Popularita Stephena Hawkinga měla dvě podoby. Fyzik spojoval svět vědy a populární kultury a nebránil se tomu. Naopak, rád provokoval veřejnost odvážnými výroky v médiích. Hrál sám sebe v seriálech „Star Trek“ a „Teorie velkého třesku“ a dostalo se mu prostoru i v seriálu „Simpsonovi“, kde jeho syntetizovaný hlas namluvil kreslenou postavičku, která jej zpodobňovala. Příkladem jeho odborné práce je teorie, kterou vytvořil, a která se dá popsat tak, že černá díra není až tak černá. Zní to zajímavě, ale moc srozumitelné to asi není. Myslí se tím tolik, že z tohoto kosmického objektu přece jenom za určitých okolností mohou uniknout aspoň nějaké částice. Entropie v černé díře Jádrem jeho výzkumů se stala snaha popsat vznik a vývoj vesmíru. Hledal jej v počáteční singularitě. Singularitou je v tomto případě myšlen bod, ve kterém je tak obrovská koncentrace hmoty, že gravitace nabývá nekonečných hodnot. V takovém místě nemohou platit známé fyzikální zákony a neexistuje ani čas a prostor. A tady mohl být začátek vesmíru, soudil Hawking. Singularitu je zřejmě možné najít také uvnitř černé díry – jednoho z nejtajemnějších objektů vesmíru, hvězdy, která se zhroutila do sebe a svou nesmírnou gravitací pohlcuje vše ze svého okolí, včetně světla. Matematicky byla vypočítána dřív, než je začali astronomové opravdu objevovat například v jádrech galaxií. Hawking se ve svých úvahách a výpočtech černými dírami zabýval, nejdříve spíš náhodou, pak už soustavně. Druhý zákon termodynamiky říká, že entropie, tedy jakási „míra neuspořádanosti“, musí stále růst. Jestliže však i systémy s vysokou entropií mohou být pohlceny do nicoty černou dírou, zdá se, že tento zákon nemůže platit. Hawking tento problém vyřešil výpočty, podle nichž černé díry samy mají entropii, a ta je tím větší, čím více hmoty a energie pohltí. Z toho ovšem vyplynulo, že musí mít teplotu, a tedy vydávat záření. Nejsou tedy tak „černé“, jak si fyzikové mysleli. Hawking identifikoval teplotu černé díry s její povrchovou gravitací a entropii se čtvrtinou povrchu její plochy. Podle něj se černé díry vypařují („bělí se“), proces nabývá na dynamičnosti, až nakonec černá díra exploduje do okolí. Jižněji než jižní pól nic není Při popisu těchto jevů Hawking přidal k zákonům gravitace také kvantovou fyziku, která se zabývá vztahy mezi nejmenšími částečkami hmoty a jejíž pochopení se taky někdy vzpírá běžnému rozumu. Díky tomu matematicky dokazoval, že za určitých podmínek není černá díra „vězením“ hmoty a energie, nýbrž že některé částice mohou z černé díry přece jen uniknout. Sám jim dal pojmenování Hawkingovo záření. Později, v roce 2004, přišel s novým tvrzením, že černé díry dokonce ve svém záření emitují informace o tom, co pohlcují. Výpočty většina fyziků vcelku akceptuje, přestože ještě nebyly experimentálně prokázány. Hawking používal přirovnání, že nic neleží jižněji než jižní pól; podobně tedy před vznikem vesmíru, velkým třeskem, neexistoval prostor ani čas. Čas běží podle jeho výpočtů 13,7 mld. let čili trojnásobek doby, kdy existuje naše Země. Hawking také pracoval na takzvané „teorii všeho“, jež má propojit Einsteinovu obecnou teorii relativity (popisující chování velké hmoty vesmíru) s kvantovou mechanikou (zabývající se maličkými částicemi). To by vědcům umožnilo lépe pochopit vesmír. Často se vyjadřoval k otázkám existence Boha. Říkal, že v jeho vesmíru není místo pro Boha. Připouštěl však: „Moje výzkumy ukazují jen to, že nemusíme akceptovat představu vesmíru, který vznikl jako výsledek Boží myšlenky. Ale stále zbývá otázka, proč se vesmír vůbec namáhá existovat. Pokud chcete, můžete definovat Boha jako odpověď na tuto otázku.