Dnes jsou nanotechnologie právem
považovány za sféru s obrovskou
perspektivou rozvoje. Nanočástice
mohou být základem
samočisticích povlaků, které omezí
používání detergentů. Mohou
sloužit k jímání oxidů dusíku
z ovzduší. Jsou vynikajícím materiálem
na výrobu vodních filtrů
ve formě feroxanů. Zlepšují vlastnosti
fosilních motorových paliv.
Budou využity při výrobě nové
generace fotovoltaických článků
nebo katalyzátorů. Mají vynikající
jímavost plynů, což lze použít
pro konstrukci nádrží ve vozidlech
na vodíkový pohon, ale také pro
ukládání oxidu uhelnatého. Některé
z těchto aplikací si sice ještě
vyžádají značné úsilí ve výzkumu
a vývoji aby byly ekonomicky životaschopné,
ale na tuto problematikou
jsou zaměřeny značné kapacity.
Nicméně souběžně s nadšením
nad zázračnými vlastnostmi nanočástic
zaznívá také varování před
možnými riziky nanoproduktů,
a to jak pro zdraví lidí, tak pro
přírodní prostředí.
Od července 2007 vstoupila
v Evropské unii v platnost směrnice
upravující zacházení s chemikáliemi
nazývaná zkratkou REACH.
Kromě jiného zajišťuje ohodnocení
rizik konkrétních chemikálií pro lidské
zdraví. Do této směrnice však
nejsou nanočástice zahrnuty. Jejich
vysoce reaktivní povrch, rozměry,
které umožňují průnik do buněk
a vnitřností a elektronické struktury,
jež vyvolávají biochemické reakce,
představují značná rizika, jaká zatím
nejsme schopni pochopit s našimi
současnými znalostmi makroskopické
toxicity.
Regulace této sféry bude vyžadovat
nejen ohodnocení každého jednotlivého
nanoproduktu, ale rovněž jeho
potenciální funkční kombinace s ostatními
látkami. Ještě složitější bude ocenění
jejich vlivu na životní prostředí
v různých ekosystémech, zejména
když víme velmi málo o složitých cestách
šíření náhodně uvolněných nanomateriálů.
Není také jasné, jak postupovat,
když testy in vitro a in situ (ve
zkumavce a na místě výskytu) nebudou
dávat stejné výsledky. Zobecnění
komplikuje také skutečnost, že je nutno
brát v úvahu například mineralogické,
organické a strukturní vlastnosti půdy
a podobná specifika.
Jean-Yves Bottero, ředitel francouzského
národního výzkumného
střediska (CNRS) míní, že biologické
působení nanočástic je záležitost
chemie mezi částicí a jejím biologickým
cílem. O každém páru částice/
cíl je nutné uvažovat odděleně.
Tento kombinatorní přístup vede
k mimořádné složitosti hodnocení
rizik v životním prostředí. K řešení
těchto záležitostí byly zahájeny
práce na integrovaném projektu
NANOSAFE2. Účastní se ho 24
partnerů ze sedmi zemí (Slovinsko,
Belgie, Francie, Německo, Británie,
Švýcarsko a Finsko). I když se
jeví velmi obtížné definovat obecné
standardy a ověřovací protokoly,
účastníci projektu zvolili tuto cestu.
Projekt je rozdělen na čtyři vzájemně
nezávislé subprojekty. První má
za cíl označit a charakterizovat průmyslově
produkované nanočástice,
Druhý sestaví mezinárodní databázi
toxikologie a určí strukturu základního
testovacího protokolu. Třetí
bude vyvíjet bezpečné průmyslové
produkční systémy a čtvrtý propojí
sociální a environmentální aspekty
nanočástic. NANOSAFE2 se
nesnaží obsáhnout všechny existující
(a budoucí) nanočástice, nýbrž
zvolil několik představitelů, kteří
poslouží jako podklad pro definování
obecnější metodologie.
Evropská komise odhaduje další
vývoj v tomto směru optimisticky,
i když současné metody zjišťování
toxicity nanoproduktů jsou značně
nedokonalé. S ohledem na ochranu
lidského zdraví i přírody, základní
lidská práva a etické záležitosti,
vydala v únoru roku 2008 kodex
pro zodpovědný výzkum nanotechnologií.
Vyzvala členské státy aby
vyvinuly vlastní iniciativu na základě
sedmi všeobecných principů
včetně předběžné opatrnosti a trvalé
udržitelnosti.
