Žádné organismy ani předměty neuniknou nemilosrdnému zubu času, stáří prostě podlehnou, stáří se na nich podepisuje. A týká se to pochopitelně i knih, ty vzácné je nutné neustále opatrovat, ba přímo hýčkat a zachovat pro příští generace. Jakým způsobem se udržuje nejen obsah, ale i krása a jedinečnost jednotlivých cenných svazků, ukázala nedávno zajímavá výstava nazvaná Zachovat! Staré tisky v rukou restaurátora, kterou pořádala Národní knihovna ČR ve spolupráci s Vyšší odbornou a Střední průmyslovou školou grafickou v Praze. S postupy při údržbě a záchraně starých tisků i s jejich výsledky se mohli zájemci seznámit ve výstavním sále Galerie Klementinum. Zasvěcený výklad k tomu podává Irena Maňáková z Národní galerie. Již starověké civilizace se snažily zaznamenat své myšlenky, zážitky i objevy na materiál, který byl v jejich podmínkách dostupný – na palmové listy, kůru stromů, hliněné destičky či papyrové svitky – a tyto informace zachovat pro příští generace. Významný zlom v dostupnosti informací přinesl vznik papíru a později vynález knihtisku. V minulosti byla věnována mimořádná pozornost rovněž výzdobě knižních desek. Málokdo si dnes uvědomí, že vlastnit knihu znamenalo značné bohatství. I ty nejvzácnější svazky uchovávané v muzeích, archivech a knihovnách ale podléhají času a potřebují preventivní péči i odborné záchranné zásahy. Expozice nazvaná Zachovat! Staré tisky v rukou restaurátora si kladla za cíl ukázat nejen srovnání historické vazby poškozené a zrestaurované, ale zejména přiblížit operace, kterými kniha projde, a metody i postupy používané k její záchraně. Úkolem restaurátora a konzervátora je zastavit degradační procesy, ale také opravit vzniklá poškození, způsobená přirozeným stárnutím, častým používáním a mnohdy rovněž nevhodným uložením nebo špatnou manipulací. Restaurátor je vázán respektem k historické hodnotě restaurovaného objektu, jeho zásahy musí být reverzibilní a vzhledem k předmětu co nejšetrnější. DLOUHÁ CESTA K NOVÉMU KABÁTU „Výstava představila práce studentů a absolventů oboru Konzervátorství a restaurátorství VOŠ a SPŠ grafické v Praze, která s Národní knihovnou ČR dlouhodobě spolupracuje. V posledních dvou letech se studenti podíleli třeba na čištění historických fondů v Barokním sále v Klementinu a novodobých fondů ve studovnách. Za zmínku jistě stojí, že mezi iniciátory tehdy jednorázového čtyřletého studia restaurování historických knižních vazeb a listin patřil Josef Vyskočil, zakladatel restaurátorské dílny pražského Klementina,“ popisuje Zuzana Hochmalová, vedoucí Oddělení výstav NK ČR. „Výstava měla návštěvníkovi poskytnout více než jen srovnání, jak vypadaly knižní vazby ‚před a po‘ restaurování. Jejím účelem bylo ukázat dlouhou cestu, kterou kniha prošla, než oblékla nový kabát. Nezasvěcený návštěvník si ani nemůže uvědomovat, kolikrát restaurátor vezme do ruky každý list, než ho vrátí zpět do knihy. Jsou to skutečně desítky a stovky hodin práce, které nejsou na první pohled vidět,“ vysvětluje Milana Vanišová vedoucí oboru konzervátorství a restaurátorství na VOŠG a SPŠG. A dodává: „Aby se člověk stal restaurátorem papíru a knižní vazby, musí se nejprve stát knihvazačem – knihařem. Musí znát nejen současné, ale i historické technologické postupy vzniku knihy. Restaurátor může být skvělým uměleckým knihařem a naopak, ale musí přesně znát tu hranici, kdy je nutné respektovat historickou autentičnost a potlačit své výtvarné a umělecké ambice. Restaurátor knižní vazby je zároveň tak trochu koželuhem, pergameníkem, truhlářem i kovářem.