Výzkum řízeného termojaderného slučování se dožívá 50 let

Dne 24. června v Bruselu ministři partnerských zemí projektu ITER zahájili proces podepisování mezinárodní dohody o stavbě a provozu termojaderného reaktoru - tokamaku ITER; proces, který by měl do konce roku skončit ratifikací dohody parlamenty zúčastěných států. Končí jedna a začíná další etapa na cestě za lacinou, jaderně bezpečnou, surovinově zabezpečenou energií. Za termojadernou energii uvolňovanou slučováním jader izotopů vodíku. Letošní důležitý milník ve výzkumu řízené fúze připomenul dvě významná výročí více jak padesátileté historie výzkumů řízeného termojaderného slučování dne 24. dubna uplynulo 50 let od vystoupení I. V. Kurčatova v AERE (Atomic Energy Reseach Establishment), v anglickém Harwellu. Kurčatov byl členem sovětské vládní delegace vedené N. S. Chruščovem a druhý den návštěvy Harwellu proslovil dnes již legendární přednášku na téma "O možnostech uskutečnění termojaderné reakce v plynném výboji". Do té doby byl výzkum řízené termojaderné reakce supertajnou činností na obou stranách železné opony. Jak USA a v Británii, tak v bývalém SSSR Kurčatov byl nejen zastáncem atomového odzbrojení, ale snažil se i o odtajnění výsledků studia řízené termojaderné syntézy. V roce 1956 dostal od politiků zelenou a výsledkem byl sál s 300 posluchači v britském středisku výzkumu atomové energie. Více posluchačů se do přednáškové haly v Harwellu nevešlo. Došlo ovšem ke kuriózní situaci. Britští vědci hltali každé slovo charismatického bradatého Rusa, tolik se chtěli zeptat na mnoho věcí, ale nemohli. Veškeré informace týkající se řízené termojaderné fúze byly v Británii přísně tajné...a otázky mohly prozradit, co Britové o fúzi vědí či nevědí. Kurčatovova přednáška však fúzní železnou oponu narušila a v roce 1958 při 2. mezinárodní konferenci o mírovém využití atomové energie v Ženevě už volně proudily poznatky výzkumu termojaderné fúze z východu na západ a opačně. Informační embargo bylo zrušeno a před padesáti roky byl tak 24. dubna položen základ k mezinárodní spolupráci, která vyvrcholila v roce 1985 rozhodnutím šéfů USA a Sovětského svazu, které později vyústilo dohodou čtyř států Evropské unie, Sovětského svazu, USA a Japonska o projektu ITER. Neméně zajímavé výročí přinesl datum 7. července. Tehdy oslavil osmdesátiny ruský vědec Oleg Alexandrovič Lavrentěv. Jméno, které je i dnes známé jen malému okruhu zasvěcenců. Opět jde o příběh, který napsalo utajování výzkumu řízené termojaderné fúze. Deset let před perestrojkou jste se v ruské literatuře jméno či jména autorů principu nejúspěšnějšího termojaderného zařízení na světě - tokamaku - jednoduše nedozvěděli. Proč? V 90. letech se objevila dvě jména: A. D. Sacharov a I. J. Tamm. Sacharov byl jak známo otcem sovětské vodíkové bomby, a také světově proslulým disidentem. Proto! Tito dva skutečně v roce 1950 spočetli a navrhli zařízení, které Tamm nazval Magnetický Termojaderný Reaktor (MTR). Byl to předchůdce dnešního tokamaku. V roce 2001 byla v časopise Uspechi fyzičeskich nauk zveřejněna série článků k 50. letům výzkumů řízené termojaderné syntézy v SSSR a jeden z článků, který napsal B. D. Bondarenko, se jmenoval "Role O. A. Lavrentěva při formulování otázky a při inicializaci výzkumů řízené termojaderné syntézy v SSSR". Ukázalo se, že Lavrentěv, dvacetičtyřletý seržant Rudé armády sloužící na Sachalinu, napsal v roce 1950 pro ÚV KSSS zprávu, která obsahovala návrh "suché" vodíkové bomby a průmyslového termojaderného reaktoru. Zprávu recenzoval Sacharov, kterého inspirovala ke spolupráci s Tammem, na jejímž konci byl právě MTR. Sachalinská zpráva byla pochopitelně tajná. Jediný exemplář byl ukryt v archivech ÚV KSSS a objevil se až po změnách 90. let. Potvrdil tak spolu několika dobrozdáními samotného Sacharova prioritu O. A. Lavrentěva, a tak se vedle dvojice autorů tokamaku Sacharova a Tamma dnes objevuje třetí jméno - Lavrentěv. Lavrentěv se přímo na konstrukci tokamaku, jak ho známe dnes, nepodílel. Stejně tak ani Sacharov a Tamm. Geneze byla následující. Lavrentěv ve své Sachalinské zprávě navrhl jako první na světě izolovat termojaderné plazma od stěn reaktoru silovým polem. Z nejrůznějších důvodů zvolil pole elektrostatické. To bylo v létě 1950. Sacharov při recenzi Sachalinské zprávy vyměnil elektrostatické pole za pole magnetické. Spolu se svým učitelem Tammem provedli potřebné výpočty. To už se rok 1950 chýlil ke konci. Zařízení postavené na základě jejich výpočtů, vypiplal do podoby dnešního tokamaku L. A. Arcimovič, první vedoucí výzkumu řízené termojaderné syntézy v Sovětském svazu. Státní program výzkumu řízené fúze byl schválen v SSSR v květnu 1951. Byl to také Arcimovič, kdo v roce 1968 na Mezinárodní konferenci o fyzice plazmatu a řízené termojaderné syntéze v Novosibirsku oznámil vědeckému světu fascinující zprávu o prolomení tak zvané Bohmovské bariéry bránící dalšímu ohřevu plazmatu. Šokovaný svět začal stavět tokamaky, a tak byl položen další kámen do základů mezinárodního projektu ITER. V archivu ÚV KSSS Lavrentěvovi sdělili, že zprávy z 50. let jsou skartovány. Naštěstí nebyly a perestrojka je vynesla na povrch. Zásluhy o sovětský, potažmo ruský termojaderný program byly tak Lavrentěvovi přiznány po dlouhých 50 letech. Lavrentěv přes 40 let pracoval v charkovském Fyzikálně- technickém ústavu a svoji myšlenku mezinárodně známých elektromagnetických pastí termojaderného plazmatu neopustil do roku 1989, kdy byl jeho program JUPITĚR v Charkově kvůli nedostatku financí zrušen. MILAN ŘÍPA