Nový samostatný film jedné z hlavních postav první trilogie Hvězdných válek, pašeráka Hana Sola (v podání Harrisona Forda), podle vývoje tržeb v kinech nečeká příliš zářná budoucnost. Slibnější by mohla být kupodivu spíše budoucnost rekvizity, kterou nosí hlavní hrdina filmu u boku. Tou je, jak si možná pamatujete, takzvaný blaster, podle fanouškovské Wikipedie tedy „jakákoliv palná zbraň metající plazma s vysokou energií, která se často zaměňuje s lasery“ (ty by ovšem musely fungovat zcela jinak a mimo jiné by například nebyly vidět) a „mění energeticky bohatý plyn na svíticí částicový paprsek, který dokáže cíl roztavit“. Což by mimochodem mělo znamenat, že z blasteru létají oblaka plazmatu a v podstatě si je můžeme představit jako světelný meč letící vzduchem. Podle fanoušků a autorů jsou i meče plazmovými zbraněmi. Plazma je samozřejmě takzvané „čtvrté skupenství hmoty“ (k pevnému, tekutému a plynnému). Skládá se z volných nabitých částic, které díky tomu reagují na magnetická a elektrická pole. Plazma je ve vesmíru běžné skupenství, vlastně jde o zdaleka nejběžnější skupenství hmoty vůbec (tvoří více než 99 % hmoty ve vesmíru). Na Zemi je mnohem méně hojné, byť v laboratoři není problém jej připravit. Plazmy a plazmoidy Pohromadě „držící“ oblak plazmatu a s ním spojená magnetická pole se nazývají plazmoid. Pod ochranným magnetickým štítem Země vznikají plazmoidy obvykle během poměrně nepříliš dobře popsaného procesu magnetického přepojení, tedy rekonexe (někdy pojmenované jako magnetický zkrat). Jde o bouřlivé přeuspořádání magnetických siločar do jiné podoby, ke kterému může dojít prakticky kdekoliv, kde je přítomno plazma – a obzvláště ve chvíli, kdy se dva oblaky plazmatu spojí. Když k přepojení dojde v naší magnetosféře, dojde k úniku nabitých částic do horních vrstev atmosféry – což se projeví jako polární záře. Ze Země se také uvolní množství hmoty v podobě plazmoidů. Vytvořit plazmoidy na Zemi ovšem není jednoduché. V drtivé většině případů dokážeme vytvořit jen objekty, které rychle zvětšují objem a pak se rozplynou ve vzduchu. Řešením je použít magnety, jejichž pole horké plazma udrží na místě (přesně to děláme, když se na Zemi pokoušíme vyrábět energie podobným postupem jako Slunce). Blastery jsou ovšem střelné zbraně a vy nemůžete s náboji vystřelovat i nějaké zvnějšku napojené magnety. Řešení naštěstí existuje. Protože plazma je vysoce vodivé, můžete elektrický proud pustit přímo do něj. V plazmoidu díky tomu vznikne magnetické pole, které pak může plazma udržet pohromadě. Takovému uspořádání se někdy říká „sféromak“. Skutečné nápodoby Jednou z možností, jak sféromak vytvořit, je použít „plazmové magnetické dělo („railgun“), což je zařízení, které pomocí vnějších magnetů vybudí elektrický proud v plazmatu a ještě mu přitom udělí vysokou dopřednou rychlost. Ve skutečnosti už se podařilo vytvořit sféromaky pohybující se rychlostí kolem 200 km/h a s životností zhruba stovek mikrosekund (tj. 10–4 s). To už jsou zajímavé výsledky, které výhledově mají možnost praktického využití. Byť to nejspíše nebude v podobě ručních palných zbraní, už proto, že pro ně nemáme dostatečně silný a malý zdroj energie. A skutečně už od 70. let běžel v laboratořích amerického letectva v Albuquerque v Novém Mexiku program Shiva Star (původně pouze Shiva), který dostal jméno po mnohorukém bohovi hinduistického panteonu a který ověřuje možnost využití různých přístupů v rámci fyziky plazmatu. Jeden z jeho podprogramů označovaný anglickou zkratkou MARAUDER (z „Magnetically accelerated ring to achieve ultrahigh directed energy and radiation“) byl jedním z několika experimentů s vytvořením plazmových palných zbraní. Zkoušené zařízení dokázalo vytvořit plazmoidy ve tvaru nafouknuté pneumatiky či „kulové blesky“, které po zásahu cíle způsobovaly značné tepelné a mechanické poškození a vytvářely pulzy elektromagnetického záření, které by mimo jiné mohly způsobit i výpadky elektroniky v případném cíli. V podobných zařízeních je možné dosáhnout teplot, které zhruba tisícinásobně převyšují teploty na povrchu Slunce (to má teplotu něco přes 5 000 K, plazma může mít snadno teploty řádově milionů stupňů). Pokud by tedy v každé „střele“ bylo přiměřené množství plazmatu, účinek v cíli by mohl být značný. Jak se projektu daří, nevíme. Od roku 1993 je jeho statut tajný, na druhou stranu ovšem nemáme zprávu o tom, že by se nějaká „plazmová zbraň“ byť jen vzdáleně chystala do praxe. A jak by si blastery vedly v konfrontaci s nejznámějšími zbraněmi Hvězdných válek, tedy světelnými meči? Střela z blasteru je v podstatě ekvivalentem světelného meče bez rukojeti. Ovšem střetnutí dvou plazmoidů způsobí magnetické přepojení – a tedy bouřlivé uvolnění energie. Střet dvou světelných mečů tak vede k rychlému zničení obou zbraní a jejich držitelů. Ovšem pokud jedna strana použije blaster, bude ve chvíli výbuchu od nebezpečí daleko – a unikne tedy beze šrámu. Takže Han Solo měl zřejmě pravdu, když v jednom z prvních dílů Hvězdných válek řekl: „Pitomá náboženství a staré zbraně nevydají za blaster u pasu.“ /jj/
