Zkrácená sága jedné rodiny a města ke dvěma výročím Část první: 1918 až 1948

Děd byl berní úředník zmítaný monarchií z místa na místo. Na jedné poloněmecké štaci, kde se zasadil o vznik české střední školy, se oženil. Jeho švagři byli Moraváci jako poleno. Tak jej zase přeložili, ale v Rožnově p. Radhoštěm se dočkal pádu monarchie a vyhlášení republiky 28. října 1918. Samozřejmě respektoval T. G. Masaryka. Vzhledem k povolání si zvláště cenil hesla „Nebát se a nekrást,“ ale chápal rozměr nové republiky mnohem hlouběji. Společensky se silně angažoval. Jeho kariéra se úspěšně rozvíjela, když dobové záznamy mojí babičky dokazují, že měli rozplánovaný každý pětník. Dědova rodina přijala na studia do rodiny i sirotka a vzala si hypotéku na dva byty v družstvu, které zvelebovalo novou část Brna, Královo Pole. Vyrostla zde budova základní školy, gymnázia od arch. Fuchse, obytné budovy byly uspořádány v urbanistickém řešení se zeleným bulvárem a parkem uprostřed. A taky velká budova Sokolovny s tělocvičnami a malým divadlem. Tam jsem ještě já viděl Kašpárka a Hurvajse. To vše z peněz členů družstva a veřejných sbírek. Členem kontrolní komise byl i děda. Podle listin je také zřejmé, že se musel vzdát jmenování vrchním berním radou chtěl-li zůstat v Brně, kde studovaly jeho děti a kde byl už vrostlý se Sokolem a Lidovkami. Výčet aktivit stát uznal, ale jmenován radou byl až po pohřbu. S obrazem Masaryka nad pracovním stolem držel dceru i syna na studiích a při společenských aktivitách. Moje matka a její bratr pomáhali dostavět Sokolovnu, hřiště a vysadili stromy, jež rostou dodnes. A v Luhačovicích zdravili Janáčka, protože děda říkal, že je to výjimečný hudebník, i když ten pražák Kovařovic jej nechce hrát. Pro jeho rodinu byl zřejmě rok 1928 a Výstava soudobé kultury v Brně vrcholem představ, jež měl děda o republice a životě v ní. Vím to z článků, jež publikovaly Lidovky. Věda zde byla nástrojem pokroku a architektura hovořila sama za sebe. Babička chodila později se mnou na všechny veletrhy jenom proto, že se jí líbila květinová výzdoba tehdejší výstavy. Nemohla zapomenout. Brno se rozvinulo do města průmyslu a jeho růst byl jeden z největších v Evropě. Staré město dunělo stavy, na nichž vznikaly vlněné látky s nápisem Made in Manchester. Babiččin bratr s nimi obchodoval ve Vídni a Rakušáci mu mohli ruce utrhat. Děda říkal, že takové průmyslové město by uneslo dva berňáky a tisíce právníků. Proto dal syna na práva. Značka Z v kroužcích dováděla prý k zuřivosti i Hitlera a Němci v pletených roztrhaných rukavicích v roce 1939 běželi nejdříve do Zbrojovky, aby ji už už měli v prackách. Pamatuji si jako dítě, že 28. říjen byl i za komunistů u nás slaven sice potajmu, ale s velkou úctou. Masaryka naši nesejmuli se stěny ani poté, co moji matku a otce vyhodili z práce, protože nechtěli přestoupit do nové TJ, byť umístěné v majetku bývalého Sokola. Také si pamatuji rodinnou atmosféru při rozhlasových přenosech procesů a následné ladění Svobodné Evropy, kde byl hned komentář k té hrůze, jíž byli naši svědky. Masaryk se na to pořád díval ze stěny a držel je nad vodou. Děd zemřel před válkou, takže se naštěstí nedožil, jak po roce 1948 vystěhovali babičku z bytu, na nějž šetřili celý život a stejně jak ji zabavili finanční pojistku, kterou jí ukládal na stáří. Peřiny a koberce ukradli Rusové. A protože babiččinu bratrovi zabavili živnost a dům, byla na tom naše rodina úplně stejně, jako před rokem 1914. Neměla nic. Jan Baltus