Když se zhruba před pěti lety začalo mluvit o dostavbě Temelína, americký Westinghouse dostal v kuloárech hlavní cenu za inovační přínos. Jím předložený návrh reaktoru AP1000 byl ze tří přihlášených sice technicky nejvíce vzdálený u nás používaným technologiím, ale zato byl obecně uznáván jako novátorský a progresivní. Navíc se firma vezla na vítězné vlně. V roce 2004 reaktor AP1000 zvítězil v soutěži na největším jaderném trhu světa: v Číně. Země se tehdy rozhodla svůj ambiciózní program stavby desítek nových reaktorů postavit na moderním zahraničním designu. Domácí společnosti – China National Nuclear Corporation (CNNC) a China General Nuclear Power Corporation (CGN) – intenzivně lobbovaly proti, ale neuspěly. Westinghouse porazil v Číně stejnou konkurenci, jaká se sešla v případě zrušené soutěže na Temelín, tedy evropský EPR a ruský vylepšený design VVER (ovšem protože byla soutěž a trh podstatně větší, i tyto firmy dostaly možnost několik reaktorů postavit). Smlouva sice obsahovala závazky přenosu know-how do Číny a velkou část prací (i zisků) měly realizovat čínské společnosti, přesto to byl velký úspěch. Reaktor společnosti Westinghouse tehdy zvítězil díky slibované kombinaci bezpečnosti a modulární konstrukce a ochotě společnosti postupně převádět duševní vlastnictví do Číny. Nehoda ve Fukušimě, která jinak pro obor představovala šok, prvenství projektu AP1000 jen zdůraznila, protože u typu s plně pasivním chlazením by roztavení reaktorů díky zbytkovému teplu nemělo vůbec být možné. „Jaderná renesance“ se zdála být na obzoru a Westinghouse se zdál být na dobré cestě, aby na ní vydělal nejvíce. O necelých pět let později vše dopadlo jinak a firma je na kolenou. Majitel společnosti, japonská Toshiba, se díky kombinaci špatných výsledků Westinghouse a manažerských chyb dostal do ohromných finančních potíží. Westinghouse je tak od března v režimu ochrany před věřiteli a jeho budoucnost byla nejistá. Ne že by se vůbec nenašli zájemci o jeho převzetí. Podle informací, které prosákly do tisku, se o koupi zajímaly v největší míře ruské a čínské subjekty, které ovšem nepřipadaly do úvahy z bezpečnostních důvodů. Westinghouse je přece jen americká firma s přístupem k citlivým technologiím a pro americkou vládu by údajně bylo nepřijatelné, aby ho převzaly zahraniční společnosti. Alespoň v tomto duchu se vyjádřil například Trumpův ministr pro energetiku Rick Perry. Brookfield Business Partners Vyhovující kandidát se zřejmě našel na přelomu roku. Stala se jím původně kanadská investiční společnost Brookfield Business Partners, která do projektu vloží celkem 4,6 mld. dolarů (tj. cca bi- lion korun). Nic z toho není v hotovosti, jde v podstatě jen o převod závazků a pohledávek v této výši z původního majitele na Brookfield a jeho partnery. Kdo to je? Brookfield se nepohybuje v energetice, jde o společnost specializující se v poslední době na převzetí podniků z oborů, které procházejí cyklickým útlumem. Zhruba před dvěma lety například převzal společnost Graftech, výrobce grafitových elektrod pro elektrické obloukové pece. V té době byl celý obor v útlumu, ocelářství se jen pomalu vzpamatovávalo z následku krize a konkurence mezi výrobci elektrod byla veliká. Dnes jdou ceny trvale vzhůru a společnost Graftech už se i podle vnějších pozorovatelů dostává z nejhoršího a výhledy na tento rok vypadají optimisticky. Graftech je jen jedna z mnoha společností, kterou Brookfield vlastní. Do jejího portfolia patří mimo jiné i větrné a solární elektrárny (především v Texasu), takže v oboru už je etablovaná. Je docela dobře možné, že její management má pocit, že budoucnost jaderné energetiky není tak černá, jak se na pohled zdá. Jádro v Rusku a Číně I když to je možná až příliš široké a nespravedlivé zobecnění. Jádru se nedaří především v západních zemích. Vleklé problémy má také francouzská Areva, kterou musí zachraňovat francouzský stát, ale například ruští či čínští výrobci na tom jsou lépe. Rusko v posledních letech využívá „jaderné diplomacie“. Ruská státní společnost Rosatom nabízí nejenom stavbu jaderných elektráren v zahraničí, ale také jejich