Zbývá pouhých šest let?

„Za inovační politiku českého průmyslu beru osobní zodpovědnost,“ řekl v Brně na Sněmu Svazu průmyslu předseda vlády Mirek Topolánek SVAZ PRŮMYSLU DEFINOVAL NEDOSTATKY Už 49. mezinárodní strojírenský veletrh v Brně byl zahájen Sněmem Svazu průmyslu ČR, tedy debatou průmyslníků s předsedou vlády Mirkem Topolánkem, provázeným ministrem práce a sociálních věcí Petrem Nečasem, ministrem průmyslu Martinem Římanem a dalšími členy vlády, například i Karlem Schwarzenbergem. Topolánek nastínil průmyslníkům svoje vize rozvoje průmyslu. Tedy už ne levná pracovní síla, ale inovační centrum Evropy. Zcela symbolicky lze shrnout tyto vize do programu Vivat. Cestu k tomuto přerodu českého průmyslu bude nutné podpořit penězi EU, i když času, jak připomenul předseda vlády, je málo. Do roku 2013, kdy ustane možnost čerpání prostředků z fondů EU na podporu inovací a Česká republika se stane čistým plátcem poplatků do kasy Unie ubývá, zbývá 6 let. Na využití však čeká na 150 mld. korun jen do programu podporujících konkurenceschopnost a inovace. Předseda vlády musel poté čelit mnoha dotazům z řad představitelů Svazu průmyslu, ale i podnikatelů z pléna. Otázky se týkaly problémů denního života průmyslových podniků, například cen energií, exportní politiky, přijetí jednotné měny EU, ale především nedostatku kvalifikovaných pracovních sil, systému vzdělávání a dopravní infrastruktury, která se stala černou můrou většiny obyvatel země. Reakce výjezdního zasedání ekonomického jádra vlády do Brna byla v těchto případech spíše obranná, a když se hovořilo o nutnosti změnit vysokoškolský zákon, nezaznělo vůbec v jakých položkách a směrech, nabídka zelených karet je nevyhraněná a nedotažená, zásluhy vlády o energetiku má charakterizovat žaloba na EK ve věci alokace povolenek CO2 (v době, kdy se dozvídáme, že lesy v Krušných horách zalesňované za miliony korun jsou zřejmě devastované více, než jsme si vůbec připouštěli). Pokud se někdo opravdu hluboce zajímá o situaci v učňovském školství, průmyslovém středním školství a rozumí vnitřním silám ve vysokoškolské sféře, musel být zklamán. Asi tak, jak musel být zklamán bývalý ministr průmyslu Miroslav Grégr, který na české poměry s nevídanou nonšalancí nabídl premiérovi Topolánkovi, aby zachovával dobré zvyky a nepomlouval své předchůdce ani následovníky. Grégra se zřejmě dotkly poznámky o montovnách a zahraničních pobídkách, které sice zachránily českou ekonomiku utopenou vládami Václava Klause, ale dle údajných rozborů VŠE Praha stály nadmíru peněz a stávají se kloktavým roztokem ve všech vyjádřeních představitelů ODS. Náklady na vytvoření jednoho pracovního místa údajně dosahují 1,6 mil. korun. Právem se tedy Grégr mohl ptát, kolik pracovních míst bude vytvořeno za pomoci 150 mld. korun určených na program inovační politiky českých podniků, jež nejsou dosud ani řádně definovány. DEBATY BEZ ANALÝZY NEMAJÍ SMYSL Zcela nadstranicky a objektivně řečeno, nemají takové debaty bez skutečných čísel a zhodnocení vývoje českého průmyslu od roku 1989 a zvláště privatizace, která zcela vymazala z mapy českého průmyslu některé obory žádný smysl. Stačilo zajít do uliček mezi stánky některých pavilonů, aby si každý uvědomil jak hluboce je český průmysl závislý na zahraničních investicích, jmenovitě automobilovém průmyslu. Co dodávek a subdodávek do hal subdodavatelů proudí od mnoha českých podniků a obchodníků. Z tohoto pohledu je samozřejmě námitka současné politické garnitury o montovnách oprávněná. Nicméně pohledem druhým je třeba ihned říci, že z povrchu české kotliny a moravskoslezské země zmizely například zbytečně obory jako výroba kolejových vozidel, speciálních ocelí, energetických zařízení (je zcela v rukou zahraničních firem, které budou určovat technický rozvoj těchto podniků) a dalších výrob, například elektrotechnického průmyslu. Nemá zřejmě smyslu diskutovat o nedostatku CNC programátorů, když nespočítáme, kolik let se tento obor téměř nevyučoval a budeme ale těžce chápat údiv Petra Nečase nad tím, „že takový pracovník si může vydělat více než poslanec“. (Prosíme takové programátory, aby nám napsali do redakce.) MINISTERSTVO TECHNICKÉHO ROZVOJE NEBUDE Co se