Obrázek typické české zimní
krajiny (ať už jinovatkou pokrytých
rovin žírného Polabí, nebo
zasněžených kopců Českomoravské
vrchoviny) se notně odchýlil od
Ladových ilustrací starých Hrusic
s půvabně bafajícími komínky na
střechách. Strmě stoupající ceny
základních otopných materiálů,
výkyvy v dodávkách palivového
dříví a biomasy po celou topnou
sezonu, stále vyšší poplatky
za CZT i přemrštěné finanční
požadavky některých producentů,
prodejců a servisních center
moderní otopné techniky logicky
vyústily v novou emisní pohromu.
Nejenom ve městech, ale stále častěji
i na venkově se řada občanů
(a nikoliv jen výlučně ze sociálně
slabších vrstev) obrací k co nejlevnějším,
ekologicky neakceptovatelným
zdrojům tepla.
Lze soucítit s lidmi, jimž finanční
situace nedovoluje sáhnout po ekologicky
šetrnějších zdrojích tepla.
Na druhé straně: nikdo nemá právo
ohrožovat zdraví a životy jiných,
nikdo nemá nárok na výjimky při
ochraně životního prostředí. Kontaminovaný
vzduch, půda i vody
se prokazatelně proviňují na našem
zdraví a vyvolávají celou řadu tzv.
civilizačních chorob (včetně rakoviny
dýchacího traktu). Podle MŽP
ČR v oblastech se zhoršenou kvalitou
ovzduší žije už 66 % obyvatel.
V 90. letech, v procesu odsiřování
české energetiky, se sice podařilo
razantně snížit kontaminaci ovzduší
oxidem siřičitým, a některými dalšími
škodlivými emisemi. Nicméně:
v této dekádě podíl některých
škodlivých látek v ovzduší stagnuje,
a co se týká jemného prachu
a karcinogenních uhlovodíků, ten
dokonce vzrůstá. Vytápění domácností
se na emisích drobných částic
podílí takřka 40 %. Pro srovnání: je
to dvojnásobek oproti druhému největšímu
ekologickému hříšníkovi
- transportu. Emise rakovinotvorných
uhlovodíků generuje vytápění
domácností dokonce ze dvou třetin.
Nejsložitější situaci vykazuje Ostravsko,
Ústecko, Praha a v Brno.
CHYBÍ ÚČINNÉ NÁSTROJE?
Dlouhou dobu městská i venkovská
exekutiva nad černě dýmajícími
komíny, nad lokálními inverzemi
nebezpečných exhalátů přivírala oči.
Starostové (dílem po právu, dílem
z alibismu) zdůrazňovali, že města
a obce de facto nemají v rukou legislativně
nezpochybnitelné a v praxi
efektivně použitelné nástroje pro
kontrolu ekologické kvality používaných
paliv. Nemálo nadějí vkládají
do nejnovějšího administrativního
nástroje – do ekologických daní.
Jenže tento instrument postihuje
plošně všechny: ekologické piráty
i zodpovědné firmy a domácnosti.
Přesto se rýsuje konec nedýchatelným
zimním exhalacím v městských
i venkovských obytných areálech.
Koaliční vláda schválila Národní
program snižování emisí, který počítá
s rozšířením pravomoci obecních
úřadů. Jinými slovy: města a obce
budou moci kontrolovat, čím jejich
občané doma reálně topí.
Typický obrázek příštích zim v české
kotlině proto může vypadat i takto:
obecní úřad (nebo městská radnice)
vyšlou své kontrolory do konkrétních
domů. Ti na místě prověří, zda dotyčná
domácnost netopí neekologickými
palivy. Pakliže prokáží, že se do kotle
vhazují uhelné kaly, netříděný odpad,
či jiná ekologicky nevhodná paliva,
topná sezona se takové domácnosti
notně prodraží o příslušnou pokutu.
Podobný návrh není novinkou. Řadu
analogických kroků navrhovala různá
ministerstva a občanské asociace
už v minulosti. Pokaždé narazily. Pro
podezření, zda by v terénu nedocházelo
k nežádoucím zásahům do svobody
lidí a jejich rozhodování, k různým
subjektivním vztahovým excesům.