“ Profesorské křeslo po velikánech Stephen Hawking se narodil 8. ledna 1942 v Oxfordu, kam se jeho rodiče na čas uchýlili z Londýna před nálety. Jeho otec byl výzkumníkem v oboru tropické medicíny. Do Oxfordu se Stephen později vrátil na svá univerzitní studia. Pak se však přesunul na konkurenční Cambridgeskou univerzitu, kde studoval kosmologii a také si zde udělal doktorát. Nějakou dobu působil rovněž v Kalifornském technologickém institutu, ale jeho domovským přístavem zůstala univerzita v anglické Cambridgi. Odtud ovšem cestoval ve speciálně upraveném letadle po celém světě a přednášel. Stal se tady lukesiánským profesorem matematiky. Tento post založil a jako první financoval už v roce 1663 Henry Lucas, absolvent univerzity a politik. Od té doby se profesorem s tímto označením stala řada dodnes uznávaných vědců. Třeba Isaac Newton, jenž změnil podobu celé fyziky. Nebo Charles Babbage, který jako první přišel už v 19. století s nápadem sestrojit programovatelný počítač a jeho základní, funkční prototyp vytvořil s využitím techniky dostupné v 19. století. Anebo George Stokes, považovaný za zakladatele hydrodynamiky. A také třeba Paul Dirac, průkopník kvantové teorie a kosmologie. Když už se probíráme historií, zmiňme, že nekrology Stephena Hawkinga zaznamenaly, že den Hawkingovy smrti připadl na výročí narození Alberta Einsteina – ten se narodil 14. března 1879. A v den Hawkingova narození, 8. ledna, ale roku 1642, zemřel astronom a fyzik Galileo Galilei. Nicméně, toto jsou pouze zajímavé náhody. Jiná, ovšem mnohem významnější náhoda, mu naprosto drsně změnila život. Jako jednadvacetiletý student Cambridgeské univerzity se dozvěděl, že potíže, které začínal pociťovat, vycházejí z nemoci, která se nazývá amyotrofická laterální skleróza. Život se smrtí za dveřmi Tato choroba postihuje zhruba šest lidí ze sta tisíc. Zanikají při ní buňky v míše, takže ochabují kosterní svaly a tělo postupně a nezadržitelně ochrnuje. Nemocný se přestává hýbat, obtížně mluví, později musí dýchat s přístrojem a nakonec umírá. Nemá však nijak narušené intelektuální funkce. Smrt přichází obvykle během tří až pěti let. Hawking patřil k velmi malému procentu pacientů, kteří s touto chorobou dokážou žít po desítky let. Zda tato choroba byla nakonec přece jen příčinou úmrtí geniálního fyzika, nebylo oznámeno. Podle vzpomínek jeho kolegů mu sil v posledním roce znatelně ubývalo, což mohlo mít více příčin. Poté, co se o onemocnění dozvěděl, překonal prvotní deprese, a to i díky své pozdější první manželce Jane. Vzal si ji v roce 1965, kdy už oba věděli o rizicích jeho nemoci, a měli spolu tři děti. Po třiceti letech se však rozvedli, Hawking se oženil se svou ošetřovatelkou Elaine Masonovou, s níž se pak také rozešel. Nicméně v 60. letech mu Jane pomohla vymanit se z depresí a dát se zase do studia a do výpočtů. Nikdy netrpěl přehnanou skromností. Historikové zaznamenávají, že přerušil renomovaného astronoma Freda Hoyleho při jeho přednášce v Královské společnosti a opravil jím udávané údaje o hmotnosti částic. Mimochodem, když byl sám profesorem a nějaký student jej naštval, dokázal mu přejet svým vozíkem přes nohu. Hawking se stal uznávaným velmi brzy. V pouhých dvaatřiceti letech byl přijat do britské Královské společnosti, což je jedna z nejuznávanějších vědeckých institucí na světě. Na Cambridgeské univerzitě získal v sedmatřiceti letech stejné profesorské místo, jaké tu před třemi stoletími zastával jiný proslulý fyzik, Isaac Newton. Nemoc mu však postupně ubírala schopnosti pohybu. Na Oxfordu býval kormidelníkem závodní veslice („jeho“ veslaři vzpomínali, že je naváděl na riskantní kurzy, což občas vedlo i k poškození lodi). V Cambridgi pak musel začít chodit o holi – stále hůř a hůř. Později byl odkázán na kolečkové křeslo. V roce 1985 navštívil špičkový evropský ústav pro výzkum částic CERN a onemocněl tam zánětem plic. I ten přežil, ale v důsledku tracheotomie (chirurgicky vytvořeného otvoru do průdušnice, aby mohl dýchat) přišel o hlas. Pomohl mu počítač napojený na hlasový syntezátor. Díky tomu mluvil, a to po dlouhou dobu, s americkým přízvukem, na který byl stroj nastavený. Počítač nakonec řídil jen pohybem lícního svalu – jediného, který měl pod kontrolou. Ze seznamu slov předpřipraveného podle analýzy jeho dřívějších textů vybíral ta, která chtěl zařadit do věty. Va ruj ící mediální celebrita Snažil se komunikovat s veřejností. Napsal několik populárnějších