Čtenáři Technického týdeníku jsou ode mě zvyklí na dlouhé rozhovory a texty věnující se tématům napříč naším průmyslem i digitálním světem. Tentokrát však udělám výjimku a tento článek tak bude trochu jiný. Naskytla se mi totiž příležitost odletět v druhé půlce června spolu s několika dalšími novináři a jednou jadernou fyzičkou na týden do Jižní Koreje, kde jsem měla možnost procestovat místa pojící se s korejským jaderným průmyslem.
Práce redaktorů a novinářů je typická tím, že často neznáme dne ani hodiny a pracovní program se nám mění doslova ad hoc. Někdy je to až vyčerpávající, na druhou stranu je to však povolání, v němž se člověk opravdu nikdy nenudí. A přesně tak, ad hoc, vlastně začala tato má zahraniční cesta. V pondělí 27. května mi totiž volal můj kolega a šéfredaktor, zda bych měla chuť a čas za necelé tři týdny vyrazit na trochu delší „výlet“. I když jsem byla poněkud v šoku, souhlasila jsem a čekalo mě tak několik dní, které jsem musela věnovat přestavbě svého kalendáře a poté také poměrně náročné administrativě spojené s vlastní cestou a požadavky korejské strany. Vše se mi ale podařilo vyřídit správně a 18. června odpoledne jsem skutečně odletěla do země, o níž jsem dosud měla možnost pouze číst. Po přistání na letišti v Inčchonu u Soulu nás přivítali naši průvodci, jeden Čech a tři korejské dámy. Spolu s nimi jsme se vydali na pět hodin dlouhou cestu privátním autobusem do města Kjongdžu ležícího u pobřeží moře, které je v Česku známé pod názvem Japonské. Korejci mu však zásadně říkají Východní a je velkým faux pas jej nazývat jakkoliv jinak. Do hotelu v Kjongdžu jsme dorazili hodně pozdě, trochu si odpočinuli, ale času na oddech nebylo příliš. Hned druhý den ráno nás totiž čekala první zastávka v našem velmi nabitém programu.
Bezpečnost především i s českou stopou
Do Koreje jsme odletěli na pozvání KHNP [Korea Hydro & Nuclear Power — dceřiná společnost Korea Electric Power Corporation — pozn. red.], společnosti, která se v České republice hodlá zúčastnit tendru na výstavbu nových bloků v JE Dukovany. To raději přiznávám hned v úvodu. Nechceme totiž přispívat k zvýhodnění žádného z účastníků tendru. Na druhou stranu však zatímco o společnostech americké (Westinghouse) či francouzské (EdF) energetiky se u nás píše poměrně často, o té korejské u nás veřejnost mnoho neví. I to je důvod, proč naše první cesta mířila právě do centrály KHNP, kde jsme měli možnost se podívat na „záložní“ monitoring všech 24 jaderných elektráren, jež v Koreji pracují. Než se však dostanu k detailům, při příchodu mě zaujala jedna zdánlivá maličkost: před vstupem byla na zemi až futuristická rohožka k očištění bot. Šlo o kovovou desku, připojenou k malému vysavači, v níž byly zapuštěny duté kuličky velikosti průměrného korálku. Po sešlápnutí těchto kuliček se vysavač rozhučel a kuličky začaly nasávat veškerý prach z podrážek. Za touto sestavou byla poté ještě ohraničená, lepkavá plocha, na které se pak zachytily i úplně nejjemnější částečky prachu. Do monitorovací místnosti jsme tak odcházeli s botami čistými jako padlý sníh. Úkolem tohoto místa je zajištění monitoringu velínů a stavu všech reaktorů. Pokud by došlo k