- Demokracie je bezpochyby správná
věc. Není a nemůže však být bezbřehá.
Práva jedněch končí přesně tam, kde
svévolně naruší práva jiných. A v bludném
kruhu emisí se rozkašleme nakonec
všichni. Škodlivé látky v ovzduší
poškozují zdraví jak ekologicky loajálním
občanům, tak nezodpovědným
paličům všeho, co jim přijde pod ruku.
Samozřejmě: v rámci téže demokracie
má každý právo vyjádřit svůj
názor. Vedle námitek některých
příjmově limitovaných skupin vůči
nezvládnutelné a nikým neregulované
spirále růstu cen paliv a moderní
topné techniky znovu zazní obavy
nad potenciální svévolí některých
městských a obecních úředníků vůči
konkrétním spoluobčanům. Dojde
rovněž na nepříliš lichotivé komparace.
Kupř. kdo je větší znečišťovatel
ovzduší? Lidé se zastaralými kotli
či statisíce bezuzdně bafajících aut
v ulicích měst a obcí?
Proto bude zapotřebí postupovat
maximálně citlivě i racionálně,
s vědomím všech aspektů tohoto procesu.
Neobejdeme se bez dokonale
propracované legislativy, bez jednoznačně
stanovených technických,
technologických i organizačních
podmínek pro výkon kontrolní funkce
radnic a obecních úřadů.
Až dosud visel Damoklův meč nad
podnikatelskou sférou. Výrobci energie
a tepla to mohou doložit bezpočtem
příkladů kontrol konstrukčních
a provozních parametrů nainstalované
techniky. Výhledově by dozoru
technického stavu a provozního
seřízení kotle mohla podléhat třeba
i jednočlenná domácnost osamělého
nemocného důchodce. Ta však (na
rozdíl od mnohačetné prosperující
firmy) nebude mít vždy dost sil
a prostředků k ekologizaci současného
nepříznivého stavu. Funkci
kontrolní a represivní budou muset
radnice v odůvodněných případech
zkombinovat s účinnou pomocí.
Mají na to všechny dost zkušeností,
lidských i finančních kapacit?
Řešení složité problematiky ekologizace
nevyhovujících topenišť
nespasí drahé reklamní kampaně
a plamenné výzvy na ekologické
chování lidí. Již v předstihu se musí
kompetentní orgány připravit na vlnu
požadavků na dotace pro ekologičtější
a tudíž i dražší paliva pro sociálně
slabší vrstvy. Na přetřes nepochybně
přijde konkrétní výše i samotný princip
plošně pojatých ekologických
daní, málo diferencující ekologicky
loajální i ignorující občany.
Nepochybně se zaktivizují různé
lobbystické odvětvové skupiny usilující
o daňové úlevy, dotace, dočasné
výjimky z přijatých pravidel atd.
atd.
O PENÍZE NESMÍ JÍT
AŽ V PRVNÍ ŘADĚ
Osobitou kapitolu v chystaném
procesu zpřísnění kontroly českých
individuálních topenišť představují
apely na „zmravnění“ pokračujících
závodů o maximalizaci zisků velkovýrobců
a velkododavatelů energie
a tepla. Pokud ustrneme i nadále
u mediální ikony „neviditelné ruky
trhu“, anebo u víry ve všemocnost
administrativně prosazovaných ekologických
daní, zásadní ozdravění
ovzduší nad zimní českou krajinou
je v nedohlednu. Je politicky a ekologicky
normální, když jsme v českých
médiích čtenáři a posluchači
hrdých firemních hlášení o nárůstu
zisku energetických a teplárenských
gigantů v řádech milionů a miliard
a zároveň tklivých výzev vůči
státu, aby subvencoval topení jedněch
daňových poplatníků na úkor
jiných? A to nejenom v období dusivých
inverzí.
