Rwanda se pouští do nezvyklého energetického experimentu, psali jsme před zhruba před třemi lety v červnu 2015 v TT. Země schválila uvedení do provozu prvního většího energetického provozu, který by využíval metan rozpuštěný v hlubokých vodách jezera Kivu (nepřeháníme, maximální hloubka je bez 15 m 0,5 km). V tomto vydání jen doplníme, že šlo podle všeho o experiment úspěšný. Unikátní elektrárna na vlnách jezera funguje zhruba dva roky a v brzké době by jí měla přibýt i další konkurence, což je nejlepší ukazatel životaschopnosti nápadu. Ale začněme od začátku, přesněji řečeno ode dna. Velké jezero Kivu je výjimečné: v jeho vodách se podle dnešních odhadů skrývá dost plynu na pohon 700MW zdroje po dobu více než 50 let – a to ještě musíme vzít v úvahu fakt, že jde o zdroj, který si opravdu zaslouží označení obnovitelný. Metan v něm totiž vzniká průběžně. Ze dna jezera, které leží v geologicky velmi aktivní oblasti, proniká do vody ve velkém množství oxid uhličitý. Obecně platí, že v natlakované a studené vodě se plyn rozpouští výrazně lépe než za běžného tlaku a vyšších teplot, a tak se v hloubkách jezera oxid uhličitý hromadí a nestoupá k povrchu v takovém množství, jak byste čekali. Plyn se pak stává potravou pro místní mikroorganismy, které ho mění v metan, jež se pak také rozpouští v natlakované vodě. Celkem je podle odhadů ve vodě rozpuštěno více než 60 mld. m3 metanu a 300 mld. m3 oxidu uhličitého. Jezero by se tak dalo analogií přirovnat k veliké láhvi či plechovce se sycenou limonádou. Dokud se láhev neotevře, a tlak tedy neklesne, plyn zůstává rozpuštěný v kapalině. Když povolíte víčko, tlak poklesne a plyn se začne z kapaliny uvolňovat. V případě limonády to není problém, ale v případě jezera to může být katastrofa. Uvolněného plynu totiž může být zřejmě tolik, že prakticky vyhubí život na břehu jezera. Biologové a geologové našli na březích stopy nejméně pěti masových vymírání místních organismů za posledních 6 000 let. Neviditelná smrt Z moderní doby také jeden příklad takové události známe, byť ne přímo od jezera Kivu. Dne 21. srpna 1986 došlo ke stejné události označované jako limnická erupce na jezeře Nyos v Kamerunu. Dnes se obecně předpokládá, že v důsledku sesuvu části břehu do jezera došlo k mohutnému výtrysku vody z hlubin jezera na povrch (údajně do výšky několika desítek metrů), při kterém se do vzduchu uvolnilo takové množství CO2, že vzduch v poměrně široké oblasti se stal nedýchatelným. Ve dvou přilehlých údolích plyn zabil celkem 1 700 lidí a nespočet hospodářských i jiných zvířat. Kivu je mnohem větší a jeho okolí velmi hustě obydlené, a tak by každá podobná událost mohla způsobit mnohem větší katastrofu. I někteří odborníci tedy v roce 2015 varovali, že využívání metanu z jezera ve větším měřítku jsou hrátky s ohněm. Události ovšem varování nezastavilo. Zdánlivě nebezpečné vody naopak lákají další zájemce a investory. Elektrárna KivuWatt s instalovaným výkonem 26 MW byla úspěšně uvedena do provozu v květnu 2016, a od té doby pracuje i podle rwandských úřadů s uspokojivou spolehlivostí. Hlavní investor, americká společnost Contour- Global, stále plánuje rozšířit těžbu plynu tak, aby výkon mohl narůst na 100 MW. Není také sama. Příležitost využila další americká investiční skupina Symbion Power. V roce 2016 koupila malou demonstrační jednotku na extrakci plynu z jezera o plánovaném výkonu 5 MW (a reálném asi polovičním) a pustila se do přípravy většího projektu. Na přelomu roku sehnala od dalších investorů zhruba 100 mil. dolarů, které by už během letošního roku měly výrobní kapacity rozšířit na zhruba 22 MW. A celkově by během několika příštích let měla zprovoznit „jezerní“ elektrárnu o výkonu zhruba 106 MW. Bráníme katastrofě Proč se investoři na „jezero smrti“ hrnou a