nějakému incidentu, který by v daném lokálním velínu přehlédli, mohou lidé z monitorovacího centra ihned kontaktovat odpovědné osoby z elektrárny a upozornit je na problém. Místnosti proto vévodí ohromné monitory s živými přenosy nejen z velínů, ale také z okolí elektráren, včetně moře. Dále jsme zde mohli vidět živá schémata reaktorů či ohromné množství on-linových grafů sledujících vývoj teplot, tlaků a všemožných dalších parametrů. A nechyběl ani monitoring počasí, o který se stará česká aplikace Windy.com [využívá několik meteorologických modelů a sestavuje z nich automatizovanou předpověď pro celý svět — pozn. red.]. Tu si Korejci opravdu velmi pochvalovali coby nejpřesnější aplikaci pro předpověď počasí. Ivo Lukačovič [majitel Seznam.cz, pod který Windy.com spadá — pozn. red.] by měl určitě radost. Po první zastávce nás čekala cesta za kulturou. Navštívili jsme nejvýznamnější buddhistický klášter Pulguksa, jehož základy sahají až do roku 528 n. l. Toto místo je právem zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Myslím, že jsem ještě nikde jinde na světě nezažila pocit tak velkého klidu a míru. Druhá polovina dne pak patřila obědu, tiskové konferenci v KHNP a cestě do KORAD (Korea Radioactive Waste Agency). Její areál se skládá z hlavní budovy s velmi zajímavou, moderní architekturou, nadzemními pracovišti a podzemním skladem ukrytým v téměř 100m hloubce. V KORAD se skladuje pouze lehký jaderný odpad s nízkou úrovní radiace, typicky jde třeba o odpad ze zdravotnictví a podobně, přičemž skladovací sudy mají objem buď 200 l, nebo 320 l. Do podzemí vedou dva široké tunely. Jedním z nich jsme dojeli až k masivní bráně, za níž už se nacházela samotná sila se sudy. Hodně to drncalo a člověk přitom cítil zvláštní pocit respektu. Za bránu jsme samozřejmě nesměli, před ní však byly velké obrazovky, na kterých bylo možné sledovat stav věcí; měli jsme tak možnost do sila nahlédnout alespoň prostřednictvím kamery. Aktuálně je tam uloženo něco přes 20 tisíc sudů, přičemž celková kapacita úložiště činí 80 tisíc sudů. Co se týče ochrany životního prostředí, sudy jsou chráněný třemi bariérami. První tvoří 10cm stěna betonových kontejnerů, druhou stěny vlastního sila, které jsou 1—1,6 m mocné (rovněž betonové), a poslední bariérou je sama hornina, do níž byl sklad před zhruba 10 lety vyhlouben. Paradoxem ovšem je, že i přes tento moderní sklad lehkého jaderného odpadu Jižní Korea zatím nemá (podobně jako ČR) úplně vyřešené dlouhodobé skladování vyhořelého paliva ze svých elektráren, a nachází se tak v jistém provizoriu. Pak už následoval návrat do Kjongdžu s přestávkou na večeři v korejském stylu. Ta představuje ohromné množství malých mističek na stole, z nichž si každý hůlkami nabírá, nač má právě chuť. Korejci na rozdíl třeba od Japonců či Číňanů používají kovové hůlky. Jsou trochu užší a těžší než dřevěné, ale pokud má člověk techniku v malíku, zvládne se s nimi najíst bez obtíží. Přiznám se bez mučení, že jsem v tomto ohledu neměla z domova dostatek zkušeností, takže než jsem byla schopná se bez problému najíst, uběhly mi v Koreji další dva dny. Ze začátku šlo tak trochu o boj plný marných a velmi vtipných pokusů.
