„Nesmíme se pouštět do dobrodružství, které by při pečlivém vyhodnocení následků mohlo přinést hospodářské a sociální problémy, aniž by výrazně přispělo ke zlepšení životního prostředí,“ říká generální ředitel italské asociace výrobců obráběcích strojů, robotů a automatizačních systémů UCIMU Alfredo Mariotti. V současné době jsme nejen svědky, ale přímo protagonisty doby, která velmi jasně ukáže rozdíl mezi těmi, kdo podnikají výhradně s cílem tvorby zisku za každou cenu, těmi, kteří přemýšlejí o smysluplném rozdělení bohatství v rámci společnosti, jež prodělává hluboké změny, a těmi, kteří stále jen pasivně čekají na vývoj událostí. Je na čase ukázat odvahu podnikat ve světě, v němž vládne globalizace, a který byl zároveň, a to také globálně, postižen pandemií. Provozní obtíže společností, ke kterým došlo v důsledku koronavirové krize, částečně narušují fungování výrobních řetězců. Fungovat na světové úrovni je zejména ve světě investičních statků spojeno s řadou rizik. Nyní je třeba usilovat o to, aby dodavatelé strojního zařízení, komponentů, automatizace, softwaru a technologií byli schopni co nejdříve vyrábět a dodávat zboží ve lhůtě dohodnuté se zákazníky. Po překonání tíživého roku 2020 přichází nadějná fáze obnovení chuti a potřeby investovat do strojního vybavení. Existuje však riziko, že producenti výrobní techniky nebudou schopni této situace plně využít, a to hned ze dvou důvodů: kvůli zpožďování dodávek surovin a nedostatku kvalifikovaného personálu. Země, které mají dostatečné zdroje surovin, navíc vzniklé situace využívají ke skokovému zvyšování cen a podpoře domácí poptávky. Může se tedy stát, že výrobní společnosti nezareagují dostatečně pružně na zvýšené požadavky trhu. Často se také diskutuje o dalších problémech, které by v nadcházejících letech mohly narušit plynulost výrobních procesů, což by mělo vážné důsledky pro odvětví výrobních strojů. Mám na mysli komplexní otázky udržitelnosti, které se někdy zdají být řešeny bez nezbytné hloubkové analýzy ve všech oblastech a posouzení ze všech potřebných hledisek, v jejichž souvislostech musí být problematika udržitelnosti chápána. Všichni se samozřejmě musíme starat o kvalitu životního prostředí a žádný obor lidské činnosti se nemůže dnes ani v budoucnu vyvíjet, aniž by současně nevyhověl požadavku kultivace životních podmínek na naší planetě. Nesmíme se však pouštět do dobrodružství, které by při pečlivém vyhodnocení následků mohlo přinést hospodářské a sociální problémy, aniž by výrazně přispělo ke zlepšení životního prostředí. Jako příklad bychom mohli uvést „vizi zelené Evropy“ (European Green Deal) a její dopady na automobilový průmysl. Jsme si jisti, že v oblasti špičkového strojírenství donutí příliš rychlá výměna veškeré endotermické dopravy za dopravu elektrickou mnoho společností k totální revizi výrobních aktivit, a ne všechny budou schopny současný typ výroby tak rychle přizpůsobit. Tyto podniky pak budou nuceny snížit výrobní kapacitu, což bude mít nepochybně vliv na počty zaměstnanců. Je zároveň jisté, že v oblasti, jako je Evropa, a obzvláště Itálie, neexistuje možnost vytvořit nezbytnou infrastrukturu pro výhradně elektrickou mobilitu, aniž bychom měli k dispozici suroviny, zejména lithium, na výrobu baterií nezbytných pro realizaci této vize. Budeme se muset zcela spolehnout na země, které je vyrábět mohou, a zároveň přemýšlet o tom, jak a kde vytvářet skládky nezbytné pro likvidaci baterií na konci jejich životnosti. V současné době se zdá, že potíže s hospodářskou a sociální udržitelností tohoto procesu jsou patrnější než původní impuls směřující k udržitelnosti životního prostředí. Měli bychom pečlivě vyhodnotit celý proces, který začíná výrobou základních produktů potřebných pro elektromobilitu (baterií), tedy materiálů a energie k jejich výrobě (těžko si lze představit, že by se při ní ještě dlouho nevyužívala fosilní paliva!), až po všechny infrastruktury potřebné pro provoz hybridů a elektromobilů. Kolik energie bude zapotřebí k jejich nabíjení? Jak bude vyráběna? Určitě nejen solárními panely, k jejichž výrobě je potřebný křemík, nebo větrem. Obojí navíc rozhodně nepřispívá ke kráse krajiny. Pro budoucnost Evropy je nezbytné od takto koncipovaného a překotně načasovaného procesu odejít a doufat, že není pozdě. Řešením je studovat prostřednictvím univerzitních a technologických center možnosti využití alternativních materiálů, jako náhrady těch, které jsou dnes nezbytné k uspokojení nároků elektromobility. Prostřednictvím mezinárodních dohod zajistit právní rámec celého procesu, prostřednictvím solidních obchodních smluv zajistit, abychom získali spolehlivé zdroje produktů, které nemůžeme sami v Evropě vyrábět, a zabezpečili tak dlouhodobější výrobní plány pro reorganizované i nové výrobní závody. Jen za těchto podmínek si Evropa postupně vytvoří spolehlivou a relativně nezávislou výrobní základnu pro elektromobilitu a zůstane v tomto průmyslovém odvětví konkurenceschopnou.
/PhDr. Blanka Markovičová, CSc., tisková mluvčí Svazu strojírenské technologie, s využitím článku Dr. Alfreda Mariottiho, generálního ředitele italské strojírenské asociace UCIMU, uveřejněného na internetovém portálu ilsussidiario.net/
