Zlaté výhledy. Vrátí se k nám těžba nejcennějšího kovu?

Podle některých geologů jsme se dostali na vrchol těžby zlata. Produkce drahého kovu by měla v nejbližších desetiletích stagnovat. Bude se tak nejspíše znovu mluvit o využití zásob pod Českou republikou. Milovníci zlata by mohli 20. století klidně nazvat právě podle něj. Od jeho začátku se totiž množství zlatého kovu v majetku lidstva stále zvyšovalo. Na začátku 60. let těžba téměř jistě poprvé v dějinách překročila 1000 t ročně. Dnes je to zhruba 2500 tun za rok. Tempo růstu těžby dokonce po většinu 20. století předčilo tempo růstu počtu obyvatel světa. Jinými slovy, na každého z nás připadalo stále větší množství vytěženého zlata, i když jsme ho nikdy nedostali do rukou. V posledních desetiletích se však situace změnila: v přepočtu na hlavu došlo naopak k mírnému poklesu. V podstatě je to tedy případ jevu, který slavně popsal Thomas Robert Malthus: těžba zlata je zřejmě ten případ, kdy zdroje rostou lineárně, zatímco populace exponenciálně. Ale to není vše. Podle skeptiků (či alarmistů, jak chcete) se můžeme dočkat i poklesu absolutních čísel v těžbě. Tedy v budoucnosti bychom podle nich měli těžit nejen méně zlata na hlavu, ale i zlata vůbec. JEN ÚDRŽBA NESTAČÍ Hypotézu předkládá například geolog Richard Schodde z poradenské společnosti MinEx Consulting, citovaný uznávaným časopisem Science. Těžební společnosti objevují příliš málo nových zásob, takže současná úroveň těžby je neudržitelná, tvrdí jeho studie a prezentace přednesené na nedávné konferenci v Perthu. (Jeho názor shrnuje v kratší formě i článek v časopise Science dostupný odsud, byť jen pro předplatitele.) V čem je problém? V současné době se podle statistik daří díky novým objevům stále doplňovat množství známých zásob zlata, které se drží kolem 50 000 tun. Každý rok se tedy objeví víceméně stejné množství zásob, jako se vytěží. Tento setrvalý stav bychom měli vnímat coby jejich neustálé snižování, tvrdí Schodde. Aby se z dlouhodobého hlediska udržela rovnováha mezi těžbou a zásobami, mělo by se podle něj nacházet nejlépe zhruba dvakrát tolik zlata, než kolik činí roční těžba. Důvody jeho tvrzení jsou poměrně komplikované, ale pokusíme se je shrnout. V minulosti například podle australského geologa platilo, že zhruba jenom dvě třetiny nově objevených nalezišť se nakonec opravdu využijí. Odhady také nepočítají se ztrátami při těžbě. Zásoby se totiž podle něj nikdy nepodaří využívat dokonale. Jenom část z nich se skutečně využije k těžbě. Navíc se nepočítá s tím, že část zlata (5 až 10 procent) se nepodaří oddělit od horniny a propadne těžařům obrazně řečeno jejich sítem. Navíc podle něj nelze čekat, že by se trend v nejbližší době změnil. Je všeobecně známo, že těžební průmysl je cyklický: jednou je dole, jednou nahoře. Těžba zlata je v současné době spíše na koni, protože ceny jsou vysoké a firmy tedy ve velkém utrácejí za hledání nových nalezišť. Podle údajů MinEx Consulting utrácejí ročně pět až šest miliard dolarů za průzkum, zatímco před deseti lety to byly necelé tři miliardy dolarů. Na výsledcích to však (alespoň zatím) není podle Schoddeho vidět. Schodde ovšem od zásob jenom neodečítá. Upozorňuje, že odhady velikosti ložisek se výrazně mění i v průběhu jejich života, a to směrem nahoru. Obvykle se několikanásobně zvětší, protože firmy rozšiřují těžbu z původního bohatého ložiska do okrajových částí. Ty sice obsahují méně zlata na tunu, ale protože infrastruktura už je na místě a je zaplacená z předchozí těžby, jejich využití se vyplatí (pokud samozřejmě ceny zlata mezitím dramaticky neklesnou). Studie tak odhaduje, že dnes oznamované objemy zlata v nových nalezištích tvoří jen 40 procent možné budoucí těžby. Když tyto protichůdné vlivy australský geolog podle své metodiky sečte, vyjde mu nepříliš potěšující obrázek: současná produkce je udržitelná na dalších deset dvacet let. Během té doby se žádné zvyšování produkce čekat nedá. (Co bude dál, zda propad, nebo vzestup, už je otázka pro futurology.) Český odborník na tuto problematiku, geolog Petr Morávek, který vedl průzkum ložisek zlata u nás v 80. a 90 letech, nevidí budoucnost tak černě, ale sám nečeká žádný zlatý boom: "Možná bych studii označil v některých ohledech až za příliš pesimistickou a zprávu na ní založenou až za alarmistickou, ale také si myslím, že se v nejbližších letech nedá čekat žádný výrazný vzestup produkce." A CO DÁL? Což neznamená, že se to nemůže změnit. Ve 20. století přišlo několik okamžiků, které