Tři dny „ponořeni v jádru“
Druhý den ráno jsme hned po snídani nastoupili do autobusu a vydali se na relativně krátkou cestu k městu Ulsan, u nějž se nachází univerzita Kepco International Nuclear Graduate School a také ohromný areál jaderné elektrárny Shin Kori 3—4, kde aktuálně probíhá výstavba bloků 5 a 6. Na univerzitě jsme se setkali s českým studentem Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT, který si v Koreji rozšiřoval svou kvalifikaci dvouletým studiem jaderného inženýrství v rámci výměnného pobytu. Kromě něj zde studuje dalších zhruba 50 mladých lidí ze všech koutů světa včetně afrických zemí. Hřebem dne ovšem byla elektrárna Shin Kori, do které jsme se jeli podívat po obědě, tentokrát uspořádaném v evropském stylu. I tentokrát jsme nejprve absolvovali tiskovou konferenci, po níž následovala prohlídka bloku 3 s reaktorem APR 1400 [zmenšenou verzi tohoto reaktoru hodlá KHNP nabídnout v rámci tendru pro dostavbu Dukovan — pozn. red.] schovaným v 71 m vysoké mase železobetonu. Jednu z prvních zastávek jsme absolvovali u ohromné turbíny pracující při rychlosti 1 800 ot/min a generující 1 400 MW. To je na jediný reaktor úctyhodný výkon, zejména když si uvědomíme, že oba současné bloky JE Temelín generují dohromady 2 172 MW. Nejzajímavějším místem, které jsme v Shin Kori navštívili, pro mě byla jednoznačně skladovací nádrž. Veliký bazén byl plný kobaltově modré, borové vody. Avšak aby nedošlo k mýlce, zbarvena nebyla žádnou přidanou látkou, nýbrž efektem tzv. Čerenkovova záření. Jde o elektromagnetickou obdobu zvukové rázové vlny vzniklé tak, že se nabité částice pohybují v optickém prostředí rychleji, než je fázová rychlost světla pro toto prostředí. Tedy ve velké zkratce. V tomto bazénu se skladuje nejen čerstvé palivo, ale také to vyhořelé, které si v modravé lázni pobude zhruba 20 let. V Shin Kori jsme dále navštívili digitální velín, v jehož rohu se „krčil“ i záložní analogový řídicí pult. Jinak bylo toto místo velmi podobné jiným velínům. Statické a klidné. Naštěstí. Z areálu elektrárny jsme odjížděli v pozdním odpoledni a zamířili do města Pusan, kde nás čekala večeře v restauraci na střeše budovy přímo na pobřeží. Výhled na moře byl nádherný, voda v zapadajícím slunci hrála mnoha barvami. Bylo fascinující ten tanec světla pozorovat. I když náplň dne byla vesměs industriální, ve skutečnosti to byl den plný barev a večerní posezení a povídání celé naší skupinky na pláži mu dalo punc jedinečnosti, který se mi vtiskl do paměti. Ve středu ráno jsme se rozloučili s Pusanem a vydali se na dlouhou cestu na sever do vnitrozemí, do města Tedžon. Přijeli jsme akorát na oběd. Naše průvodkyně nám tentokrát připravily zážitek v podobě tradiční korejské restaurace, ve které se sedí na zemi na polštářkách u nízkých stolků. Servíroval se bibimbap, jídlo tak korejské, že už to více ani nejde. A ráda podotýkám, že je i velmi chutné. Následně jsme odjeli na prohlídku Kepco Nuclear Fuel, továrny, v níž se vyrábějí palivové články pro korejské jaderné elektrárny. Proces výroby je velmi složitý a my jej měli možnost vidět jen krátce, přesto mi utkvělo v hlavě několik zajímavých věcí: například palivo pro tlakovodní reaktor PWR se vyrábí v několika fázích. První je proces chemické konverze pro výrobu prášku oxidu uraničitého (UO2) z nízko obohaceného hexafluoridu uranu. Následuje fáze mísení prášku s dalšími přísadami pro výrobu válcových pelet, kterým se říká „zelené pelety“. Ty se poté spékají v peci za teplot převyšujících 1 700 °C, čímž vznikají pelety s vysokou hustotou, a následně obrábějí na požadované rozměry, na peletky o délce 10 mm a hmotnosti 5,2 g. Výrobní proces následně pokračuje