týče zavedení pořádku do různých a roztříštěných podpor a řízení vědy i vysokého školství, což je manažerská činnost a hospodaření s ohromným objemem prostředků ze státní kasy, položil TT předsedovi vlády Mirku Topolánkovi tuto otázku: „Nedomníváte se, že po všech peripetiích se snahami o inovační politiku a zvláště po poznání, že náš systém rozdělování podpor inovačních snah a vývoje je poněkud nepřehledný, navíc po dost neradostném výsledku přípravy projektů na čerpání prostředků z fondů EU, je zde doba na zřízení Ministerstva technického a vědeckého rozvoje, nebo agenturní instituce, kterou mají například v sousedním Německu nebo ve Finsku?“ Odpověď: „Zatím žádný předseda vlády nevzal osobní zodpovědnost za podporu vědy a výzkumu, jak to činím já. Proto si nemyslím, že je nutné zřizovat nějaký nový úřad nebo instituci, když všechny předchozí selhaly. Za druhé, nemyslím si, že na vědu a výzkum půjde v tomto a příštích letech málo peněz. Je to 24 mld. korun, někdo si může myslet, že je to málo, jiný, že je to hodně, ale těch 24 mld. není správně alokováno. Problém není v tom, že by to bylo málo prostředků, problém je v optimální alokaci. Nemám obavy, že bychom nevyčerpali peníze ze tří programů EU, mojí obavou je to, že budou chybně alokovány. Mojí ambicí je, aby byly tyto prostředky alokovány na správná místa. Budu tedy podporovat centra excelence, neboť je třeba podpořit to, v čem můžeme být první nebo druzí. Můžeme založit třeba diskusní fórum inovační politiky, ale nikoliv to, o čem hovoříte vy. Pokud také nezměníme vysokoškolský zákon, abychom více zainteresovali ty, kdož jsou nositeli inovací, pokud nepropojíme vědu na universitách s průmyslem s řešením jejich technologických problémů, které mají, pak bychom neudělali vlastně nic. Je třeba propojit universitní sféru i se sférou Akademie věd, abychom nastavili proces inovací. Pak bych ještě uvedl parametr rychlosti, s níž budeme schopni uvádět do života vědecké objevy pro průmyslové využití.“ Místopředseda vlády Petr Nečas: „Oblast vědeckotechnického rozvoje je řešena vysokými školami a Akademií věd, a už to, že se funkce předsedy Rady vlády pro výzkum a vývoj ujal předseda vlády a členem je i ministr průmyslu dokazuje, že jsme zvolili ten nejefektivnější model a není třeba jej doplňovat dalšími institucionálními orgány. Toto jsou ty nejlepší kroky vlády, která tím dokazuje, že výzkum a vývoj jsou největší prioritou současné vlády.“ Nehodláme polemizovat s předsedou a místopředsedou vlády, aniž by měli možnost reagovat na naše námitky (pokud by je vůbec připustili). Jen ti, kdož se měli možnost seznámit se s organizací výzkumu a vývoje pro průmysl v Německu, s Fraunhoferovými ústavy, systémem universitních výzkumů propojených s podniky a podpořenými legislativou, jež přímo určuje povinnost vysokoškolským katedrám pracovat v určitém objemu hodin pro průmysl, s nadacemi zřízenými pro malé a střední podniky, jimž usnadňují cestu k výzkumu vysokých škol i těm, kdož na to dokonce nemají dostatek prostředků, si asi řeknou, že plán do 6 let změnit tuto zemi v centrum inovací, které ve svém důsledku změní zcela skladbu českého průmyslu, je opravdu odvážný. Řečeno však slovy Miroslava Grégra, vyřčenými na Směnu: „ I když s mnohými vašimi kroky nesouhlasím, prosím, budu vám fandit, aby se vám podařilo to, co se podařilo nám.“ Den první 49. MSV v Brně byl tedy ve znamení obav z promrhaných peněz a šancí, jimiž prosvítala nejistota z dalšího vývoje činnosti vládní koalice. FÓRUM VYSOKÝCH ŠKOL A PRŮMYSLU Iniciativa GŘ společnosti Siemens Ing. Pavla Kavky směřující k efektivnějšímu propojení vysokých škol a průmyslu byla korunována setkáním rektorů a děkanů se zástupci průmyslu hned den druhý 49. MSV v Brně. Hosté byli zajímaví, ekonom Švejcar prostřednictvím televizní obrazovky, Ing. Jan Mülfait, ředitel Microsoftu pro Evropu, Martin Jahn, personální ředitel Škody Auto a další osobně. Otázky vznášející se nad plénem byly jasné: jak propojit oba světy, jež se doposud ne dobře setkávaly, byť jde o neuvěřitelný paradox. Technické vysoké školy míjí průmyslovou praxi. Jak je to vůbec možné? Proč nepracují vysoké školy jako výzkumné instituce pro průmysl, když jsme