Byl velký přítel české vědy a technicky geniální fyziolog a biofyzik. Nobelovu cenu získal za objev iontového mechanismu podráždění membrány nervových buněk. Mezi významné vědce světové proslulosti, kteří vyjadřovali svůj kladný vztah k naší vědě a obecně i k České republice, patřil též (dnes již zesnulý) britský laureát Nobelovy ceny za rok 1963 Sir Andrew Fielding Huxley (1917–2012). Cenu získal spolu s J. C. Ecclesem a A. L. Hodgkinem. Osobní vzpomínky Měl jsem tu možnost se s panem profesorem poprvé osobně setkat ve Velké Británii roku 1992, kdy jsem konečně mohl přijmout pozvání prof. Gerty Vrbové (emigrantky z 50. let) na společný výzkum na University College v Londýně a uskutečnit přednáškovou cestu po anglických a skotských universitách. Tehdy moje přednášky navštívili během několika dnů čtyři nobelisté z mého neurofyziologického oboru (B. Katz, J. C. Eccels, A. Hodgkin a také právě A. Huxley) a též slavná osoba opiátového výzkumu Hans W. Kosterlitz (1903–1996), který žil ve skotském Aberdeenu. O londýnském Bernardu Katzovi jsem věděl, že byl pravidelným anonymním recenzentem mých prací v nejrespektovanějším časopisu v oboru The Journal of Physiology. (Už těch článků tam máme celkem 16.) Jeho diskuze kolem tzv. nekvantového výlevu neuropřenašečů, který jsme objevili, ukázala, že „myslí pokusem“: při rozhovoru hned navrhoval, jak by se to či ono dalo experimentálně otestovat. Do Trinity College v Cambridge mne pozvali oba klasikové vzrušivosti, Alan L. Hodgkin a Andrew F. Huxley. Na přednášku přijel Sir Alan v té době už na vozíku, ale Sir Andrew byl mimořádně svěží a čiperný. Navštívili jsme pak jeho laboratoř, kde ve svých 75 letech plánoval nové mikromanipulační zařízení na zkoumání molekulárních motorků, především svalového vlákna – hlavní lásky jeho zralého věku. Triviální technika – velký objev V koutě na hromádce separátů trůnil slavný ruční kalkulátor Brunsviga, který používali s Hodgkinem pro řešení svých rovnic. S jeho pomocí prokázali shodu svých pokusů s elektrodami na obřích nervech olihně Loligo sp. se zpětným matematickým modelováním propustnosti axonu pro sodné a draselné ionty. Není bez zajímavosti, že oba vědci, především Alan Hodgkin, tehdy dokonale využili princip dánského srovnávacího fyziologa Augusta Krogha (kolem roku 1900), tzv. Kroghův princip, který říká, že pro experimentální testování nějaké hypotézy je třeba použít nejvhodnější (největší, nejpřístupnější, početně dostatečné) podmínky a experimentální materiál či živočišný model. Pro studium „kabelů uvnitř nás“ se inspirovali sto let starou Kelvinovou kabelovou teorií a rovnicemi, popisujícími zkreslení signálů v podmořských transatlantických telegrafních kabelech. Mimo to, že použili „obří“ milimetrové vlákno sépie, vzniklé splynutím desítek malých axonů, měřili akční potenciály při teplotě pod 20 °C, kdy jsou všechny bílkoviny včetně iontových kanálů pro akční potenciál zpomaleny a snímací i proudové zesilovače při napěťovém zámku (originální konstrukce Sira Andrewa) stíhaly pracovat bez zkreslení. Inspirací energetická krize Jak mi Sir Andrew s trochou nadsázky vyprávěl, ke Kroghovu principu přispěla energetická krize, která adaptovala ve válečném a poválečném období badatele i experimentální zvířata na chlad, protože se univerzitní budovy téměř nevytápěly. Záhy následoval další úspěch. Po éře pokusů a výpočtů nervového akčního potenciálu s Hodgkinem odhalil Sir Andrew pod interferenčním