Zkrácená sága jedné rodiny a města ke dvěma výročím Část druhá: 17. listopad 1989

Babička zemřela roku 1968 s penzí 299 korun, dívajíc se zbytek života na lidi, kteří ji připravili o majetek a důstojné stáří. Nepamatuji si, že by to komentovala, všechno vím až z pozůstalosti. Její bratr, jemuž ukradli dům, obchod i pozemky, nikdy neztratil humor a když jsem nahrával jeho vzpomínky na 1. světovou válku, zajetí a útěk, pochopil jsem jeho vztah k republice a k Masarykovi. Byla to jejich republika, nový domov. Stát. Byli na to hrdí. Zemřel v 90 letech a ještě chladnul, když mu vykradli byt. Včetně pásek se vzpomínkami. Moje maminka pochopila po roce 1989, že Sokol už nejde oživit, ale vyhledala starou fotku Václava Havla schovanou z roku 1968. V. Klausovi poprvé napsala, když slyšela jeho přednášku o soukromém majetku. Jeho kancelář jí zdvořile poděkovala za podporu a přitiskla Klausův podpis razítkem. Když se začalo hovořit o restitucích, napsala mu, že soudy a vády neskončí, leč přednější je definovat právní stát a budoucnost. Privatizaci zkritizovala, věděla, že bez peněz se nedá nic koupit. Už jí neodpovídali a matka přestala volit Klause se slovy, že „není demokrat“, ale pozér. Odmítla restituovat strýcův dům, „protože stát do něj investoval 8,5 mil Kč,“ aby z památkové renesanční stavby udělal galerii. Ukradené vinice se získat ani nepokusila. Odmítala restituovat i družstevní byty po dědovi, ale při pohledu na divokou privatizaci bytů souhlasila. Restituce ztroskotala na faktu, že noví majitelé družstva, tedy ti, co se ho zmocnili a tím i bytů, zničili všechny doklady o majetkových vkladech (povinnost odevzdat je byla uzákoněna i za komunistů) a na tom, že radnice narychlo prodala všechny bývalé družstevní byty „novým majitelům“ za směšnou částku, aniž se starala o původ majetku. Starosta brněnského Králova Pole mi později napsal, že jej to mrzí, ale „taková byla doba.“ Snažil se mi vysvětlit, proč si musím koupit nový byt za 2 mil. Kč, zatím co náš byt byl prodán za 75 000 Kč. O byt vystavěný vlastníma rukama se ženou jsme přišli, restituent nerespektoval ani podmínky stavebního povolení a investice. Matka měla nemocné srdce a slavný primář byl ochoten ji operovat za „standardní cenu.“ Tu jí sdělil oklikou jako radu přes asistenta. Odmítla to a primář při vizitě na chodbě dost nahlas řekl, že tu starou babu tedy operovat nebude. Okamžitě odešla z nemocnice. Od té doby přijímala léky s vědomím, že v této společnosti je už na obtíž. V divadélku, kde hrával v neděli odpoledne pro děti Kašpárek je bar a hospoda. Parku vévodí betonová krychle natřená na modro. Zelený bulvár je zničen. Zbrojovka neexistuje, tkalcovské stavy byly prodány do železa, stejně jako Královopolská, kde jsem se vyučil, a s ní bezpočet dalších dobrých průmyslových podniků. Výstaviště, kdys stavěné s hrdostí na úspěchy 10 let republiky, bylo prodáno do Německa. Brno se stává podřadným maloměstem a neustálé boje členů ODS mezi sebou znudily všechny občany. V 70. letech jsem byl vtažen do debaty o tzv. podpovrchové tramvaji, kvůli níž tehdy navrhl pozdější ministr dopravy Šimonovský zrušit všechny parky ve středu města. Naštěstí mu to zarazili. Dnes si mohu vychutnat, jak šestiproudá křižovatka, vybudovaná za miliony, stahuje zcela nelogicky veškerou dopravu do jednoho pruhu. Takže denně popojíždím v řadě aut a přemítám o tom, co by na to řekli můj děd, babička a strýc. Jsem třetí generací rodiny, která přišla postupně o vše a nedovedu si představit, do čeho rostou mé děti. T.G. Masaryk zde založil stát s demokratickými ideály, který současný prezident a politická garnitura, ustrašená a zakomplexovaná, vrací někam na konec války. Díky své profesi potkávám tisíce lidí, kteří nemohou uplatnit znalosti, jež si osvojili od svých otců, a nechápou, proč musí přijít Číňan, Rus nebo Korejec, aby je zaměstnali. Z této země mizí profese a výrobní znalosti, říká se tomu vývoj. Dochází k vyprázdňování pojmů a hodnot. Jsme spíše skupinou lidí hovořících jedním jazykem než státem s jasnou vizí a budoucností. To je myslím to nejhorší. Je to důvod našeho postavení v Evropě. Prezident nerespektující ústavu pak už jen tečka za touto smutnou větou. Jan Baltus