Bezpilotní letadlo (dron nebo někdy UAV — unmanned aerial vehicle) může být řízeno na dálku nebo je schopno létat samostatně, podle předprogramovaných letových plánů či pomocí složitějších dynamických autonomních systémů. Možná to někoho překvapí, ale první bezpilotní letadlo bylo provozováno již za 1. světové války, přesněji řečeno v roce 1916. Vynalezl ho anglický inženýr, fyzik, vynálezce a autor více než 40 knih profesor Archibald Montgomery Low (1888—1956) a jmenovalo se Aerial Target. Následovalo pak mnoho dalších letadel řízených na dálku, včetně letounu Hewitt-Sperry Automatic Airplane vyrobeného během první světové války v USA. Bezpilotní letadla se často využívala a dodnes využívají při fotografování ze vzduchu. S miniaturizací všech technologií v 80. a 90. letech 20. století zájem o ně rostl. První generace byly zejména průzkumné letouny, ale některé byly osazeny zbraněmi, jako třeba legendární MQ-1 Predator, který obsahoval střely vzduch-země. Bezpilotní letadla tedy byla používána nejprve v armádě, k průzkumným i útočným letům, už ovšem nacházejí využití také při plnění mnoha civilních úkolů, například k hašení požárů, policejnímu sledování nebo průzkumům terénu. Velké oblibě se dnes těší i v oblastech zábavy, sportu a dalších. Drone Racing Nebývalý rozmach dronů všech typů, provedení i kategorií v současné době, který ještě před nedávnem mohl jen málokdo předvídat, přivedl na svět také zcela specifická bezpilotní letadélka s označením „závodní“. Zrodily se téměř ve stejné chvíli, kdy se drony dostaly do rukou prvních nadšenců jako hračka pro zábavu. Hnacím motorem této nové hráčské euforie byl nejen jejich neuvěřitelně pokročilý technický vývoj, ale i touha po soutěživosti, tolik vlastní člověku, která má nespočet podob. „Čí dron bude lepší? Kdo ten svůj dokáže lépe ovládat? Který je rychlejší?“ Závody s drony, například ve velkých opuštěných průmyslových halách, svou podobou symbolicky připomínající futuristické lety kosmických stíhaček z filmů Star Wars či létání na kouzelných létajících košťatech (famfrpál) ze série o kouzelníku Harrym Potterovi, se velmi rychle uchytily v komunitě prvních dronařů, aby záhy zaznamenaly popularitu i mimo tuto skupinu. Jde o sport budoucnosti, který však už dnes láká davy. Není divu. Jsou rychlé a zběsilé. Závodník při drone racing zažije s dronem nejeden pád. Chce- -li létat, musí proto umět také zvládnout opravu svého stroje, znát jeho jednotlivé komponenty a být schopný je nahradit. Navíc, když si ho pilot sám sestavuje, může si vybrat takový motor, řídicí jednotku i další součásti, které mu nejvíc vyhovují. Pocit jako v pilotní kabině Zatímco klasický rekreační dron je vybaven stabilizací pro co nejpohodlnější ovládání, závodní koptéra je oproštěna od všech pohodlných vychytávek. Je sestavena s ohledem na vysokou flexibilitu, manévrovací schopnosti a dosažení maximální rychlosti. Musí splňovat požadavky na velkou pevnost při minimální hmotnosti, proto její tělo zpravidla tvoří odolný kompozitní materiál na bázi uhlíku. Z tohoto důvodu jí také zpravidla chybějí kryty používané u klasických dronů. Závodní dron má kameru nikoliv na spodku těla, ale naopak navrchu, aby pilot viděl skvěle před sebe. Důraz v závodě je kladen na výkonnost. Jeho maximální rychlost může dosahovat 150 až 200 km/h. Doporučení pro závodníka je přitom jednoduché: „Nasaď si speciální brýle pro virtuální realitu s takzvaným FPV (first person view neboli pohledem první osoby), které jsou základním vybavením každého závodníka, čapni ovladač (controller), spoj se s dronem s kamerou a vyleť na adrenalinovou trať. Zatímco sedíš v křesle, dron vyráží na závodní trať.