Zasloužíme si moderní energetiku a teplárenství

Končí rok 2009 a celá země bilancuje. Zároveň se zamýšlíme nad novými úkoly pro rok 2010 i pro celou nadcházející dekádu. Na otázky TT odpovídá Ing. Jiří Ptáček, Ph.D., ředitel sekce Provozu a rozvoje elektrizační soustavy, EGÚ Brno: n Lze v ČR i za probíhající ekonomické krize udržet dlouhodobou rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou po elektřině a teplu? Jak se bude tato situace podle vás vyvíjet v horizontu let 2010-2015? Rovnováhu lze obecně charakterizovat jako dlouhodobě vyvážený vztah mezi očekávanou výší spotřeby dané komodity v celém sledovaném časovém horizontu na straně jedné a mezi disponibilními zdroji na straně druhé. Strana zdrojů musí mít dostatečnou kapacitu, aby zajistila nejen systémově předvídatelné situace v oblasti vývoje potřeby výkonu a energie, ale i situace mimořádné, způsobené náhlými excesy nárůstu, či propadu spotřeby, které mají nahodilý charakter, kdy není známa jejich velikost, ani čas, v němž nastanou. Patří sem prudké klimatické změny, výpadky velkých zdrojů, poruchy v sítích vnitrostátního i mezinárodního charakteru, změny ve spotřebě, vyplývající z deprese či rychlého ekonomického růstu. Takto připravovaná a budovaná zdrojová základna musí zajišťovat poptávku v dlouhém časovém horizontu desítek let. Ohlédnutí za vývojem spotřeby elektřiny (viz obr.) ukazuje, že po poklesu (přibližně 2-3 let) vždy dochází k jejímu růstu. Ve srovnání s výstavbou a provozem energetických zdrojů jde o krátkou dobu, která dlouhodobou koncepci příliš neovlivňuje. Lze konstatovat, že ekonomická krize vede k poklesu spotřeby a z hlediska rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou je v jistém smyslu příznivým jevem. Jestliže pro zajištění dlouhodobé rovnováhy je potřebné v předstihu připravovat výstavbu nových zdrojů, ekonomická krize vede často k tomu, že je dočasný přebytek zdrojů a vzniká proto delší časový prostor pro výstavbu nových zdrojů. Tážete-li se na roky 2010-15, pak v tomto období patrně dojde k dosažení dna ekonomické krize a počátku oživení. Jisté je, že rovnováha bude v tomto období zajištěna. Negativně se však projeví pokles těžby hnědého uhlí. To povede k omezení celkové disponibility tuzemských zdrojů a tedy ke snížení exportní schopnosti ES ČR. Situaci dále ovlivní začínající výstavba paroplynových zdrojů, zahájení výstavby nových jaderných bloků a technicky negativně i velký rozvoj obnovitelných zdrojů (OZE). Soustavu ovlivní také vnější faktory: významné změny ve struktuře zdrojů okolních soustav zahrnující kupř. útlum klasických zdrojů v Polsku, další rozvoj větrných elektráren v SRN a s tím spojené změny v mezistátních tocích elektřiny. Řadu změn vnesou do výstavby nových i do provozu stávajících zdrojů rovněž směrnice EU, mj. v oblasti povolenek na CO2. n Český energetický mix se postupně transformuje. Jak by se měla podle vašeho mínění optimálně vyvíjet struktura naší energetické výrobní a distribuční báze do roku 2020? Jak by měl zájem zainteresovaných subjektů podnítit a optimalizovat český stát? Pokud jde o skladbu zdrojů, jsme teprve na začátku transformace. Není jisté, jaký bude výsledek tohoto procesu, ani jak rychle budou změny probíhat. Na jedné straně existují ambiciózní plány v řadě oborů. Na druhé straně je realita technického rozvoje, finančních možností, politických rozhodnutí i vnějších vlivů. Je žádoucí, aby se rozvíjely OZE. Lze předpokládat značný rozvoj fotovoltaiky a větrné energetiky. Do roku 2020 se množství OZE určitě výrazně zvýší. Současně dojde k rozvoji využívání zemního plynu pro výrobu elektřiny i pro kombinovanou výrobu elektřiny a tepla. Lze předpokládat, že po létech váhání se konečně opět obnoví výstavba nových jaderných zdrojů. Bude se snižovat podíl hnědouhelných zdrojů, především z důvodu přirozeného dožívání některých ložisek. Současně nelze vyloučit, že se ve větší míře bude dovážet černé uhlí, a to i ze vzdálených lokalit. Základem zdrojové základny v ČR budou velké jednotky parních a jaderných elektráren. Ty