Přítomnost neviditelných průmyslových jedů ve vzduchu, vodě či potravě dnes vzbuzuje velké obavy. Průmyslové znečišťování životního prostředí však není výsadou jen moderní doby. Důvody k obavám z průmyslového znečištění měli už obyvatelé starověkého Říma. Jen to nemohli dost dobře vědět. V římském světě totiž bylo prakticky všudypřítomným kovem olovo: od vodovodního potrubí přes nádoby a kosmetiku až po rafinované dochucování potravin. V římské kuchyni bylo např. oblíbené sladidlo sapa, které vznikalo vařením hroznového moštu v olověných nádobách. Tento proces způsoboval uvolňování jedovatého kovu do dochucovadla používaného v pokrmech i nápojích. Olovo mělo zásadní roli i při výrobě stříbra, klíčového pro ražbu mincí, což z tohoto kovu činilo strategickou surovinu. Proces měl ale svou ekologickou cenu: emise olova kontaminovaly vzduch, půdu i vodu. Výsledky výzkumu zveřejněného v odborném časopise PNAS však vypovídají o tom, že vedle olověného nádobí, vodovodu či olovem nechtěně „obohacených“ potravin mohl být největším zdrojem otrav kontaminovaný vzduch, který obyvatelé antického světa dýchali. Otrava olovem tak mohla představovat problém i v odlehlých koutech impéria. Zatím jde o nejstarší doložený případ průmyslového znečištění životního prostředí ve velkém měřítku. Dávno před průmyslovou revolucí. Zdroje informací se v tomto případě ukrývaly v arktickém ledu. V oblastech věčného ledu se totiž průběžně usazuje sníh postupně se měnící v led ve velmi pravidelných vrstvách, ve kterých pak zůstávají zachyceny např. pyly rostlin z bližšího či vzdálenějšího okolí, a — co je důležité pro tuto studii — také bublinky vzduchu z dané doby. A vědci dnes ze vzorků tohoto ledu dokážou s pomocí moderních metod získávat údaje o složení atmosféry s přesností na jednotlivá desetiletí. Mimo jiné tak odhalili, že množství olova v atmosféře se měnilo v souvislosti s dopady významných historických událostí, jakými byly postupné snižování množství stříbra v římských denárech nebo antoninský či Antoniův mor [známý také jako Galénův, pojmenovaný podle lékaře Galéna, který jej popsal; byl první známou pandemií v Římské říši, kterou se pravděpodobně nakazili a dále ji rozšířili vojáci vracející se z tažení na Blízký východ — pozn. red.] z let 165—180 n. l., který zabil asi 10 % obyvatel Římské říše (a mimo jiné druhotně vedl k dalšímu výraznému snížení obsahu stříbra v mincích v důsledku úpadku těžby). Záznamy pak také ukazují, že během vrcholného období Římské říše (tzv. Pax Romana či Pax Augusta podle prvního „imperátora“) byly hladiny atmosférického olova až 10× vyšší než v době předřímské. Tento nárůst znečištění olovem se časově kryje s rozmachem těžby a tavby stříbra, které byly jedním z hlavních ekonomických odvětví dané doby. Vzácný kov se ve velké míře získával z minerálů galenitu (v češtině se používal i kouzelný výraz blejno olověné), který je právě sloučeninou stříbra a olova. Na každý gram vyrobeného stříbra se během tehdy používaných procesů do atmosféry uvolnilo přibližně 10 000 g olova. Autoři studie na základě historických klimatických údajů, jako jsou např. větrné poměry a vlhkost vzduchu, sestavili model koncentrace hladiny olova nad Evropou. Ten odhaduje, že Řím produkoval v období Pax Romana 3 až 4 kilotun (kt) olova ročně. V průběhu období „římského míru“ se pak mohlo do vzduchu podle odhadů autorů uvolňovat nějakých 500 kt jedovatého kovu. Jed navíc nezůstal ve vzduchu věčně a spad postupně kontaminoval povrchovou půdu. Znečištění olovem bylo pochopitelně nejhorší v oblastech v blízkosti těžebních a hutních provozů, kde dosahovalo koncentrací nejméně 150 ng/m3 vzduchu. Toxiny se také mohly šířit po celé Evropě — odhad říká, že průměrné koncentrace znečištění ovzduší olovem byly na celém kontinentu vyšší než 1 ng/m3. Jedu tak byli vystaveni i lidé, kteří žili na římském venkově a jinak by do styku s olovem přišli pouze výjimečně. Za pomoci moderní epidemiologie se autoři také pokusili odhadnout, kolik olova se mohlo nahromadit v krvi starořímských dětí. Cílem bylo určit alespoň přibližně, jaký vliv by mohla mít taková koncentrace olova na jejich IQ. Výzkumníci se zaměřili zejména na děti, protože ty jsou vůči zdravotním důsledkům expozice olovu obzvláště zranitelné. Vystavení olovu může u dětí vést ke zpomalení růstu, anémii, problémům se sluchem, hyperaktivitě a problémům s chováním a učením — a také snížení IQ. Dnes jsou tak k dispozici odhady vlivu olova na výsledky IQ u dětí s různou hladinou olova v těle (respektive v krvi). Měření IQ není zdaleka tak jednoznačná a jednoduchá záležitost, jak se často prezentuje, následující údaje je tedy nutné brát s rezervou. Ale pokud je skutečně možné přenést dobře moderní údaje do starověku a římské děti měly pravděpodobně kvůli znečištění ovzduší v říši navíc 2,4 μg olova na decilitr krve, mělo by to odpovídat poklesu IQ o 2,5 až 3 body. Odhad je přitom podle autorů spíše konzervativní. Po započtení expozice olovu z okolního prostředí mohla být hladina olova v jejich krvi až 3,5 μg/dl, odhadují vědci. Pro srovnání, v 70. letech 20. století, tedy před zákazem olovnatých barev a olovnatého benzínu, měly americké děti v krvi přibližně 15 μg olova na decilitr. Podle odhadů epidemiologů to pravděpodobně vedlo k poklesu IQ o 9 bodů. Následky expozice olovem ve starověkém Římě tak nejspíše neměly žádné zásadní dopady na fungování státu a společnosti. V každém případě ovšem pohled do římských dějin skrze arktický led dobře posunuje historii masivního průmyslového znečištění hlouběji do minulosti, než by většina z nás nejspíše očekávala. /jj/
