Zamýšlíme se nad výročím brněnské Techniky s děkanem Fakulty strojního inženýrství prof. RNDr. Miroslavem Doupovcem, CSc.

Z historie víme, že vytvoření české Techniky v Brně bylo významným počinem a jasně defi novanou snahou prosadit se proti německému prostředí. Musela to být z jistého úhlu pohledu krásná doba, kdy mnoha lidem šlo o to, aby budovali nový stát na česky mluvící bázi. Myslím, že krásně to dokumentuje i souhlas prof. Vladimíra Lista s přijetím profesury s tím, že tento člověk se mimořádně zasloužil o elektrifi kaci moravských obcí, které tak trochu v tomto zaostávaly za německými, a to samé lze říci o tehdejších podnikatelích. Totéž se dělo ve strojírenství, i když tam z hlavy žádný takový příklad neznám. ? A otázka první na vás zní: evokuje současný konkurenční boj i dnešní pedagogy k jakési snaze (neberme slovo boj jako boj, ale snahu prosadit se na trzích) vytvářet silné intelektuální prostředí s českým know-how? Z historie novodobé Republiky československé i brněnského Vysokého učení technického, jež se etablovalo 19. 9. 1898 jako Česká vysoká škola technická v Brně, je bezesporu známá osobnost profesora Vladimíra Lista, jako jednoho z nejvýznamnějších představitelů české elektrotechniky a současně nadšeného propagátora zavádění elektřiny, který se osobně angažoval v procesu elektrifikace Moravy a Slezska, potažmo celého státu po roce 1918. Právě s uvážením historického kontextu je patrné, že v dobách značného rozvoje ekonomických, přírodovědných a technických disciplín se přirozenou cestou dostávaly do popředí výrazné osobnosti z oblasti těchto věd, a to často i do čela důležitých státních orgánů. Tito lidé stáli v popředí různých institucí a profesních i zájmových sdružení a přispívali tak k emancipaci jak národnostní, tak i společensko – technické. Od dob založení brněnské techniky i tzv. první republiky již však uplynula dosti dlouhá doba. Čas je sice relativní veličina, ale s uvážením skutečnosti, že se pokrok a vědění neustále zrychleně rozvíjejí, lze říct, že od dob kladení základních kamenů ve strojírenství, elektrotechnice, stavitelství, architektuře apod. došlo k výraznému prohloubení a diverzifikaci všech možných disciplín. V současnosti je úroveň poznání tak hluboká, že vyžaduje velmi úzké zaměření odborníků i v jednom specializovaném oboru a ti se v něm počítají na desítky či stovky. Z toho tedy dále vyplývá, že domácí intelektuální prostředí je tvořeno celou množinou těchto vědců, výzkumníků a techniků, kteří vytvářejí ono obtížně uchopitelné „vědět-jak“ v České republice. Nápaditost myšlenky, chuť bádat a touha mít reálné a dosažitelné výsledky, to jsou atributy současných pedagogicko- vědeckých pracovníků a jistě nejen na vysokých školách technického směru. Pokud však nedochází ke srovnávání výsledků v mezinárodním hledisku, mohlo by se stát, že by došlo k nedostatečnému srovnání a (sebe)reflexi s obdobnými výsledky, které vznikají na jiných významných vědecko-výzkumných pracovištích a technických univerzitách v Evropě i ve světě. Silné intelektuální prostředí, avšak velmi často bez ambicí prosazovat se například v politice státu, existuje, ale je možná nechtěně skryto vnějšímu pozorovateli v podobě jakéhosi introvertního chování i těch nejúctyhodnějších kolegyň a kolegů, které znám. Přičemž bývají povětšinou dosti skromní a poměrně nenápadní. Jinými slovy, dřívější poslání profesorů techniky směrem k vyšším principům společenským je nyní posláním velmi individualizovaným a specializovaným. Malá douška na konec této odpovědi: kromě historicky dokumentované angažovanosti profesora Lista na poli elektrotechnickém je málo komu známo, že 26. 3. 