by se daly označit jako „zlaté vrcholy“. Po nich vždy následoval propad produkce, ale pak přišel další a ještě vyšší vrchol. Těžaři ovšem mají před sebou poměrně těžký úkol. Pokud se nepodaří objevit nové technologie umožňující např. hledání zlata ve větších hloubkách, budou firmy odkázány stále na naleziště podobná těm současným. A u těch jednoznačně platí, že jejich kvalita se zhoršuje: klesá v nich obsah zlata. Většina těžby probíhá povrchově a za dobré naleziště se považuje takové, které obsahuje dva gramy zlata na tunu. A stále častěji se sahá i po ložiscích, kde obsah zlata klesá až na jeden gram kovu na tunu. „Lomy s menším obsahem se provozují jen výjimečně,“ říká Petr Morávek. Převážnou část 20. století většina těžby probíhala pod zemí a obsah rudy v hornině byl přes 10 gramů na tunu. Pokračující přechod k chudým rudám těženým povrchovým způsobem znamená sice nižší těžební náklady, dopady na životní prostředí jsou však mnohem závažnější než u podzemní těžby, jejichž náprava není vůbec levná. ČESKÁ OTÁZKA Nepříliš dobré výhledy na vývoj těžby zlata vzbuzují zajímavou otázku, upozorňuje Petr Morávek: „Není vhodná chvíle, aby ČR zauvažovala o zpřístupnění svých zásob zlata, které patří mezi nejvýznamnější v Evropě?“ Naráží tím na fakt, že pod povrchem České republiky se nachází 300 až 400 tun dosud nevyužívaného zlata. Podle údajů průzkumu z 80. a 90. let minulého století nejslibnějším nalezištěm u nás jsou Kašperské Hory na Šumavě. „Těžba by tam probíhala výlučně podzemním způsobem, šetrným k přírodě“ říká Petr Morávek. Obsah zlata v rudě tu dosahuje až 10 gramů na tunu, a jde tedy o velmi bohaté naleziště. Celkový objem zásob zlata by tu mohl být až přes 120 tun, navíc tu byly ověřeny nemalé zásoby wolframu. Zhruba stejné množství drahého kovu se nachází v ložisku Mokrsko na Novoknínsku. Tady je ovšem obsah zlata v hornině podstatně nižší - jen kolem 1,5 až 2 gramů na tunu. Zlatonosné pásmo tu však dosahuje šířky 100 až 200 metrů, takže je těžitelné pouze povrchovým způsobem. „Dokonce se dá říct, jak by lom mohl vypadat, ložisko je prozkoumané vrty i podzemními chodbami" říká Petr Morávek, který průzkum tohoto ložiska vedl. Šlo by o jámu zhruba 400 až 500 metrů dlouhou, až 200 metrů hlubokou a zhruba 250 metrů širokou. „Byla by to velká díra do země“, odhaduje český geolog, „rozhodně by bylo nutné řešit citlivé otázky ochrany životního prostředí. Ale na druhou stranu, v ČR už podobných lomů máme - obvykle ale těží stavební suroviny nebo vápence, ne zlato. U Mokrska mu ale stojí v cestě asi dvacet domů obce..." Dalších zhruba 30 tun zlata se nalézá V Petráčkově hoře na Rožmitálsku. Je to však v rudě s průměrným obsahem něco přes 1 gram na tunu a jde tedy o poměrně nekvalitní ložisko. Vzhledem k současné vysoké ceně zlata by se dnes ale dalo využívat i takové. Tyto zásoby za současné situace nelze těžit. Jsou administrativně vyňaty ze soupisu těžařům teoreticky přístupného nerostného bohatství, které je u nás podle evropské tradice vlastnictvím státu. Místo toho je přeřazeno do tzv. nebilančních zásob, které jsou jakousi rezervou pro budoucnost. Do vlády a poté do praxe se ovšem letos v srpnu chystá nová surovinová koncepce České republiky. Ta by se k možnosti těžby zlata v ČR měla podle dostupných informací stavět podstatně méně negativně než dnešní státní koncepce. Samozřejmě, podobný krok jenom drobně pootvírá dveře. O využití zlatých zásob se uvažovalo naposledy v 90. letech, kdy záměr vzbudil nesouhlas veřejnosti i dotčených obcí, které všechny plány odmítly. Výsledkem bylo nakonec úplné odmítnutí této možnosti ze strany státu. Pravda, bylo to v době, kdy cena zlata byla nízká a ekonomický optimismus byl naopak víc v kurzu než dnes. V dnešní rozpočtové nouzi by se mohlo státu i obcím hodit i těch několik stamilionů ročně, které by koncese přinesla. Navíc ke změně vnímání těžebního průmyslu dochází v celé Evropě, zatím hlavně na politické úrovni. Evropská komise přijala před časem novou surovinovou strategii, která vyzvala členské státy EU, aby více využívaly domácí (evropské) surovinové zdroje a snížily závislost na dovozu. S rozvojem států jako Čína a Indie se totiž konkurence na trhu se surovinami přiostřila. Do karet možné těžbě zlata hraje i výhled do budoucnosti celého oboru - jak se zdá, těžba bude v následujících desetiletích stagnovat a cena žlutého kovu by tak mohla spíše růst, alespoň pokud můžeme věřit odhadům geologů, jako jsou Petr Morávek nebo Richard Schodde. Josef Janků