Italský chirurg Paolo Macchiarini si získal na konci první dekády 21. století slávu díky několika průkopnickým transplantacím průdušnice (jedna z jeho pacientek byla i z Česka). Nejprve od vhodných zesnulých dárců, zhruba od roku 2001, pak Macchiarini začal provádět operace s průdušnicemi „vypěstovanými“ v laboratoři. Vypadalo to na velké vítězství a začátek nové éry v medicíně. Průdušnice jsou totiž orgán, který se jen těžko daří transplantovat běžnými postupy. Poškození průdušnice třeba v důsledku nehody či rakoviny je velmi závažná komplikace, nahrazení tohoto orgánu je ale nesmírně obtížné. Průdušnice je v první obranné linii těla, je neustále napadána mikroorganismy zvenčí – imunitně tedy musí pracovat skvěle. Musí dobře držet na svém místě, doléhat na zbytek dýchacího traktu a tělo musí náhradu dobře přijmout, aby se kolem vybudovala síť vyživujících cév. Pokud by se tedy podařilo doslova vyrábět tyto orgány na míru v laboratoři, byl by to ohromný úspěch. A vzpruha pro dlouholeté snahy tvořit „náhradní díly“ pacientům na míru, která by nás v důsledku osvobodila od nutnosti darování orgánů. Snahy, která upřímně řečeno, v posledních letech klopýtala daleko za očekáváním. Macchiariniho světlá výjimka se začátkem roku 2016 postupně začala měnit v obraz velmi ponurých barev. Dokumentární pořad švédské televize přesvědčivě naznačil, že lékař prováděl transplantace u pacientů, kteří tento velmi riskantní zásah nepotřebovali nebo nebyli bezprostředně ohroženi na životě. Navíc používal chirurgické metody neověřené na zvířatech a poté zveličoval úspěchy léčby. Skandál pak dosáhl dalšího vrcholu, když se ukázalo, že švédský domovský Karolínský ústav měl podobné indicie už dříve, ale v podstatě je nevyšetřoval (či spíše vyšetřoval velmi povrchně). Macchiarini byl z ústavu vyhozen, vědecké časopisy také už stáhly některé jeho práce, ale stále mu zůstal jeden zdroj příjmů: ruské „megagranty“. Ten původní v celkové výši 2,6 mil. dolarů italský lékař získal pro práci v Krasnodaru, kde prováděl jak experimenty na zvířatech, tak i transplantace u lidských pacientů. Alespoň v jednom případě přitom měl podle švédského dokumentu provést v podstatě zbytečnou transplantaci, která stav pacientky (mladé ženy s průdušnicí rozdrcenou po nehodě) jen zhoršila. Zemřela necelý rok po zákroku. Ruská média a také úřady Macchiariniho práce ale spíš hájily: objevily se sice nějaké nesrovnalosti (jak Macchiarini vlastně operoval bez ruské lékařské licence), ale žádné další kroky podniknuty nebyly. Tedy kromě toho, že Macchiarini byl „uklizen“ z Krasnodaru do Kazaně. Tady se pod ním ovšem pomalu začala houpat židle. V prosinci 2016 rektor univerzity v rozhovoru pro ruské noviny řekl, že Macchiarini nebude operovat, a ani nebude mít přístup k pacientům, dokud se dokumentace nedá zcela do pořádku. Na konci března se pak Ruská akademie věd rozhodla, že neprodlouží grant ve výši milionu dolarů ročně, který Macchiarinimu udělovala v posledních dvou letech, a že jeho angažmá v ruském výzkumu tak de facto ke 20. dubnu bylo ukončeno, jak píše časopis Science. Zatím se zdá, že tím ruská anabáze italského chirurga končí, a neproběhne žádné vyšetřování, ať už by se mělo týkat etické stránky výzkumu či nakládání s grantovými penězi. A na „orgány na míru“ se bude muset čekat dále.