1938 (!) přebíral v brněnské aule na Veveří č. 95 Diplom čestného doktora věd zlínský továrník Jan Antonín Baťa, který mimo schopností řídících, organizačních, koncepčních apod. měl i talent na vývoj a konstrukci obuvnických strojů. Tedy měl jisté úspěchy i na poli strojírenském a přitom byl právě současníkem Listovým. ? Vysoké školy byly v nedávné době postaveny před problém zajistit základní i aplikovaný výzkum, který by nahradil oborové výzkumné ústavy, veskrze zaniklé či zprivatizované. Musely vyvinout enormní úsilí, musely se vybavit přístrojově i odborně na tyto požadavky. Jak se s tím VUT vyrovnalo a jak vidíte celý problém doposud malé provázanosti českého průmyslu (pokud zbyl) s intelektuálním prostředím vysokých škol? V čem vidíte hlavní problémy (nedostatek výrobců finálních produktů, chaos po privatizaci)? Ano, je známo, že z hlediska společensko- politických změn zanikla řada výzkumných organizací, které ve své době odváděly docela slušnou práci, například VÚOSO, VÚSTE, VÚTS apod. Také se přirozeně očekávalo, že tyto instituce nahradí vysoké školy, popřípadě ústavy Akademie věd ČR. Očekávání se však naplnilo jen zčásti. Bohužel, nemohu tvrdit, že se domácím technickým univerzitám podařilo dostat na špičku vědy a výzkumu ve vazbě na potřeby domácího strojírenského a elektrotechnického průmyslu tak, jak to docela dobře funguje v blízkém Rakousku, Německu a ve vzdálenější Francii. Během cca 15 roků se skutečně domácí VŠ (tedy zejména ty dlouhodobě zavedené, nazývané také kamenné), postupně vybavily docela obstojným strojním parkem, a také často unikátními zařízeními do laboratoří. Tímto alespoň částečně nahradily onen výpadek a zejména přetržku v kontinuu poskytování „služeb průmyslu“. Jsem osobně svědkem toho, že často technické univerzity produkují velmi kvalitní výsledky, které však svojí povahou spadají spíše do oblasti aplikovaných věd. V klasických disciplínách ještě pokulháváme. A možné příčiny? Po roce 1989 se domácí národní podniky transformovaly do nově vznikajících s. r. o. nebo a. s. a ne všechny dokázaly jít svojí cestou vlastního výzkumu a vývoje. Povětšinou z úsporných důvodů zanikla tzv. oddělení vývojové konstrukce a přežívala pouze oddělení provozní, která zajišťovala běžné práce konstrukčně- technologické na zděděném výrobním programu. Pravda, část domácích firem pochopila, že pro jejich rozvoj je nutné zajistit aplikovaný výzkum, pokud ten základní zůstal mimo ně a jaksi přirozeně zůstal na vysokých školách. Ne všichni se však dokázali se svými požadavky na zabezpečení základního, popřípadě aplikovaného výzkumu obracet na technické univerzity. Je však zřejmé, že bez něj nedokáží vyrobit kvalitní a především konkurenceschopný výrobek. Snad nikoliv ojedinělým příkladem je např. firma TOSHULIN v Hulíně, kde je velmi viditelné propojení praxe s teorií. Dalším příkladem neustrnutí ve výzkumu a vývoji jsou i svého času vzniklá tzv. výzkumná centra, která skvěle převzala propad na poli bádání v oblasti letectví, výrobních strojů, automobilní techniky a podobně. Co se týče malé provázanosti práce VŠ s domácím průmyslem, tak je možné toto vysvětlení: i přes skutečnost, že konkrétně FSI VUT v Brně má soubor nabízených činností pro využití spolupráce s praxí, tyto až na výjimky nejsou využity. Máme na víc, než jen dodávat praxi úspěšné odborníky s titulem bakalář nebo inženýr. Avšak velmi kladně hodnotím výraznou součinnost pracovišť nejen naší fakulty v provázanosti na projekty, které firmy získávají jako formu podpory domácího průmyslu od státu, tj. projekty MPO. Také se snažíme, abychom měli odezvu z praxe, a například docela nedávno jsme organizovali Akademicko-průmyslové fórum v prostorách fakulty, kde se diskutovalo právě o těchto otázkách. Dále se domnívám, že významným