“ Kdo by se o tomto pozoruhodném povolání a jeho postupech rád dozvěděl víc, pro toho Národní knihovna přichystala také přednášku Milany Vanišové, ze které citujme: „Každá kniha má svůj vlastní příběh: tu kdosi z předků koupil vzácnou knihu za láhev rumu, jinde se vědělo, že se v rodině vyskytuje jedno z vydání Melantrichovy bible, která později při novodobých přestavbách opravdu vypadla z rozbouraného komína. Nebo vám kdosi donese ‚starou knihu, která mu k ničemu není‘ a vy pak s pomocí historika zjistíte, že jde o inkunábuli. Ale i historické vazby uložené v muzeích a galeriích mají tajemství, nad nimiž musíte bádat. Dalo by se dlouho hovořit o tom, proč se snímalo kování, proč se knižní bloky ořezávaly, proč jsou někdy použity vazby, které historicky neodpovídají...“ O POSTUPU RESTAURÁTORA OD A DO Z Přednáška nabídla vhled do dobrodružství konzervátorské práce či možnost sledovat restaurování konkrétních předmětů i s obrazovou dokumentací krůček po krůčku. Účastníci mohli zjistit, jak se opravoval kupříkladu Breviář z počátku 19. století ze sbírek Muzea Jindřichohradecka, který byl na výstavě rovněž k vidění. Jeho používání bylo omezeno alarmujícím poškozením mosazného obalu, jenž hrozil prasknutím, i prohnutím hřbetu knižního bloku, které bránilo otevírání. „Práce restaurátora začíná vždy průzkumem stavu knižní vazby, na jehož základě je stanoven podrobný restaurátorský záměr. Po jeho schválení zadavatelem a chemikem následuje fotodokumentace před a v průběhu restaurování. Pokud je objekt napaden mikroorganismy, provádí se mikrobiologické stěry a dezinfekce vhodně zvoleným prostředkem. Poté je potřeba uskutečnit kontrolní paginaci, zaznamenat chyby v číslování stránek i případné chybějící listy a vše uvést do restaurátorského protokolu. Následuje demontáž – oddělení knižních desek od knižního bloku, rozložení bloku na složky a na jednotlivé listy. Mokré čištění probíhá v teplé destilované vodě s přídavkem vhodného přípravku či pomocí enzymatických složek. I papírová podložka má své hodnoty pH – pokud klesnou pod hranici 5, většinou se provádí neutralizace. Načež se listy povrchově klíží roztokem metylhydroxyetylcelulózy a opravují se mechanicky poškozená místa (trhliny, stopy po napadení hmyzem, mikroorganismy či úbytek papírové hmoty). Následuje sušení, vyrovnávání, lisování, složkování a kompletace složek zpět do knižního bloku šitím, které musí odpovídat tomu původnímu. Ušitý knižní blok je pak zaklížen, provede se přelepení hřbetu, popřípadě je opatřen zrestaurovanými kapitálky. Teprve potom se dostáváme ke knižním deskám a vazebnímu pokryvu. Drobné ztráty na dřevěných deskách Breviáře byly vytmeleny směsí prosátých pilin a klihu, následně vybroušeny do původního tvaru. Poté došlo na restaurování koženého pokryvu desek, který vyžadoval čištění a podložení drobných ztrát identickou vazební usní. Mosazný přebal byl mechanicky vyčištěn, odmaštěn, vyjmuty byly i skleněné korálky a jednotlivé komponenty prošly čištěním pomocí ultrazvuku. V bavlněných rukavicích (aby nedošlo ke kontaktu potu lidských rukou s nakonzervovanou mosazí) se mosazný obal připevnil pomocí mosazných hřebíčků zpět na usní pokryté knižní desky a na závěr bylo konečně možné spojit desky s předsádkou,“ líčí celý postup Milana Vanišová. Jak je vidět, chce to nekonečnou trpělivost,nekonečnou lásku k této práci a rovněž tak určitě nekonečnou lásku ke knihám. /egy/
