K události označené stupněm INES 3 došlo 10. dubna 2003 po chemickém vyčištění jaderného paliva. Zařízení navržené, dodané a provozované francouzskou společností FRAMATOME ANP (dnes součást společnosti AREVA) nebylo schopno dostatečně chladit palivové soubory, takže vlivem přehřátí se vážně poškodily. Pomoc s likvidací následků havárie přišla ze strany společnosti TVEL. V rekordním čase se jí podařilo vyvinout nové technologie pro vypořádání se s tímto ojedinělým typem havárie. Úroveň radiace na reaktorovém sále překračovala limity pro radiační pracovníky, takže musely být použity dálkově řízené robotické manipulátory. Ze speciální plošiny umístěné nad bazénem pro výměnu paliva byly poškozené a deformované palivové soubory přemístěny do hermetických pouzder. Ta následně putovala do bazénu spolu s nepoškozeným vyhořelým palivem. Odstraňování paliva skončilo po téměř třech letech od havárie. TVEL ODVEZL POŠKOZENÉ PALIVO K DALŠÍMU ZPRACOVÁN Í Převoz proběhl po železnici přes Ukrajinu a Rusko ve speciálním kontejneru. Ten bránil úniku radiace do okolního prostředí a zajišťoval chlazení pro prevenci řetězové reakce. Standardně se použité jaderné palivo z JE Pakš 5 let skladuje a chladí v bazénu a poté je přemístěno do suchých kontejnerů. Příčiny incidentu posuzovali v rámci Mezinárodní agentury pro atomovou energii rovněž čeští a slovenští vědci. Jozef Mišák, ředitel pro strategii ÚJV Řež, vzpomíná: „Prvotní příčinou bylo, že se JE Pakš rozhodla před výměnou přívodů napájecí vody chemicky vyčistit parogenerátory s cílem snížit radiační zátěž. Po chemickém čištění se v trubičkách parogenerátoru narušily vrstvičky oxidů a korozní produkty se potom během provozu v průběhu měsíců postupně uvolňovaly a usazovaly na palivových souborech. Tím se snižoval průtok chladicí vody, takže bylo potřeba palivo z reaktoru vyjmout dříve, než vyhořelo.“ K čištění paliva od usazenin byla použita technologie určená původně k dekontaminaci dílů, ale dosud nepoužitá k čištění palivových souborů. První pokusy se zařízením menší kapacity proběhly v roce 2001. V březnu 2003 bylo zprovozněno zařízení schopné čistit zároveň 30 kazet. Konstruktéři FRAMATOME ale podcenili chladicí systémy zvětšeného zařízení a nezabezpečili jejich dostatečné zálohování. Proto došlo po dokončení čištění 7. vsázky kazet k havárii. Vlivem neadekvátních měřicích zařízení a poplašné signalizace, jimiž byl vybaven čisticí systém, personál JE Pakš neurčil včas a správně hrozící nebezpečí. Došlo k deformaci a poškození všech 30 palivových souborů, které se nacházely v čisticí nádrži. Že vše neprobíhá podle plánu zjistily až podle překročení limitů pro vzácné plyny a jód detektory na reaktorovém sále. HAVÁRIE NESOUVISELA S REAKTOREM Jozef Mišák dodává: „Uvedená havárie nesouvisí s reaktorem, ale s konstrukcí a chybami v provozování čisticího zařízení. Na jiných reaktorech tento problém nevznikl a nevzniká. Na nich nebyl použit způsob dekontaminace parogenerátorů jako v Pakši. Nebylo tedy potřeba palivové kazety čistit. Nejedná se ani o běžné použití technologie AREVY, od níž provozovatel nakonec ustoupil. Bylo to mimořádné použití technologie čištění, která normálně není nutná.“ Vladislav Větrovec