ukazatelem spolupráce mezi námi a průmyslovou praxí je často i osobní vazba našich absolventů s Alma Mater, kteří dosahují vynikajících úspěchů po odchodu z fakulty a vracejí se s různými náměty a požadavky. ? Asi nemá smyslu bavit se o příčinách toho, proč mladí lidé dávali v posledních letech přednost humanitním oborům a ekonomii, otázka zní, jestli to nepoznamenalo technické vysoké školy tak zásadně, že se budou jen těžko vzpamatovávat. Finančně i úrovní pedagogů, často odtržených od reality, podfinancovaných a bez zahraničních zkušeností. Domnívám se, že sice delší dobu sledujeme to, že ke studiu technických oborů přicházejí posluchači, kteří se teprve v technice hledají, avšak nelze hovořit tom, že by nás to nějak zásadně poznamenalo. Pravda, pokud bych měl být upřímný, tak se jistě nejen mně výborně spolupracuje s mladými lidmi, kteří mají o studium vážný zájem. Je to pak poznat v tom, že si pedagogicko-vědečtí pracovníci nacházejí individuální přístup k této skupině lidí a berou je jako kolegy při řešení vědecko-výzkumných projektů. Výsledkem je, že velmi často dosahují výborných výsledků na různých národních nebo mezinárodních soutěžích, ať už je to z průmyslového designu, letectví nebo konstrukce strojů i ze strojírenské technologie. Stojíme o to, aby k nám chodili nadaní a talentovaní studující, tedy nejen chlapci, ale i děvčata, jež mohou některé disciplíny z techniky jistě zaujmout. Také se domnívám, že pokud bude muset mladý a nadějný začínající pracovník technické vysoké školy přemýšlet, zda setrvat na půdě vysoké školy a tzv. svobodně bádat a současně učit další generace, tak má dosti ztížené podmínky pro to, aby byl schopen finančně zabezpečit například svoji nově vznikající rodinu apod. A zkušenosti ze zahraničí? Zkušenosti z oboru se dají získávat různým způsobem. Za nejlepší však považuji ten, že každý nově přijatý asistent nebo odborný asistent by až na výjimky měl mít po absolutoriu nejméně 5 roků praxe a pak se ucházet o velmi dobře placené místo na VŠ. Obávám se však, že to je ve stávajících podmínkách způsobu vzdělávání a zvyšování kvalifikace pedagogicko-vědeckých pracovníků v ČR pouhou utopií. Výjimky však potvrzují pravidlo, nechme se překvapit budoucností… ? Vidíte nějakou možnost větší otevřenosti VUT FSI k zahraničním pedagogům a co brání jednak jejich většímu zapojení a za druhé využití zkušených konstruktérů z podniků v jejich nasazení jako přednášejících? Zde budu opět hovořit na základě vlastních zkušeností. Již dlouhá léta se celkem úspěšně využívá možností přednášet v zahraničí v rámci projektu mobilit učitelů VŠ nazývaném Erasmus. To je docela osvědčený způsob, jak na základě bilaterální smlouvy zajistit reciproční výměnu přednášejících na spřátelených technických univerzitách. Nutno si ovšem postesknout, že jde pouze o krátkodobé pobyty v řádu týdnů, kdy by bylo jistě příznivější působit mimo Brno na zahraniční VŠ nejméně půl roku. Ale tak, jak se dostávají naši lidé do zahraničí, tak se na naši univerzitu naopak dostávají zahraniční hostující pracovníci. Co se týče druhé části otázky týkající se využití zkušených pracovníků, tak zde nespatřuji nijaké převratné možnosti. Firmy v ČR plní náročné výrobní úkoly a uvolnit projektanta nebo konstruktéra z provozu na přednášení studentům, to lze pouze v případě „osvíceného vedení firmy“. S potěšením mohu konstatovat, že máme na naší fakultě detašované pracoviště významného strojírenského podniku, kdy jeden z jeho pracovníků velmi úspěšně vede cvičení pro studenty na téma výpočtové modelování v konstrukci obráběcích strojů. Svoji roli bezesporu hraje skutečnost, že ze své firemní kanceláře to má do učebny několik set metrů a několik minut chůze pěšky. Také