Australští vědci poprvé v historii naživo zachytili rádiový signál z dalekého vesmíru. Povedlo se to doktorandce Emily Petroffové ze Swinburne University, díky rádiovému teleskopu Parkes v Novém Jižním Walesu. Zachycený záblesk sice trval pouhou tisícinu sekundy, obsahoval však tolik energie, jakou Slunce vydá za celý den. Pozorování shrnuje článek Petroffové a jejích kolegů publikovaný na ArXiv.org. Podobné rádiové záblesky začali astronomové nacházet v astronomických záznamech rádiových teleskopů od roku 2007, obvykle měsíce nebo roky poté, co záblesk proběhl. Poprvé jde o zachycení naživo. Navíc jde poprvé o záblesk, který kromě Austrálie zachytila (a zpětně našla) pozorovací stanoviště po celém světě, včetně USA, Kanárských ostrovů, Německa a Indie. Neznamená to však, že by vědci byli o mnoho blíže vysvětlení původu těchto záhadných vesmírných jevů. Poprvé zaznamenali záhadné rádiové signály ohromné intenzity v roce 2007. Duncan Lorimer a jeho kolegové publikovali své výsledky v prestižním magazínu Science v roce 2013. Mezinárodní projekt tří desítek vědců potvrdil jedinečnost těchto jevů – nejde o chybu měření ani o projevy něčeho blízkého. „Dokonce se v odborné literatuře diskutuje o možnosti, že se jedná o signály mimozemských civilizací,“ řekl tehdy Lorimer. Není to rozhodně hypotéza nejpravděpodobnější, to ani zdaleka, jen to hezky ilustruje, jak málo se o těchto jevech vlastně ví. První naživo pozorovaný záblesk nám zatím také příliš nepomohl. Jeho zdroj ležel na obloze v blízkosti zdroje jiného, dříve pozorovaného záblesku, ale podle autorů jde čistě jen o shodu okolností. Nejde o malý kousek oblohy: je v něm několik galaxií a záblesk mohl přijít z kterékoliv z nich. Pozorování zatím nejsou dostatečně přesná. Výzkumu rádiových záblesků se dnes věnuje jenom velmi úzká skupina specialistů, z odborného hlediska jde o okrajovou záležitost. V České republice není k dispozici ani nutné vybavení (tj. radioteleskopy), které by umožnily smysluplné sledování těchto událostí. Situace tak trochu připomíná stav, jaký panoval před několika desítkami let při zkoumání jiných vesmírných „superenergetických“ událostí, tzv. gama záblesků. To jsou velmi silné a krátké záblesky tvrdého radiačního záření, které objevily v 60. letech shodou okolností americké vojenské družice sledující dodržování zákazů jaderných testů na území SSSR. Družice k překvapení vojáků i astronomů zachytily podivné záblesky, které neodpovídaly zábleskům z jaderných výbuchů a které (jak se ukázalo po podrobnějších analýzách) nepochybně nevznikaly na Zemi. Když v roce 1973 vydali vědci pracující na datech z vojenských satelitů první článek o těchto pozorováních, většina astronomů vůbec netušila, kde a jak by tyto jevy mohly vznikat. V průběhu několika desítek let se těmto událostem začala věnovat stále větší část komunity, vznikly mezinárodní sítě teleskopů (v gama a rentgenovém spektru) zaměřených na tyto události a obraz se začal pomalu vyjasňovat. V posledních několika letech se podařilo záblesky dosledovat přesně k určitým objektům. Spekuluje se o kolapsu hvězd nebo v případě krátkých záblesků o spojení dvou neutronových hvězd. Nedá se říct, že o gama záblescích víme vše, ale na hlavní otázky se odpověď už zřejmě našla. Snad tedy můžeme odpovědět, že v případě jejich vzdálených rádiových „pobratimů“ se časem dozvíme více. Historie ovšem napovídá, že to nebude brzy.