Rwanda je podporuje? Investoři jistě doufají v návratnost projektu, který má ve Rwandě s vysokými cenami elektřiny šanci na úspěch, vláda pak doufá, že těžba odvrátí katastrofu. Odčerpávání plynu z jezera by mělo oddálit jinak nevyhnutelný únik. Není sice přesně jasné, jak často a při jakých koncentracích k vyvalení plynu z jezera dochází, ovšem podle důkazů, které jsou k dispozici, jde o poměrně pravidelnou událost (byť rozsah škod neznáme). Samozřejmě, těžaři musejí postupovat opatrně a využívají i poznatků z již zmíněného jezera Nyos. Na jeho břehu totiž pracují pumpy, které mají zabránit hromadění plynu v hloubce jezera a jeho „přetlakování“. Na Kivu se tak plyn získává z vody odčerpané z hloubek přes 300 m (a pro jistotu ještě několik kilometrů od břehu). Z vody se oddělí větší část rozpuštěného metanu a pak se vrátí pod tlakem znovu hluboko pod hladinu. Nikoliv na hladinu, protože tato chladnější voda by pak začala klesat ke dnu a to by mohlo způsobit nežádoucí pohyb velkých mas vody a hypoteticky vést i k uvolnění části plynu z jezera. Elektřina každému. Ale kdy? Druhým faktorem, který investicím přeje, je skutečnost, že Rwanda nové výrobní kapacity velmi nutně potřebuje a její vláda si to dobře uvědomuje. Malá země, která má zhruba 12 mil. obyvatel, prožívá po ekonomické stránce dobrou dekádu. Za posledních deset let se hrubý národní produkt asi tak zdvojnásobil, z přibližně 4,6 mld. dolarů na více než 9 mld. v roce 2017 (ovšem údaj za loňský rok je pouze odhad). Na začátku letošního roku přitom země měla pouhopouhých 209 MW instalovaného elektrického výkonu, více než polovinu z toho ve vodních elektrárnách. A to je přitom tempo růstu poměrně rovnoměrné. Před třemi lety to bylo jen zhruba 160 MW, a ještě před pěti lety jen něco přes 70 MW. Mimochodem, ještě před cca pěti lety byly plány mnohem velkolepější a země měla mít nainstalováno více než 500 MW elektrického výkonu, většinu z toho opět ve vodních elektrárnách. Rychlá elektrifikace je vládní prioritou, a zatímco dnes ještě stále nemá 60 % obyvatel přístup k elektřině (před pěti lety to bylo více než 80 %), zhruba v roce 2025 by měl elektřinu mít doma každý Rwanďan. Specifikem současné úrovně technologického vývoje a zaostalých afrických podmínek je, že velká část země, téměř polovina, by měla být „off-grid“, tedy měla by mít přístup k lokálnímu zdroji elektřiny, ale ne k celostátní síti. Velkou část zdrojů by měla tvořit fotovoltaika, tak jsme zvědavi, jak v reálu tyto plány dopadnou. V podmínkách stále kapitálově chudých afrických zemí rozhodnutí postupovat jinak, než jsme zvyklí u nás, samozřejmě dává ekonomický smysl – alespoň pokud cena fotovoltaiky bude nadále klesat. Využití dieselagregátů (nejen) africké rozvojové země zkoušely, ale jde o jeden z nejdražších zdrojů elektřiny vůbec. Ve Rwandě, která nemá vlastní zásoby ropy, fungovalo hned několik větších zdrojů právě na ropu a těžké topné oleje. Palivo pro ně se dováželo mimo jiné i nákladními vozy z Konga a Tanzanie, takže není divu, že rwandská elektřina patří i přes jistý pokles v poslední době jak v oblasti, tak na světě k těm dražším. Světová banka před několika lety uváděla, že tamní firmy platily po přepočtu za 1 kWh více než 6 Kč. (Podle vlády jsou dnešní ceny pro firmy připojené k síti cca 2,50 Kč/kWh.) Pokud se má Rwanda stát skutečně středněpříjmovou zemí se silným průmyslem, jak si vláda plánuje, drahá a navíc ještě nedostatková elektřina je samozřejmě významnou překážkou. Není tedy divu, že rozvoj výrobních kapacit je prioritou, a rizika se hodnotí jinak, než by tomu bylo například v západních zemích, kde plány na budování nejen energetické infrastruktury neustále narážejí nejen na komplikované administrativní procesy, ale téměř vždy také na odpor místních obyvatel.