mikroskopem vlastní konstrukce a za pomoci mikroelektrod na izolovaném svalovém vlákně, kde a jak se přenáší vzruch dovnitř vlákna a jak vyvolá stah. Andrew F. Huxley (a Rolf Niedergerke) navrhl spolu se svým jmenovcem Hughem Huxleym (a Jeanem Hansonem) originální teorii klouzajících filamentů (aktinu a myosinu v sarkomeře). Nikdo by se nedivil, kdyby za to Sir Andrew dostal svou druhou Nobelovu cenu. Společn ý výzkum Fantastické bylo, že oba Huxleyové, Andrew a Hugh, se rok předtím dohodli na koordinovaném interferenčním a elektronmikroskopickém výzkumu a obě jejich zásadní práce vyšly ve stejném květnovém čísle časopisu Nature 1954. My jsme se také svalovou dráždivostí zabývali a poprvé našli na svalové membráně dva typy Na+ kanálů s odlišnou citlivostí k tetrodotoxinu, neurojedu z ryby fugu. Sir Andrew mi v laboratoři tehdy řekl, že u dvou typů Na+ kanálů určitě nezůstane, a skutečně se nemýlil. Se Sirem Andrewem bylo příjemné hovořit, ale jeho hlavní myšlenkovou náplní byla – mimo anglickou historiografii – především fyziologie. Přestože patřil ke skupině neurofyziologů, kteří studovali vedení elektrického impulzu po nervovém a svalovém vlákně, byl si vědom toho, že axony tvoří především převodový systém, přecházející na synapsích v chemicky a geneticky řízené systémy, umožňující vytváření a uchovávání paměťové stopy a realizující komplexní kognitivní funkce. Oceňoval práci nobelovského spolulaureáta Johna Carewa Eccelse, studujícího elektrofyziologicky především inhibiční synapse v mozku. Ale současně litoval, že s nimi Nobelovu cenu nedostal Kenneth Stewart Cole (1900–1984), americký badatel, který vůbec jako prvý před 2. světovou válkou zavedl dvě tenounké elektrody do obřího vlákna sépie a vymyslel, jak měřit proudy (nikoliv jen potenciály) revoluční technikou napěťového zámku, a u kterého chvíli pracoval i Alan Hodgkin Jaké jsou stopy Sira Andrewa v dnešní vědě? Mimo svalovou fyziologii a všeobecně přijatou teorii stahu existuje dnes celá vědní oblast, která se odvíjí od jeho a Hodgkinových výzkumů v 50. letech. Je to neuronové kódování, což je část neurobiologie zabývající se tím, jak jednotlivé impulzy a jejich série (salvy) v určitých frekvencích vznikají a jak kódují naše smyslové informace v čase i v prostoru, vymezeném periferní (nervy) a centrální (mozek a mícha) nervovou soustavou. Studuje se zvláštní „Morseova neuroabeceda“, přesný tvar a délka „teček“ a „čárek“, jejich pořadí a četnost. Nás všechny samozřejmě zajímá, čím se zpráva o bolesti liší od zprávy o libých vjemech. Kognitivní neurovědci chtějí rozluštit, jak činnost jednotlivých neuronů a neuronových sítí dává vzniknout mentálním a pohybovým schopnostem živočichů a člověka, v čem spočívá jejich chování a jaké jsou nervové koreláty vědomí. Neurochemici a synaptologové tvrdí, že vše se odehrává na přenosových kontaktech, na synapsích. Tak kde je pravda, na synapsích citlivých na drogy a jedy, nebo v axonech – kabelech, po nichž se prohánějí impulsy? Sir Andrew by obě skupiny samozřejmě vyzval, aby všichni hájili svou pravdu, mají-li pro ni důkazy a mohou-li o ní na kongresech nebo v časopisech své kolegy přesvědčit. Jeden takový kongres před několika lety uskutečnil v Praze dr. Lánský z Fyziologického ústavu AV ČR, v. v. i. Bohužel, na toto mezinárodní setkání svých vědeckých vnuků Sir Andrew pozvání už přijmout nemohl, i když si minimálně 101 let života tehdy zcela nepokrytě plánoval... František Vyskočil