“ Poté už racingy (malé létající formule 1) prolétají ve vzduchu obručemi a brankami nejvyšší možnou rychlostí. Vlastní překážkovou dráhu si ovšem mohou závodníci (za daných podmínek) postavit též doma na zahradě! Fantazii se meze nekladou. Přenášený obraz mohou sledovat přítomní diváci a s nasazenými FPV brýlemi si mohou užít let i naplno. Také to je jistě jeden z důvodů, proč závody s drony získávají čím dál více fanoušků po celém světě a proč se v poslední době těší obrovské oblibě. Zúčastňují se jich i tisíce závodníků. Závody dronů začaly v Německu v roce 2011, kdy se řada amatérských pilotů shromáždila na poloorganizovaných závodech v Karlsruhe. Mezi nejprestižnější na světě patří DCL neboli Drone Champions League. U nás jednu z mnoha příležitostí nabízí plzeňský Dronfest — největší český festival bezpilotního letectví, který se řadí i mezi největší akce svého druhu na světě. (Jeho pátý ročník byl v loňském roce kvůli koronaviru zrušen, v letošním roce je plánován na 2.—3. října). A není bez zajímavosti, že čeští a slovenští závodníci patří mezi jedny z nejlepších. Závodění s drony s umístěnou kamerou je bezesporu sport budoucnosti a piloti dronů se stávají novými sportovními hrdiny technického 21. století. Testování dronu DJI FPV na polyg onu v Hradci Králové Zajímavý experiment, svědčící v tomto směru o kreativitě i českých firem, proběhl nedávno na polygonu v Hradci Králové, kde byl testován nový závodní dron od čínské společnosti DJI, který se zde střetl se sportovním vozem Nissan GT-R Nismo. Souboj obou strojů organizovala česká společnost DronPro sídlící na pražském Smíchově. Cílem bylo ověřit zlepšené parametry této inovační novinky právě v konfrontaci s tak rychlým automobilem. Aerodynamické doplňky vozu nejen zlepšují schopnost udržet se na silnici a minimalizovat odpor vzduchu, ale také podporují jeho dramatický až agresivní vzhled. Je schopen zrychlit na stovku za tři sekundy. Uváděná maximální rychlost činí 315 km/h. Obří čínská společnost DJI (Da-jiang Innovations) sídlící v Šen-čenu nedaleko Hongkongu vznikla v roce 2006, podobně jako některé legendární značky ze Západu na studentské koleji. V širší známost pak vešla v roce 2013 s úspěšným modelem Phantom — malým dronem s kamerou pro běžné spotřebitele, z něhož se stal hit a který se následně dočkal dalších vývojových řad. Založil ji hongkongský student vědecko- technologické univerzity Frank Wang. Jako nadšenec do modelů letadel stvořil svou společnost (dnes by se řeklo start-up) s cílem vyvinout „létající hračku“, která by (vzhledem k tehdejšímu výkonu speciálních baterií) nějakou chvíli vydržela ve vzduchu. Spolu s dalšími dvěma spolužáky si pronajali malou kancelář, kde zpočátku vyvíjeli hlavně součástky, samořídicí systémy a gimbaly [speciální stabilizační zařízení eliminující otřesy a náklony — pozn. red.], už tehdy však pomýšleli na svůj hlavní cíl: dron připravený ke vzletu hned po vybalení z krabice. To se týká i nového (již dříve deklarovaného) závodního modelu. Může létat až 20 minut, jeho systém je vybaven GPS, senzory vyhýbání se překážkám a funkcí Návrat domů, což zajišťuje, že u začátečníků bude méně pravděpodobné, že havarují nebo ztratí svůj stroj. Závodní dron si v konfrontaci s tak rychlým pozemským konkurentem vedl v Hradci Králové velmi dobře a lze se domnívat, že obdobně jako u vývoje závodních automobilů, jejichž zkoušky přispívají též k vývoji klasických automobilů, se v této oblasti dočkáme dalších novinek a technologických vylepšení. /Milan Bauman/