se obávám, že v ČR nebudeme schopni na základě platné legislativy více začleňovat významné odborníky do výuky a dokonce jim umožňovat se řádně habilitovat, tak jak je to třeba obvyklé v Německu. Avšak velmi si považuji toho, že ředitelé ústavů na FSI čas od času organizují hostování těchto odborníků ve výuce a taktéž, že jsou řádnými členy státních zkušebních komisí pro obhajoby bakalářských, diplomových i disertačních prací. Poněkud jinou kapitolou, ale s tímto tématem souvisejícím, je i způsob předávání stávajících znalostí ze strany vyučujících ke studujícím, tedy realizace pedagogického procesu. Tento zásadní proces výchovy našich budoucích technických odborníků výrazně zkvalitňují mezinárodní studijní programy. Naštěstí máme i možnosti, jak více a více konzultovat sestavování studijních programů mj. i z hlediska potřeb domácího průmyslového prostředí, čímž se propojí požadavky teorie s možnosti praxe. Nemohu zároveň nevzpomenout i zářijové setkání děkanů fakult strojních České republiky a Slovenské republiky v Mikulově, které bylo součástí oslav 110. výročí založení Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně. Po diskusi nad potřebami firem s provázaností na studijní programy a obory byl vytvořen písemný dokument Stanovisko děkanů ČR, kde se vymezujeme k dosavadnímu, spíše méně zdařilému způsobu vzdělávání ve smyslu Boloňské deklarace v technických oborech (akademický titul bakalář, magistr – inženýr, doktor). ? Hodnocení vědecké a pedagogické práce. Zdá se nám, že jde o chaos. Když vzpomeneme např. zmíněného prof. Lista a jeho časopis Elektrotechnické obory, je zřejmé, že kdysi bylo samozřejmostí, že vysokoškolští pedagogové komunikovali s praxí velmi intenzivně. Dnes to nikdo nehodnotí a nedá za to body. S tím souvisí i potřeba otevírat nové obory, tedy spíše bourat bariéry mezi obory a soustředit se na mezioborové problémy a tím je zapotřebí přeměnit výuku. Lze to za současných podmínek? Zde budu poněkud kritický. Pokud bude mít tento stát nastavené podmínky financování vysokých škol pouze na základě kvantitativních hledisek, jako je počet zapsaných studentů a počet bodů dosažených v RIV-u za vědecko-výzkumnou činnost s přímým dopadem na příjem univerzity ze strany státu, pak málo kdo z pracovníků technických univerzit bude mít chuť dělat pouze to, co má praktický význam a uplatnění. Nelze však tvrdit, že by vysokoškolský pedagog málo komunikoval s odborníky v praxi. Jsou však jisté bariéry. Mě, jako děkana strojní fakulty nutně musí zajímat, kolik bodů přinesou moji lidé, abych měl finance na vzdělávací proces, a tím vlastně na provoz celé fakulty včetně platů zaměstnanců, což je však naprosto lhostejné komukoliv z praxe. Tam je stěžejní zajistit výrobu na základě smluvní zakázky, kde jsou pevně stanovené termíny a etapy řešení se smluvními pokutami, primárně je tedy důležitý zisk, jako důsledek úspěšného podnikání v oboru. A vytváření zisku, jako kvalitativně – kvantitativního ukazatele úspěšnosti technické univerzity není měřítkem její úspěšnosti. Naštěstí jsou mezi námi i tací, kteří si uvědomují, že dokáží tvořit ve vědě i výzkumu i více, než ony proklamované „body“. Bohužel, například zcela nové bezpilotní letadlo Marabu prof. Antonína Píšťka je takovým smutným příkladem. Je to nový inovativní technický objekt vysoké úrovně, avšak nijak není možné jej vykázat do RIV-u. Takže se ptám, je to dobře nebo ne? Co se týče mezioborových studií, i toto máme docela dobře promyšlené a často i realizované. Mohu vzpomenout např. fyzikální inženýrství, kdy je studium zajištěno na dvou fakultách, na naší a na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Bylo by chybou, pokud bych nezmínil další způsob jak získávat