kompletní financování a zajištění provozu. Což je zajímavá možnost především pro chudší státy, které nemají ani vlastní odborné jaderné školství, potažmo odborníky. Rusko proto staví reaktory v Bangladéši, Bělorusku, na Slovensku, v Číně, Indii a podepsalo další dohody v Arménii, Egyptě, Finsku, Maďarsku, Íránu, Turecku či (patrně i) Uzbekistánu. Ruské projekty tak tvoří zhruba tři pětiny všech mezinárodně prodaných projektů na nové reaktory. V příštích letech by jich mohlo postavit po světě více než 30 v celkové hodnotě 300 mld. dolarů. Často se spekuluje o tom, že financování velké části z nich se k pověstně nespolehlivému stavu ruských státních financí může stát noční můrou pro Rusy i jejich zákazníky, zatím k tomu ovšem nedošlo. Čína, tedy další velký slibný trh, se Westinghouse také do značné míry v posledních letech uzavírá. Projekty, které se pod režií americké firmy v zemi stavěly, neprobíhaly hladce. Stavba celkem čtyř reaktorů v Chaj-jang a v San-menu začala v roce 2009, a oba projekty se nakonec zpozdily o pět, respektive čtyři roky proti plánu (San-men měl fungovat v roce 2013, Chaj-jang o rok později). Zádrhele nebyly bagatelní. V roce 2015 bezpečnostní inspektoři zjistili, že parní trubka z tlakové nádoby jednoho z reaktorů v San-menu nebyla správně nainstalována a chybu bylo nutné od základu napravit. Potíže byly mimo jiné i s již zmiňovaným chladicím systémem: ukázalo se, že masivní čerpadla pro primární reaktorový okruh sice fungují prakticky v plném rozsahu podmínek běžného provozu, ale při náhlém odstavení se cirkulace vody zastaví příliš brzy – dříve, než se rozběhlo pasivní chlazení. Čerpadla se tak vracela z Číny do USA. První reaktory v obou elektrárnách by se tak měly rozběhnout až někdy během letošního roku, byť přesně zatím nevíme kdy. Také nevíme, o kolik se stavba prodražila. Z Číny v tomto ohledu nejsou k dispozici spolehlivé informace. Až přijdou, bude to pro Westinghouse hořkosladký úspěch. Za prvé proto, že Čína možná nemusí být tak zajímavým trhem, jak výrobci původně doufali. I tady se projevilo zpomalení po havárii ve Fukušimě, navíc domácí čínští producenti zvýšili tlak na státní představitele a lobbovali za své vylepšené reaktory (hlavně co se bezpečnosti týče). Westinghouse na to re- agoval změnou strategie, která se snaží ještě zdůrazňovat roli čínských podniků v jeho projektu. Ještě v květnu 2017 více než polovina z 38 plánovaných reaktorů měly být AP1000. Už v srpnu téhož roku ale i Westinghouse pro prakticky všechny tyto projekty začal nabízet typ CAP1000 – tedy čínskou „mutaci“ návrhu, který z velké části již nemá na starosti Westinghouse, ale čínská firma SNPTC. Západní výrobce tedy hledal domácí spojence. Možná ani to nebude stačit. Čína nepochybně nesplní svůj sedm let starý cíl mít v roce 2020 70 až 80 GW instalovaného výkonu v jaderných elektrárnách. I se započtením projektů, které by měly být dokončeny v roce 2021, by celkový výkon měl činit zhruba 55 GW. Na čínském energetickém trhu panuje v danou chvíli nadbytek produkce, který se centrální vláda snaží různými opatřeními krotit – a to i snižováním výkupních cen. Jádro přitom v posledních letech cenou (hlavně kvůli ceně kapitálu a bezpečnostních prvků) s jinými zdroji konkurovat příliš nedokáže, jak víme i díky českému tendru. Pravda, jádro má významnou výhodu v oblasti ekologie, která v Číně představuje čím dál citlivější problém. Nu, a konečně, domácí americký trh „atomu“ také nijak zvlášť nepřeje. Stavba dvou reaktorů AP1000 v elektrárně Summer v Jižní Karolíně byla v loňském roce definitivně zastavena. Odhadovaná cena se totiž v průběhu výstavby vyšplhala z původních 11 mld. dolarů na necelých 23 mld. Alespoň dočasně se podařilo nakonec zachránit projekt stavby dvou reaktorů v Georgii (elektrárna Vogtle), kde se konečná cena také nejspíše vyšplhá téměř na dvojnásobek původních odhadů, ale investor (tj. de facto stát Georgia) je ochoten toto riziko podstoupit. Na pohled tedy není mnoho důvodů se domnívat, že ústup Westinghouse z výsluní se v příštích letech zpomalí. Mýlí se tentokrát Brookfield a nastoupil na vlak, který nikam nejede?