ovšem třeba doplnit (i z důvodu narůstajícího objemu kolísavých zdrojů) dalšími regulačními zdroji. Kupříkladu paroplynovými, či přečerpávacími. V oblasti energetického mixu tkví nezastupitelná role státu v tom, aby vymezoval potřebné „legislativní mantinely“. Aby jasně deklaroval energetické priority a zájem v konkrétních oblastech (kupř. v teplárenství). Aby nastavil společensky přijatelné cenové relace, především v podpoře OZE. Současný systém dotací je v některých směrech přehnaný a vede k jednostranným trendům, jež vyplývají z vidiny ekonomické prospěšnosti a neodrážejí skutečné potřeby energetiky. n ČR se vloni zavázala aktivně přispět k realizaci ambiciózního lisabonského vzorce 20-20- 20, resp. k postupné substituci fosilní energetiky ekologicky méně zátěžovými obnovitelnými zdroji. Hlasy z praxe jsou však stále kritičtější: chybí jí biomasa, eolika a fotovoltaika se ekonomicky drží nad vodou jen za cenu nekonečných zelených dotací, energeticky využitelný vodní rezervoár se už nedostává. Existují vědecké, technické a ekonomické návrhy jak se s danou situací čestně vypořádat? Požadavky na úspory a na rozšíření podílu OZE jsou sice vytýčeny, ale zatím není jasné, jakými cestami se k potřebným cílům dostat. Je otázkou, zda je reálné toho vůbec dosáhnout, v jakém termínu a za jakou cenu. Vizi rozvoje OZE naznačuje nová Státní energetická koncepce. Rozvoj OZE je v posledních letech akcelerován výraznou státní podporou – v podstatě dotacemi. V předchozích letech jsme byli svědky obrovského zájmu o výstavbu větrných elektráren. Vloni a letos se situace změnila: ukázalo se, že velmi lukrativní je výstavba fotovoltaických elektráren. Zatímco zájem o připojování větrných elektráren spíše stagnuje, enormní je poptávka po výstavbě a připojování fotovoltaických zdrojů. Při ceně kolem 12 Kč/kWh u fotovoltaických zdrojů se nelze divit. V listopadu 2009 bylo evidováno cca 9000 MW žádostí na připojení FVE do sítí, což dosahuje hodnoty maximálního zatížení naší soustavy. Je-li výkup elektřiny povinný, znamená to, že kdyby se tyto zdroje všechny postavily a polední nebe bylo bez mráčku, pak buď budeme vyvážet až 9000 MW elektřiny, anebo odstavovat všechny ostatní zdroje a vyrábět elektřinu pouze na FVE. Současně žádosti na FVE nelze z hlediska kapacity elektrických sítí prakticky realizovat. Naše soustava není z pohledu podpůrných služeb na takové množství OZE připravena. Domnívám se, že požadavky EU k podílu OZE budeme schopni splnit. Bude však třeba optimalizovat vhodný poměr mezi energií OZE na dopravu, vytápění a chlazení a na výrobu elektřiny. Pro upřesnění: z uvedeného vzorce 20- 20-20 platí pro ČR na konečné hrubé spotřebě energie podíl OZE ve velikosti 13 %. A část připadajících na výrobu elektřiny z OZE má velikost přibližně 8-9 %. n MPO ČR připravilo novou energetickou koncepci, která mj. klade akcent na maximální využití domácích surovinových zdrojů, zejména uhlí. Nastal podle vašeho mínění již čas přehodnotit ochranářská vládní opatření z 90. let? Na málokterou otázku lze dát zcela jednoznačnou odpověď, jako na tuto. Krátce a jasně: „ano“. Ochranářská opatření ve formě tzv. územně-ekologických limitů vznikla (bohužel velmi nešťastně) po změnách ve společnosti po roce 1989. Celý pás území pod Krušnými horami byl těžbou uhlí a následnou výrobou elektřiny z něj těžce postižen. Ve stejné době, kdy vláda vydala rozhodnutí o limitech těžby, se také zahajoval program ekologizace zdrojové základny. V období let 1994-98 proběhlo odsíření všech velkých uhelných zdrojů a zátěž celé podkrušnohorské krajiny se z titulu elektrárenských emisí výrazně zmenšila. Hnědé uhlí však neumožňuje pouze výrobu elektřiny, ale i tepla. V případě nejvíce ohrožené lokality (lomu ČSA) lze říci „zejména tepla“. Na hnědém uhlí závisí zásobování velkých městských aglomerací teplem. Praha, Hradec Králové, Pardubice, Most – to jsou jen nejvíce viditelné případy. Jde o lokality závislé převážně na uhlí z blokovaných lomů. Jsou tam statisíce bytů, často v panelové zástavbě. Jejich obyvatelé