchto problémů pomáhá řešit. ? Globalizace světového obchodu s sebou přinesla mnoho nových výzev, například fúzování podniků ze stejného oboru aby si větší konglomerát zajistil převahu na trhu. Finanční, vývojovou i výrobní. Úplně padlo heslo 70. let „Small is beautiful“ a strojírenský trh je ovládán giganty, které raději ani nebudeme jmenovat, ale víme o nich. Jistě, dá se hovořit o sériovosti, kterou jsou tito gignati proslulí, versus zákaznicky pojatá výroba, leč doba si žádá dokonce jiné způsoby financování, kdy zákazník chce platit co nejpozději. Je proti tomu nějaká obrana? V České republice se nepodařilo zachovat dříve existující mohutné výrobní podniky. Po roce 1990 došlo k jejich postupnému rozpadu na menší společnosti. Jsem však přesvědčen, že jiná cesta neexistovala a že by privatizace takových kolosů nemohla úspěšně proběhnout. Výroba obráběcích a tvářecích strojů pravděpodobně projde údobím převahy malých a středních podniků, které si hledají, podobně jak tomu bylo v západoevropských zemích, své místo na trhu v dodávkách specificky koncipovaných, technologicky vyspělých, zajímavých a často jednoúčelových strojů, jejich příslušenství a zařízení, a teprve po nějaké době může dojít k jejich eventuální koncentraci. Ta je ovšem většinou spojena s obdobím krize a je pochopitelnou reakcí na ni a také na vyčerpání omezených zdrojů lidských, odborných a hlavně finančních. Za takových podmínek pak nelze modernizovat výrobu s dostatečnou velkorysostí. Na druhé straně se několik opravdu velkých podniků v České republice zachovalo a ty si vedly v době konjunktury velmi úspěšně. Svůj úspěch založily na pokračování výrobního programu, který korespondoval s několik let trvající poptávkou po strojích pro energetiku, dopravní techniku, včetně letecké a lodní, a strojních zařízení na zpracování surovin. Úvahy o tom, jak se bude obor vyvíjet dál, zda k postupné koncentraci, nebo naopak ke štěpení, nejsou jednoznačné a rozhodně neexistuje jediný správný směr. Pravděpodobně se v první fázi bude hledat synergie mezi většími a menšími firmami, třeba v oblasti marketingu a technického vývoje, ve financování, v zahraničním podnikání a v modernizaci výrobní základny, což může mezi nimi vést i k méně bolestným fúzím. ? Problémy české strojařské výroby jsou známé. Roztříštěnost, malý domácí trh, takže závislost na exportu. Naproti tomu dnes vidíme snahu některých zemí orientovat se jasně na určité komodity, obory a tam nabízet co nejucelenější sortiment a služby, neb zákazníky už dnes ani nezajímá na čem to vyrobí, ale jak a za kolik a zdali k tomu dostanou plný technologický servis. S tím souvisí otázka dalšího výzkumu ve strojírenství. Zdali se omezí na řešení některých závažných problému při vývoji, nebo se pustí dokonce i do základního výzkumu v oboru. Kdo bude výzkum platit? Na první část otázky jsem už vlastně reagoval. Myslím, že na globalizovaném trhu bude především záležet na tom, co bude která firma schopna nabídnout. Důraz tudíž je a bude stále více kladen na technickou úroveň, technologická řešení, ekologičnost a služby. Firma, která chce být úspěšná, si bude muset vybrat takový prostor, v němž požadavkům trhu vyhoví a může to být nika velice úzká, vyplývající ze specializace výrobního programu, nebo naopak široká, ale vždy konkurenceschopná. Z toho mi jednoznačně vyplývá obrovský význam výzkumu a vývoje pro zachování a další rozvoj oboru. Osobně kladu větší důraz na konkrétní vývoj a na aplikovaný výzkum. Vývoj musí rychle reagovat na zadání, která vyplynou třeba i z konkurenční nabídky, u níž se objeví jakákoli technologická novinka, a dále pak z požadavků Evropské komise i zákazníků na snížení ekologické zátěže a zvýšení energetické úspornosti. Vývoj a aplikovaný výzkum musí probíhat u výrobců. Je však jasné, že v tomto směru lze být úspěšný jenom do určité míry, protože konstrukční a vývojová pracoviště výrobců jsou omezena jak materiálně, svým vybavením, tak i personálně. Existence a podpora samostatných výzkumných a vývojových center se tudíž jeví jako nezbytná. Otázkou je jejich financování. Do jisté míry se centra nepochybně mohou financovat z komerčně pojatých zakázek z výroby, ale technická úspěšnost těchto výstupů je podmíněna výzkumným základem, který musí existovat nezávisle na zakázkách. Proto soudím, že podpora státu v oblasti základního i aplikovaného výzkumu je nezbytná a je jedinou cestou k tomu, aby se český obor obráběcích a tvářecích strojů mohl i nadále bez rozpaků řadit mezi výrobce a dodavatele s evropskou kvalitou. Neočekávám, že ze základního výzkumu v krátké době vyjde vynález, který by přinesl převratnou změnu technologie obrábění nebo tváření, ale i výzkum podskupin a komponentů, výzkum systémů měření a řízení, může pak při své aplikaci výrazně ovlivnit finální užitnost strojů. ? Možná trochu provokativní otázka, ale musíme ji položit: lze dnes organizovat zahraniční obchod bez jakési spoluúčasti státu, jak nám bylo řečeno v letech 90.? Mohu vám vyjmenovat několik teritorií, kde jsme ztratili strojírenský obchod jenom proto, že výrobci nebyli schopni vlastními silami zajistit potřeby zákazníka. Na příkladu Itálie, ale i Německa vidíme, že podpora zahraničního obchodu je částečně i v organizaci státu, tedy alespoň ve sledování trhů, vytváření určitých kontaktů atd. Nám se v tomto ohledu zdá v ČR úplně mrtvo. Kolik bylo zahraničních novinářů na IMT v Brně? Přijeli někteří jen tak sami od sebe? Pozvali jsme (nevím kdo) zástupce některých výrobních komodit, např. automobilové nebo lékařské techniky, aby nám definovali své potřeby a alespoň očkem shlédli co se na našem trhu nabízí? Je tu nějaký záměr, co podpořit? Jaký průmysl bude budován či podporován? Chce-li být česká ekonomika otevřená a přitom efektivní, nesmí se vláda a jiné státní orgány v žádném případě smířit se současným stavem. Vláda by měla znovu provést analýzu oborů, které mají ve světovém měřítku šanci na uplatnění jak po technické, tak po ekonomické stránce, a do těchto vybraných oborů investovat, jak to udělaly třeba Itálie nebo Španělsko. Pokud je vůle, cesty se dají najít v podpoře technického vzdělávání, oborového výzkumu a vývoje, ale i v daňové oblasti. Možnosti jsou, jak je vidět např. ve Francii, i v podpoře oborových svazů, které jsou v některých případech iniciátory výzkumných a vývojových aplikací. Ve vývozu musí státní orgány otevírat dveře, a to prosím hodně do široka. Není správné, a sám jsem to zažil mnohokrát, že česká vládní delegace přijede do zahraničí, ministři nebo poslanci si odbudou oficiální schůzky, a pak se už věnují pouze památkám a nákupům. Rád ale uznávám, že je to vždy záležitost velmi individuální. Zažil jsem ministry, kteří se na misi důkladně připravili, nevlekli za sebou desítku lidí ze svého administrativního personálu a s chutí a přehledem pozitivně zasahovali do konkrétních komerčních jednání. Takto pojatá role je, zejména v arabských a asijských zemích, nesmírně užitečná. Velmi negativně působí rozpolcenost vztahů a zájmů na zastupitelských úřadech České republiky v zahraničí. Co si mám myslet o tom, když vedoucí zastupitelského úřadu zakáže ekonomickému a obchodnímu radovi zakoupit vydané tendrové podmínky a poslat je příslušnému podniku domů s tím, že na takové nákupy nejsou v rozpočtu ZÚ příslušné fondy. Podotýkám, že se většinou jedná o desítky nebo stovky dolarů nebo eur. Doufám, že konečně po letech marného úsilí dojde k nastolení takových vztahů mezi Ministerstvem zahraničí a Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR, které nebudou rozvoji obchodních vztahů škodit. Samozřejmě jsem před lety uvítal zřízení agentur CzechInvest a zejména CzechTrade. Jejich koordinace s činností zastupitelských úřadů v zahraničí je však stále nedostatečná a v mnoha případech dokonce špatná. Chápu, že jejich uvažované sloučení, mimochodem projednávané již několik let, může přinést úspory, ale stejně bude pořád platit, že výsledky dělají především lidé. Výběr pracovníků pro zahraniční službu na zastupitelských úřadech i v jiných státních organizacích se musí od základů změnit. Jazyková, archeologická nebo filozofická kvalifikace jsou vynikající, ale daleko větší důraz by měl být kladen na kvalifikaci ekonomickou, obchodní, technickou, ale hlavně na morální odolnost, schopnost přizpůsobit se poměrům v zemi, nekonfliktnost a schopnost spolupracovat. Stát ovšem musí počítat s tím, že kvalitní pracovníky musí také kvalitně zaplatit. Jinak to v dnešním světě vede k tomu, že do problematických zemí se těžko hledá pracovník, který je ochoten podstoupit obtíže a často i nebezpečí za peníze, které si může v klidu vydělat doma. ? Česká republika je bohužel západníma očima stále vnímána jako reliktní komunistická země, která, s výjimkou automobilů Škoda, po technické stránce ničím nevybočuje z šedého průměru. Musím připustit, že k vytváření tohoto obrazu často úspěšně napomáháme. Srovnejte třeba státní expozice České republiky a jiných evropských zemí na zásadních výstavách a veletrzích v zahraničí. Není to přece jen otázka peněz. Není někdy lepší oželet jednu výstavu, než na dvou vystupovat jako chudý příbuzný? Myslím, že obor obráběcích a tvářecích strojů má dobře našlápnuto k tomu, aby si své dobré jméno udržel. Vždyť jsme v objemu výroby sedmí v Evropě a čtrnáctí na světě! Naše stroje jsou spolehlivé a jsme schopni je vybavovat stejnými nejmodernějšími prvky jako naši konkurenti. Pokud se nám za nutné a výraznější podpory státu podaří ještě posílit výzkum a vývoj, zkvalitnit mezinárodní propagaci, obnovit jednu či dvě inženýringové firmy, navázat mezinárodní vývojovou spolupráci a zapojit se ve větším měřítku do evropských programů, může nás obnovující se konjunktura výrazně posunout kupředu. /bal/