posluchače k tomu, aby již za studií měli možnost srovnávat náš, tedy domácí způsob výuky, se zahraničním, včetně zdokonalování se znalostí cizího jazyka. Jsou to dvojité diplomy (Double diploma) a společné studijní programy (Joint degree), které mají dlouholetou ověřenou praxi v oboru výrobní techniky s TU Chemnitz, v oboru matematického inženýrství s italskou D´Aquila a strojírenskou technologií pro letectví s francouzskou ParisTech (dříve ENSAM) Cluny. Jen se mi občas zdá, že jsme poněkud osamoceni v tom našem snažení být ještě lepší nejen na domácí, tj. univerzitní půdě, ale i v opravdové aktivní spolupráci s firmami v ČR. ? Budoucnost: více spolupráce s podniky? Viz Škoda Mladá Boleslav. Ale je to řešení vyplývající z nedostatku úrovně nebo spíše zjednodušující řešení pro podnik, který potřebuje „jen někoho k určité mašině“? A nemá zájem aby se student učil něco o etice, odpovědnosti inženýra atd. Jaká bude budoucnost VUT FSI? K první části otázky mohu říci jen, že Škoda Auto, Mladá Boleslav dělá jen to, co již dávno objevil a zavedl zmiňovaný osvícený továrník J. A. Baťa. Jeho firma si založila svoji školu, která absolventy vychovávala zejména pro firemní potřeby. Tomuto se v Německu říká Fachhochschulle. Je to bezesporu velmi účinný způsob, jak si zajistit odpovídajícího kvalifikovaného a zároveň loajálního pracovníka do firmy. Ale posláním technické univerzity je trochu více, je to především snaha jít do problémů vědy a výzkumu na té obecnější platformě a VUT v Brně má na základě dosavadních výsledků i tradice ambice být tzv. výzkumnou technickou univerzitou. Univerzitou, kde budou působit kvalitní a kvalifikovaní zaměstnanci na svých specializovaných pracovištích. Pokud by se nám podařilo alespoň přiblížit k modelu TU v Saské Kamenici (Technische Universität Chemnitz, Deutchland), se kterou máme výborné kontakty (kdy vedle sebe existuje Fakulta strojní i Frauenhoferův institut jako navzájem úspěšně spolupracující instituce), pak bych byl velmi spokojen. Myslím, že k tomuto modelu propojení teorie a praxe již máme „výborně našlápnuto“. Tím myslím projekt FSI financovaný z OP VaVpI pod názvem Nové technologie ve strojírenství, zkráceně nazývaném z překladu do angličtiny NETME Centre. A k netechnickým znalostem? Rozhodně se zasazuji o to, aby každý posluchač na FSI VUT v Brně nejen rozvíjel svoje studium v oblasti techniky, ale aby na sobě pracoval i v těchto částech, které souvisejí i s růstem osobnostních vlastností technika-odborníka, a zároveň i člověka. To znamená cítit výrazně odpovědnost sám za sebe, za svoje okolí a za to, co jako projektant, konstruktér, vývojový pracovník nebo obchodník konám a ovlivňuji. A jako člověka si vždy budu vážit každého z nich, pokud prokáží, že umí i na úrovni ve společnosti vystupovat, vést diskusi, neklesnou k přetvářkám nebo k malým nebo velkým lžím či dokonce k podvodům. A na závěr si dovolím odpovědět na poslední část dotazu k budoucnosti VUT takto. Poněvadž je VUT vlastně polytechnikou, kde se nachází jak technické, tak i umělecké fakulty, tak se omezím pouze na FSI, kterou důvěrně znám z doby mé dlouholeté působnosti na její půdě. Dobrou fakultu tvoří výborní pedagogové, studenti, a také potřebné moderní vybavení jak pro zajištění pedagogického procesu, tak i realizaci vědy a výzkumu v kontextu potřeb rozvoje jedince i společnosti. Čím více budeme v těchto oblastech úspěšnější, tím lepší bude postavení fakulty v očích odborné i laické veřejnosti. A zároveň nám tímto přeji mnoho skvělých učitelů – odborníků a zapálených studentů, kteří dokáží vytvořit to, co cítí jako potřebné pro rozvoj vědění a stavu techniky obecně, nikoliv nutné pro přežití v období snad již doznívající recese. /bal/