nemají jinou alternativu pro vytápění, resp. jen výrazně dražší přechod na zemní plyn. Otázkou je také bezpečnost dodávek. Neustále se hovoří o energetické závislosti. My máme tuzemskou surovinu, necháváme ji však ležet a draze zajišťujeme zahraniční zdroj. Není to zvláštní? Považujeme za správné, že v nové verzi SEK jmenovitě zaznělo, že je potřebné limity zrušit. V současné době lze výrazně omezit negativní vlivy pokračující těžby uhlí na okolní prostředí. n Snad nejhlasitěji poukazují na disproporce mezi omezenými a předraženými surovinovými vstupy a cenami finálních produktů představitelé teplárenských firem a jejich zákazníci. Říjnové prohlášení TS ČR dokonce volá po regulačních krocích ze strany státu a znovu upozorňuje, že z titulu práva je právě on vrcholným vlastníkem nerostného bohatství země. Je podobný požadavek v podmínkách tržní ekonomiky vůbec proveditelný? Na jedné straně se volá po regulaci a na druhé stát hornictví zprivatizoval a prodal doly do soukromých rukou. Nerostné bohatství patří státu. Těžbu a odbyt však realizují soukromé subjekty… Co lze regulovat? V případě elektřiny je regulována nepoměrně větší část koncové ceny, tj. přeprava od výrobce k zákazníkovi. To si v případě uhlí neumím moc představit. Chybí podstatný prostředník, který leží mezi výrobcem a odběratelem, jímž je u elektřiny přenosová a distribuční síť. Zkusme se na celou záležitost podívat jinak: pokud bude mít uhelná společnost v soukromých rukou perspektivu, že může těžit po desítky let dopředu, může i investor plánovat výstavbu nového zdroje, jenž bude zásobován uhelným lomem po celou dobu ekonomické životnosti. Pak lze udělat ekonomickou rozvahu jinak než za současné situace. Jestliže se neustále váhá s prolomením limitů a situace se už dostává do stavu, kdy se musí zastavovat skrývka a připravuje se alternativa řízeného předčasného ukončení těžby, vzniká nejistota na všech frontách: u uhelných společností, u energetických investorů i u spotřebitelů. Lze se pak divit, že v branži uhelných surovin začíná až cenová válka? Česká přenosová síť se stala integrální součástí celoevropské sítě a prochází postupnou modernizací. Přesto je už nyní vystavována krizovým vlivům leckdy těžko řiditelných toků energie z nově připojovaných zdrojů, a to i z ciziny? Jak by se měla podle vašeho názoru zformovat do roku 2020? Je pro ni avizovaný nástup Smart Grids a Smart Meteringu onen tolik potřebný technický impulz, anebo jen další vynucený (a notně tlustý) balík investic a práce? Soustava elektrických sítí v současnosti nabývá na významu. Požadavky na připojení OZE v některých oblastech soustavy již značně převyšují reálné kapacity sítí a je zde již vyhlášen „stop stav“ z hlediska připojování. Výstavba nových přenosových prvků se v současnosti potýká s územními a ekologickými problémy. Postavit vedení 110 kV, či vedení PS v nové trase, je momentálně jev až prakticky nerealizovatelný. Doba přípravy na rekonstrukce a posilování prvků často činí i několik let a značně se opožďuje za výstavbou některých zdrojů. Ekonomická hlediska motivují společnosti k výstavbě velkých jednotek s lepší efektivitou. To však klade daleko větší požadavky na vyvedení do sítí a jejich zabezpečenost. Elektrizační soustavy jsou v rámci UCTE provozovány propojeně. Mezistátní vedení však byla původně budována hlavně z důvodů výpomoci a lepší spolehlivosti. Nyní jsou plně využívána pro obchodní účely. Jejich posilování v budoucnu bude nutné. U tranzitních soustav s větším důrazem. Výrazné zastoupení OZE v SRN vede v evropské přenosové síti k situacím, kdy je soustava provozována v rizikovém stavu. V oblasti nových technologií a Smart Grids bylo již hodně učiněno. Domnívám se však, že zatím především ve sféře výzkumu, konferencí a marketinku. Praktické využití nás teprve čeká. Zkušenosti můžeme sbírat jen z ojedinělých menších projektů. Smart Grids mohou v budoucnu v provozu pomoci. Nicméně v blízkém období, řekněme 10 let, budeme stejně potřebovat kvalitní systémové zdroje a dostatečné přenosové kapacity. /bs/