Paní Judita Egyedová patřila mezi nejdéle pracující redaktory Technického týdeníku. Na místo redaktora nastupovala ještě v období, kdy tento časopis patřil k ojedinělým technickým periodikům na tehdejším československém, posléze českém trhu, neboť slovenští čtenáři si prosadili již na konci 50. let minulého století vlastní verzi technického časopisu s původním titulem Technické noviny. Pražské vydání, pod názvem Technický týdeník, bylo tištěno i nadále v obou jazycích, mimo jiné i díky naší zesnulé kolegyni, jejíž mateřštinou byla slovenština. Narodila se v městečku Fiľakovo, školy navštěvovala v Žilině a posléze v Košicích. Zde také začala pracovat jako dopisovatelka a redaktorka místních odborných časopisů. Do Prahy přešla společně s manželem a díky důvěrné znalosti problematiky železniční dopravy nastoupila do pražského Nakladatelství dopravy a spojů. V roce 1978 přišla do redakce Technického týdeníku, kde se specializovala opět na železniční dopravní techniku. Jako jedna z prvních podpořila také v redakci zveřejňování popisu technologií pro životní prostředí v 80. letech, především zpracovávání emisí z elektrárenských provozů. Netřeba zdůrazňovat, že v tehdejší době šlo především o technologie zahraniční, jejichž publicita nebyla vždy jednoduchá. Po dobu působnosti v redakci Technického týdeníku, jež trvala téměř 40 let, prošla všemi redaktorskými pozicemi a funkcí zástupce šéfredaktora. Její práce v redakci Technického týdeníku byla vždy spíše univerzální, dokázala se orientovat v technickém i společenském dění a včas připravit články, které oživovaly strohost technického přístupu k průmyslové výrobě tehdejší doby. Technický tisk se tehdy pohyboval v prostoru mezi zlepšovatelským hnutím, často uměle podporovaným a hodnoceným, jindy neomluvitelně podhodnoceným, a oslavovanými výsledky plánovaného hospodářství. Pracovala v době, kdy výrobní termíny časopisů s využitím horké sazby byly několikatýdenní a výpadky nevhodných článků a jejich okamžitá náhrada byly velmi riskantním krokem. Ale nastala-li taková situace, vždy se spoléhalo na Juditu a její jakoby bezedné zásuvky s rukopisy v perfektní úpravě a dokonalé češtině vždy připravenými pro okamžité použití. Naše kolegyně dokázala najít v šedi informací tehdejší doby vhodný lidský prvek a představit čtenářům i osobnosti, jež byly sice tiskovým dozorem nevítané, ale ve světle faktů o jejich práci tolerované. Rozhled dlouholetého redaktora s mimořádnou schopností umět jednat s lidmi z odborných kruhů jí umožňoval přinášet do Technického týdeníku i témata zdánlivě netechnická, z vědeckého výzkumu biologických věd, medicíny, geologie, architektury či věd společenských. Čas prokázal, že měla velký cit pro další vývoj, i když informační zdroje byly tehdy nedostatečné a s dnešní dobou nesrovnatelné. Ale už tehdy dokázala redigovat zprávy z počínající mikroelektroniky a počítačově řízených strojů, z prostředí na rozmezí atomárního rozlišení kovů a nevodivých látek, prostředí fyziky a molekulární biologie. I když bylo nad lidské síly textům detailně porozumět, fascinovala ji různorodost průmyslového světa a snažila se mu porozumět. To, že to dokázala, svědčí o její píli a univerzálnosti. V redakci a u tehdejšího vedení nakladatelství si díky této univerzálnosti vybudovala pozici uznávaného editora. Této činnosti se pak naplno věnovala posledních 20 let před nedávným odchodem do důchodu. Její usměvavá tvář se smířlivostí při řešení konfliktů a krizových situací, které přicházely se snahou po zrychlení předávání zpráv čtenářům, vyřešily mnoho vypjatých situací. Dokázala neúnavně číst a editovat i v tísnivých momentech redakčních uzávěrek, jejichž termín se za jejího profesionálního života zkrátil z týdnů na hodiny. I díky její píli se Technický týdeník stal periodikem odrážejícím aktuální dění světa průmyslu a vědy. Jako žurnalistka vynikala perfektní češtinou, snad právě proto, že se musela tomuto jazyku hodně učit. Kromě slovenštiny a maďarštiny, kterou rovněž ovládala, byla vždy uznávaným korektorem českého jazyka Technického týdeníku. Ale dokázala ctít styl autorů a zasahovat do textů jen v minimální míře. Na případné jazykové spory byla vždy dobře připravena, neboť už v době, kterou lze označit jako „před-googlovskou“, byla častým volajícím na linku do Ústavu pro jazyk český Akademie věd, kde neúnavně konzultovala jazykové problémy čistého technického vyjadřování. Je třeba opět připomenout, že hovoříme o době, kdy anglicismy technických termínů nebyly vítány, a naše kolegyně držela i s osobní hrdostí naši technickou mateřštinu čistou a původní. Ti, kdož ji znali blíže, věděli, že její posedlost čistým českým jazykem vyplývala z její neuvěřitelné sečtělosti, především historických statí a literatury faktu. Úcta k velikánům světové literatury a znalost česko-slovensko-maďarského historického prostředí se snoubila se znalostí dějinných postav, o nichž měla hluboké povědomí. Týkalo se to i osobností, jež zanechaly v našem průmyslovém prostředí nesmazatelné stopy. Podporovala tento program Technického týdeníku už v době, kdy prvorepubliková historie českého průmyslu nebyla vítaným oborem tehdejšího veřejného tisku a médií. Svým osobním založením byla, pokud dovolíte použít dnes už téměř neznámý pojem, lidumil, což se sice do dnešního prostředí příliš nehodí, ale ona se tímto životním postojem řídila i v turbulentních dobách 90. let. A zřejmě i v životě rodinném. Je příznačné, že my, její kolegové, jsme byli zvyklí se jí svěřovat s našimi starostmi, ale téměř nic jsme nevěděli o jejím soukromém životě. Jen v posledním období, naplněným radostí z vnoučat, se dokázala o svou radost z rodinného života podělit i s námi. Milovala společenská setkání redakce, při nichž uplatňovala znalost pražského kulturního prostředí vyprávěním příběhů založených na historických faktech. Ráda naslouchala zážitkům z krajin, jež milovala a celý život toužila navštívit. Její humor a vždy dobrá nálada nám budou chybět, neb i poté, co odešla do důchodu, jsme byli zvyklí její veselý hlas, jímž nás vždy oslovila, vyhledávat po telefonu. Nelíčený zájem o život nás všech i poté, co už neseděla s námi ve společné redakci, byl jen pokračováním dlouhé doby, kterou jsme strávili společně. Doufáme, že jsme jí trochu radosti a úcty předávali i my, byť se s ní loučíme s pocitem, že jsme zůstali jejími dlužníky… Mgr. Jan Baltus, bývalý šéfredaktor Technického týdeníku