knih, z nichž největšího úspěchu dosáhla „Stručná historie času: od velkého třesku k černým dírám“ z roku 1988. Prodalo se jí přes 10 mil. výtisků (některé prameny uvádějí i 20 nebo dokonce 30 mil.) v překladech do minimálně 35 jazyků. „Prodal jsem víc knih o fyzice než Madonna o sexu,“ hodnotil to vědec a opět vzbudil zájem médií o sebe. Je však třeba přiznat, že navzdory Hawkingově představě o srozumitelnosti této knihy ji jen málokdo opravdu dočetl a ještě méně čtenářů ji, snad, opravdu pochopilo. Pozornost médií upoutával i dalším svým počínáním. Před jedenácti lety si vyzkoušel pocity kosmonautů ve stavu beztíže. Jako neplatící host i se svými asistenty odstartoval jako pasažér z ranveje vesmírného střediska na floridském mysu Canaveral. Letounu, upravenému Boeingu 727-200 společnosti Zero Gravity, se příhodně přezdívá „zvracecí kometa“. Pravidelně stoupá do výšky a pak prudce klesá. V okamžiku klesání se cestující uvnitř letadla volně vznášejí a mají obdobné pocity jako astronauti na Mezinárodní vesmírné stanici. Hawking si tak během dvouhodinového letu užil celkem čtyři minuty stavu beztíže, když letoun provedl osm prudkých poklesů. „Bylo to úžasné,“ svěřil se po přistání. A dodal, že lidstvo nemá bez cesty do vesmíru budoucnost. „Proto chci osobně povzbudit zájem veřejnosti o vesmír. Takovýto let je prvním krokem ke kosmickým cestám,“ uvedl. Častokrát v médiích propagoval svůj názor, že pokud chce lidstvo dlouhodobě přežít, musí osídlit i jiné planety. To pro případ, že by Zemi zničila nějaká katastrofa. Naživu by tak zůstali alespoň ti lidé, kteří se z naší planety odstěhovali. Mezi možné hrozící katastrofy započítával kromě srážky Země s větším kosmickým objektem hlavně změnu klimatu. Připomínal, že vědci musejí trpělivě vysvětlovat její rizika, aby veřejnost pochopila, jak vážná hrozba to je. Varoval ovšem také před mimozemšťany. Soudil, že jejich návštěva u nás by měla stejné důsledky jako příchod Evropanů do Nového světa v 15. století. Jak to mohl poznat, když žádné mimozemšťany ještě neznáme, je otázka. Hawking byl také skeptický vůči možnému vývoji informačních technologií. „Vývoj úplné umělé inteligence by mohl představovat konec lidstva,“ hodnotil před dvěma lety v časopise New Scientist. Připojil se také k doporučení skupiny vědců, aby vojenští roboti nedostali příliš velkou autonomii. Projevoval se jako zastánce genového inženýrství neboli umělého pozměňování vlastností rostlin a živočichů, varoval však před rizikem, že takto může lidstvo náhodně či úmyslně vytvořit umělý virus, který ho zničí. K Proximě Centau ri Před dvěma lety Stephen Hawking a Jurij Milner, ruský podnikatel a investor (mimo jiné i do Facebooku), společně vyhlásili program Breakthrough Starshot. Jeho podstatou je, že by se do vesmíru vyslala flotila titěrných kosmických lodí o hmotnosti jen pár gramů. Fungovaly by jako plachetnice poháněné slunečním zářením, ale prvotní impuls energie by jim dal mohutný laser ze Země. Díky tomu by nepotřebovaly vlastní palivo a dosáhly by až pětiny rychlosti světla. Jako cíl byla zvolena hvězda Proxima Centauri, jež je od nás nejblíže, „pouhé“ čtyři světelné roky. Shodou okolností půl roku po vyhlášení programu oznámili astronomové z Evropské jižní observatoře, která má své dalekohledy umístěné v Chile, že u této hvězdy existuje planeta pojmenovaná Proxima b – tedy nám nejbližší planeta mimo naši sluneční soustavu. Nápad Hawkinga a Milnera poslat do těch končin expedici několikacentimetrových kosmických plavidel nabyl na zajímavosti. Podstatné totiž je, že při pětinové rychlosti světla by se na místo dostala už za zhruba dvacet let. Záběry z miniaturních kamer by pak na Zemi letěly čtyři roky. To vše samozřejmě za předpokladu, že by se plavidla stačila nějak zabrzdit, aby se jenom nepřehnala kolem. Nicméně takto by se dala během života jedné lidské generace poznat planetární soustava jiné hvězdy. Projekt Breakthrough Starshot je zatím ve stadiu vývoje malých kosmických lodí a pokusů s nimi. Co přinese, se už Stephen Hawking nedozví. Josef Tuček