fází, při které se pelety vkládají do plášťové trubky ze zirkonové slitiny. Na jednom konci je v trubce tlačná pružina držící celkem 170 pelet, vnitřek je dále vyplněn heliem a následně se oba konce utěsní za pomoci odporového svařování. Posledním krokem je výroba palivového svazku z jednotlivých palivových tyčí. Procházeli jsme prosklenými chodbami, ze kterých jsme na zmíněné fáze procesu výroby nahlíželi prakticky shora. Poslouchali jsme výklad, a přitom jsme se stali svědky jedné zvláštní události. Z ničeho nic se se všude kolem nás rozezněla hudba. Šlo o orchestrální skladbu se zpěvem. Zněla „hodně od podlahy“, nebála bych se říci, že mi zněla skoro jako naše budovatelské písně 50. let. Podívala jsem se přes sklo do haly a všimla jsem si, jak lidé zanechávají práce a odcházejí. Jedna z našich průvodkyň nám vysvětlila, že v továrně vyhlašují přestávky na rozcvičky, k nimž zaměstnancům hraje tato píseň. Jde o skladbu, kterou prý všichni znají už ze základní školy, děti na ni běžně cvičí, je velmi oblíbená po celé Koreji. Pro nás Evropany je něco takového asi nepochopitelné, ale Korejci mají údajně tyto rozcvičky rádi. Inu, jiný kraj… Z továrny jsme se odpoledne přesunuli do nedalekého KAERI (Atomic Energy Research Institute), kde jsme se po krátké tiskové konferenci měli možnost podívat na experimentální reaktor ATLAS (Advanced Thermal-hydraulic Test Loop for Accident Simulation). Jižní Korea je totiž spolu s dalšími zeměmi včetně České republiky zapojena do mezinárodního výzkumného projektu OECD/NEA ATLAS, zaměřeného na posuzování a zvyšování bezpečnosti v jaderné energetice. A právě v KAERI probíhají simulace různých bezpečnostních incidentů na cvičném reaktoru bez jaderného paliva, designovaném podle reaktoru APR 1400, jen s poloviční výškou a délkou a dvanáctinovým průměrem. O tomto projektu a o tom, jakou úlohu v něm hraje korejská strana i Česko, bych ráda napsala podrobněji do některého z příštích čísel Technického týdeníku. Večer nás opět čekala typicky korejská večeře spojená s grilováním masa a konečně jsme měli prostor v klidu zpracovat zážitky ze dne a příjemně si všichni popovídat. Třetím dnem věnovaným jádru byl čtvrtek. Měl podobu dlouhé cesty zpátky na jih, do města Čchangwon, kde jsme začali výtečným obědem a poté zamířili do Doosan Enerability. Jedná se o obří továrnu vyrábějící různá zařízení pro tepelné a jaderné elektrárny. Její součástí jsou například závody na odsolování mořské vody či na zpracovávání kovu. Na této prohlídce bylo zajímavé asi úplně všechno. Viděli jsme při práci ohromný kovací lis, který byl mimochodem vyroben v České republice. Stroj je 29 m vysoký, 9 m široký a váží 17 000 t. Kromě toho jsme se prošli například kolem vznikajících turbín. Mne však asi nejvíce zaujal zvláštní zvuk, který v halách vydávaly stroje a vozidla, jež by mohly ohrozit člověka. Pokud byly v pohybu a křížily dráhu cestám, kudy chodí zaměstnanci, místo varovných sirén hrály hudbu. Hodně nečekanou, zvonivou. Spolu s čilým ruchem továrních hal dohromady vytvářely neuvěřitelně zajímavou industriální melodii. Asi i proto jsem okamžitě začala ťukat prsty do rytmu na svou ochrannou přilbu na hlavě a chtělo se mi tančit. Byl to opravdu velmi nevšední okamžik na místě, kde bych něco takového nečekala. Prohlídka Doosanu byla dlouhá, skončili jsme až k šesté hodině večerní a po ní následovala asi nejnáročnější cesta týdne. Návrat do Soulu zabral téměř sedm hodin jízdy autobusem. Večeřeli jsme v bistru na odpočívadle a zažili, jak v Koreji vypadá typický déšť. Zatímco v Česku takové provazy vody z nebe padají opravdu jen párkrát do roka, tam jsou tyto výjevy poměrně běžnou záležitostí.