Přechod k ekologicky šetrnějším
palivům, k moderní otopné technice
je běh na dlouhou trať. Bude stát
spoustu úsilí i investic. Z pozice státu
i jednotlivých občanů. Vedle již
vzpomenutých ekologických daní by
jej mohly spolufinancovat také miliardy
korun vygenerované z příslušných
celoevropských fondů. Tady
však nikdo (ani ministerstva, ani
města a obce, ani občan) nevystačí
jen s dobrými úmysly či s halasnými
ekologickými proklamacemi. Řeč
s bruselskou exekutivou lze navázat
pouze nad promyšlenými koncepcemi,
nad komplexně a cílevědomě
pojatými a realizovanými projekty.
Má takto připraven a aspoň rámcově
propracován byť jeden projekt každý
ze zainteresovaných kontrolorů
nezávadnosti českých kotlů a komínů?
Dokážeme už odhadnout, na
kolik nás přijde plošná ekologizace
individuálního vytápění? Jsme s to
střízlivě analyzovat a akceptovat
všechna dostupná technická a technologická
řešení, zejména další rozvoj
CZT? Anebo toliko ustrneme
u vypisování pokut?
STOP NEBEZPEČNÝM OJETINÁM
Na okraj vzpomenutého transportu:
někomu povzbudivě, jinému
směšně v této souvislosti vyzněly
medializované ambice některých
ortodoxních odpůrců motorizace
omezit ekologicky nebezpečné
emise z provozu motorového parku
státních orgánů a do roku 2013 jej
ze čtvrtiny ekologizovat. Proti myšlence
inovovat vozový park českých
ministerstev a hejtmanství, zamezit
škodlivým emisím i z těchto několika
stovkami vozidel, nebude namítat
nikdo soudný. Jenže co souběžně
učiníme se statisíci vozidel ve
firemních autoparcích a v osobním
držení? Podle ministra životního
prostředí Martina Bursíka vláda
rozhodla, že zpřísní systém pravidelných
kontrol technického stavu
vozidel a zamezí vydávání emisních
povolení vozidlům, která prokazatelně
neplní ekologické limity.
To je krok správným směrem. Jenže
při loňské ministerské prověrce 51
stanic technické kontroly byla 36
(!) pozastavena činnost… Kde je
k mání jiný, spolehlivější arbitr?
Po ČR nejezdí pouze nová, ekologicky
akceptovatelná vozidla.
Stačí se na pár minut pozastavit
na libovolném hraničním přechodu
a pozorovat tok importovaných
vraků. Zvednout laťku náročnosti
provozovatelům zastaralé otopné
techniky nebude příliš složité.
Čím to, že se podobně a dlouhá
leta nedaří totéž vůči ekologickým
ignorantům mezi dovozci ojetin?
Vyřadit starý smradlavý kotel by
mohl být úkol na pár minut. Bude
platit totéž pro okamžité odstavení
ekologicky nebezpečného
vozidla z českých silnic a dálnic?
Svěřit policii (na bázi příslušné
legislativy) právo změřit přímo na
ulici hodnoty škodlivin z výfuků,
porovnat je a vyvodit důsledky
nemusí být technicky náročné.
Čím dokážeme vybavit inspektory
přes topení? Zavádíme a hodláme
zpřísnit ekologické daně. Oči
přimhouříme pouze nad uživateli
obnovitelných zdrojů a plynu.
Jaké úlevy si prosadí motoristická
lobby? Kdo a s jakou morální
a právní oporou odmítne zvýhodnit
každého majitele automobilu,
jenž respektuje nejpřísnější emisní
normy?
Pravda je potřebná a užitečná. Než
v praxi zvítězí, často zabolí. Je česká
politická i ekologická garnitura
připravena vystoupit před občanyvoliče
a trpělivě jim vysvětlovat
nutnost nových kontrolních otopných
norem a daňových nařízení?
Kdo jim zopakuje základní demokratický
princip: všichni máme
stejná práva, ale i stejné povinnosti.
Vůči sobě i vůči přírodě. Neomezíme
se ve finále (je jedno zda na
vrcholné, či na regionální úrovni)
na iluzi, že zastaralou otopnou nebo
dopravní techniku lze zlikvidovat
v tichu kabinetu, od zeleného stolu,
pouhým škrtem pera… B. KARVINSKÝ