se tak nějak tiše pro toto řešení, poté, co byly zrušeny oborové výzkumné ústavy abychom si mohli konkurovat navzájem, rozhodli? Jak to, že do vysokých škol proudí tak málo peněz z průmyslu? Proč nevyučují na VŠ lidé z praxe a naopak, proč mají školy tak zastaralé vybavení, že nemohou vybavit dnešní studenty moderními znalostmi atd. Vysvětlení je prosté a souvisí například s problematikou výroby obráběcích strojů. Čeští výrobci dosahují dnes slušné úrovně s exportem 10,4 mld. korun. Na jejich vývoji se dá dokumentovat mizérie české inovační politiky názorně. Po privatizaci neměli výrobci peníze, kapitál, aby si zajistili výrobu komponent a museli se většinou spolehnout na dodávky ze zahraničí, tedy outsourcing. Neměli ani tolik peněz, aby se obrátili na vysoké školy s objednávkami konkrétního řešení technologií, které přicházejí v úvahu ve výhledu 5 až 10 let. Most mezi VŠ a průmyslem obráběcích strojů se nevytvořil i z toho důvodu, že přes všechny proklamace o podnikání a tržních principech nedokázaly ani Klausovy ani Zemanovy vlády vytvořit legislativní prostředí, které by nějakou rozumnou spolupráci vůbec jen podpořilo. Dnes se situace pomalu obrací. Podniky relativně zbohatly a mohou uvažovat o objednávkách svého vývoje a vývoje komponent, nebo je dokonce převzít do vlastní výrobní kapacity. Mezi referáty na Fóru zazněla například nenápadná ale (tisíc maličkostí umořilo osla) konkrétní připomínka ředitele Turbomachinery Siemens Ing. Palíška: jen vylíčil, jak administrativní zábrany téměř zastavily spolupráci tohoto jistě technicky vyspělého podniku s VUT Brno. Mechanismy pochodů případné spolupráce prostě nejsou tak průhledné, jak si představuje vládní garnitura (kolikátá už?). Není například vůbec jasné, proč by všechny vysoké školy a AV ČR k tomu, měly být zapojeny do výzkumu pro průmysl? To je křečovité řešení zcela v rozporu s praxí v zahraničí, kam už by konečně měli pohlédnout všichni reformátoři české ekonomiky. Vysoké školy se u našich úspěšných sousedů dělí jasně na ty, které se zabývají základním výzkumem a ty, jež mají v popisu práce praktickou práci pro průmysl, včetně výchovy studentů, jež ihned nastupují do praxe. K tomu navíc jsou v těchto zemích ústavy vysloveně zaměřené na podporu průmyslu (někdejší naše výzkumné ústavy u velkých podniků) a nadace. To vše je zastřešeno legislativou, nad níž potom například ve Finsku opravdu bdí ministerský předseda s ministry vlády a činí průběžná rozhodnutí, aby vybalancovali státní politiku podpory vzdělanosti a výzkumu s potřebami praxe. Tuto strukturu systém ČR nemá a pokud nebude mít, nelze očekávat výsledky. Všechny další roky budou jen planou diskusí a osočováním táborů základního výzkumu (jež prokázal svoji oprávněnost i zde) a aplikovaného výzkumu (jež je potřebný pro průmysl). Míč je již 19 let na straně politiků. Zřejmě se „dodělání“ legislativy, v které tolik věří Václav Klaus, opravdu, ale opravdu opozdilo. POTÍŽE VŠEDNÍHO DNE Český technik to nevzdává, což dokazují příběhy bezpočtu malých a středních podniků, kterých byla v Brně z 2000 vystavovatelů většina. Jsou zde příběhy podniků jako například firmy Týce nebo Mesing a dalších, které vyvíjejí stále nové a lepší stroje a přístroje a jejich představitelé po práci jezdí a běhají po byrokratickém aparátu a nenasytných bankách a jen se bezmocně dívají, jak i z přiznané podpory nebo spíše půjčky všechny tyto instituce ukrajují a zabavují tak potřebné peníze. Co by mohli politikům, pokud by ihned po zahajovacím ceremoniálu a povinném běhu výstavištěm neodjeli, vyprávět lidé, kteří z popela privatizace oprášili výroby, těch, co zachraňují například zbytky ČKD a dalších podniků. Jak nepatřičně vypadá předávání cen železniční asociace a na plátně běží ukázky lokomotiv, které spatřily světlo světa v minulosti, ale přítomnost nic takového nedovoluje. V tomto čísle TT (str. 20 – 21) jsme pro vás připravili přehled zlatých medailí ze 49. MSV v Brně i když na tuto soutěž dnes nemůžeme pohlížet jako na přehlídku toho nejlepšího co bylo v oboru nabízeno. Ale i to je všední praxe průmyslového světa. Další zajímavosti z letošního Brna přineseme v následujících číslech Technického týdeníku. JAN BALTUS