Soul jako obří mraveniště
Noc v Soulu byla deštivá, k ránu se ale naštěstí vyjasnilo. Původně jsme se měli v pátek dopoledne setkat s jedním z náměstků korejského ministra obchodu, průmyslu a energetiky, nakonec však byla schůzka přeložena na ráno s tím, že ministr dorazí osobně. S ohledem na jeho neustále se měnící program nakonec ze schůzky došlo jen na osobní pozdravení a nám najednou zbývalo do oběda poměrně hodně času. Ten jsme využili k návštěvě paláce Kjonbokun, nazývaného také Palác zářného štěstí, který je opět památkou zapsanou na seznamu světového dědictví UNESCO. Na nádvoří tohoto skvostu, jehož původ sahá až do konce 14. století, jsme viděli výměnu stráží, což je vyloženě historický rituál. Desítky mužů ve zbroji, oděných v červených, modrých či tyrkysových šatech a s prapory v rukou pochodovaly v určité sestavě do zvuků bubnů a mušlových trumpet. Když jsem tu podívanou sledovala, měla jsem skutečně pocit, jako by na mne dýchl duch dávných časů. Jenže pak jsem se rozhlédla a rychle se vrátila do 21. století. Palác se totiž nachází v samotném centru Soulu, obklopen moderními budovami, což působí trochu zvláštně. Představte si, že by hned vedle Pražského hradu stály vysoké administrativní budovy či panelové domy. Je ovšem pravdou, že tenhle obrázek tak nějak celkově zapadá do toho, jak korejská města vypadají. S urbanismem a architekturou si tam příliš hlavu nelámou. V prostorách paláce je mimo jiné nádherné jezero, na němž „pluje“ jedna z budov komplexu. Našla jsem si místo s krásným výhledem do krajiny a dobrou půl hodinu jsem jen mlčky vnímala ten neuvěřitelný genius loci. Čas se nám ale nachýlil, další páteční program byl opět nabitý, takže jsme se museli vydat dál. Z paláce jsme se vypravili pěšky na oběd do michelinské restaurace a pak už následoval přejezd autobusem do areálu jedné ze soulských univerzit, kde jsme měli schůzku s profesorem Bum-Jin Chungem, který se věnuje jadernému inženýrství. Vyprávěl nám o historii jaderného průmyslu v Koreji i o aktuálním přístupu tamní vlády k jádru. A právě touto schůzkou nám prakticky vzato skončila pracovní rovina týdenní cesty po Jižní Koreji. Odpoledne totiž patřilo výletu na věž Lotte, kde jsme si z výšky 486 m mohli prohlédnout tamní metropoli jako na dlani. Soul je hodně moderním městem s rovnými ulicemi a ohromnými sídlišti s paneláky násobně vyššími, než na jaké jsme zvyklí z Česka. Paradoxně, i když nejde o žádný vrchol umění, je bydlení v těchto domech považováno za velmi prestižní. Když se nad tím tak zamýšlím, je to asi i trochu nutnost. Ve městě žije polovina všech obyvatel Koreje, 25 milionů lidí. A to na ploše jen o 100 km2 větší, než na jaké se rozprostírá Praha se svými 1,2 milionu obyvateli. S Koreou a Soulem jsme se rozloučili na večeři ve čtvrti Gangnam, nejluxusnější části města. Mimochodem, jestli jste zaznamenali videoklip Gangnam Style od umělce PSY, tak název díla odkazuje právě na tuto čtvrť. Zde se s námi rozloučili téměř všichni naši průvodci, do hotelu v Inčchonu nás už doprovázela jen jedna z nich. Loučení bylo hodně emotivní, musím říci, že jsme byli opravdu výjimečná skupina, která si skvěle sedla, a celý ten týden tak uplynul v neuvěřitelné pohodě. Druhý den ráno jsme vyrazili naším autobusem na poslední a vlastně už jen velmi krátkou cestu na letiště a za několik hodin odlétali přes půl planety zpět do České republiky. I s již téměř měsíčním odstupem si stále vybavuji vůni moře v Pusanu, pálivost všudypřítomného kimči, což je fermentovaný zelný salát, i chuť sodžu, alkoholického nápoje z rýže. Přestože šlo o pracovní cestu plnou pracovních záležitostí a povinností, jsem nesmírně ráda, že jsem ji mohla zažít. Dozvěděla jsem se totiž hodně nejen o korejském jaderném průmyslu, ale také o Koreji, její historii, kultuře i běžném životě a poznala mnoho nesmírně zajímavých lidí. /Kristina Kadlas Blümelová/
