Je snadné být kritikem chyb minulých let, tak snadné, že bychom to měli udělat. Právě nyní je k tomu ten pravý čas. Z chyb je totiž třeba se poučit. Často se říká, že průmysl je krví české ekonomiky. Bylo tomu tak šťastnou shodou okolností už od Rakouska- -Uherska, když nemocná monarchie pozvala k záchraně své říše zahraniční investory. Usídlili se v Česku, Rakušané o emise z továren nestáli. A Češi byli vždy zdatní dělníci. Jenže žáci rychle přerostli mistry. Textilní průmysl, energetika, hutě, sklářství… to vše byly progresivní a posléze inovátorské obory. Politika se do vývoje nemíchala.
Vstup politiky a ideologie do průmyslové výroby Přeskočme do roku 1989, neboť období průmyslu po II. světové válce bylo až do toho památného roku zcela ve službách mocnosti, která potřebovala své koloniální dodavatele. A dodnes se jich krvavě a krutě domáhá. Podobně se chovaly před koncem své koloniální éry Británie nebo Francie. Nebudeme si hrát na soudce sami, bylo by to jednostranné. Vezměme si ku pomoci útlou knihu Tonyho Judta Zle se vede zemi, kterou můžeme použít jako průvodce posledních 32 let. T. Judt, vysoce respektovaný politolog a historik, se naučil česky, aby pochopil Masarykovo Československo. Ten malý středoevropský zázrak, kde žáci přerostli mistry a dovedli úroveň průmyslu k evropské špičce. Nenechejte se odradit ani skutečností, že kniha vznikla po přednášce na amerických univerzitách a eseji v New York Review of Books. Jedná o budoucnosti a úloze státu na obou stranách Atlantiku, o rozpadu hodnot vlivem Chicagské ekonomické školy a globalizace. Vycházelo se z premisy, že stát nesmí a neumí řídit svůj rozvoj. Přestože USA i Evropa zažily po válce období nebývalé prosperity v programech států. Pozdě a nepoučitelně Takže jsme vkročili do období thatcherismu. Pro nás rok 1989 znamenal zahájení procesu privatizace, který byl a je po několik let podrobován kritice. Výsledky privatizace ve Velké Británii byly děsivé. Průmyslu nepomohly, infrastruktura země upadala, množily se havárie železnic a lodní dopravy. Británie tehdy obětovala svůj automobilový průmysl i výrobu obráběcích strojů. Její Veličenstvo následně osobně intervenovalo u firmy Mazak, aby si otevřela v UK pobočku. Sociální dopad privatizace byl kolosální. Odchod samotné M. Thatcherové z politiky byl nedůstojný, neváhala rozpoutat válku o miniaturní ostrovy na opačném konci zeměkoule, a nakonec svůj ekonomický neúspěch řešila nesmyslnými daněmi. Přesto V. Klaus po roce 1990 přikročil rázně k privatizaci bez jakékoliv korekce a umocnil ji podivnými kupóny. Zatímco v Británii privatizovali podniky aspoň pod cenou, zde se rozdaly. A navíc se rozmetala struktura výzkumu, i když zde pracovali inovátoři, již se proslavili v zahraničí. Nedostali šanci. V čem byl hlavní problém? T. Judt jej definuje jako vsugerovaný rozpad důvěry občanů ve stát, ztráty pocitu důvěry ve společnost a její cíle, a tím ztráty pocitu bezpečí. Vše měl řešit trh. Nebo se tento historik mýlí? Určitě ne, přece si tu nebudeme znovu popisovat marasmus justice v 90. letech, který přetrvává dodnes. (Už písničkář K. Kryl se ptal: „Probůh, jak chcete chránit majetek, když nemáte zákony!“) A kde není vymahatelnost práva, není ani rizikový kapitál, ten základní předpoklad vývoje k novým oborům podnikání. Politická doktrína zasáhla dokonce i bankovnictví. I to bylo prodáno do zahraničí.
Vedlejší efekty privatizace Těch je mnoho, ale mluvme jen o školství, které má dodávat nové odborníky do průmyslové výroby a služeb státu. Ještě M. Topolánek odmítal pochopit, že systém výchovy učňů, lépe řečeno dnes spíše dělníků doby digitalizace, je v troskách. Trh se vůbec nestaral o příliv nových kádrů, hodil to na stát. Na ten stát, „který nic neuměl“. Dnes vzdělaní dělníci katastrofálně chybějí. Naši politici zcela ignorovali poznatky organizace nejenom učňovského, ale středního i vysokoškolského vzdělávání v zahraničí. Máme přemíru soukromých vysokých škol, které se podílejí na výzkumu pro společnost pouhými 7 %. Diplomovanými ekonomy lze dláždit Václavského náměstí. Tato situace vedla dokonce ke křivému pohledu na humanitní obory, i když ty jsou dnes angažované i v průmyslové výrobě. Stačilo se jen podívat, jak to mají třeba za humny v Německu. Na podporované učňovské obory, na vysoce úspěšné státem organizované výzkumné organizace základního a aplikovaného výzkumu. Ano, a jsme jádra problému. Státem organizované nebo soukromé. Tzv. plánované nebo tržní prostředí! Ekonomové jako by zapomněli, že největšího rozvoje dosáhly např. i Spojené státy, kde ani nesmíte vyslovit slovo sociální, abyste nebyli podezřelí z propagace komunismu, v době New Dealu. Tedy státem iniciovaných investic, které daly šanci rozvoji soukromého sektoru. Dálnice, energetická síť, přehrady, zavlažování pro velkou část agrární Ameriky atd. A nikoho ani nenapadlo spojovat plánování tak gigantického programu, jako byl New Deal, s pojmem komunismus, sociálním státem a plánovaným hospodářstvím! V tu dobu podpořily USA i růst světoznámých soukromých vysokých škol, z nichž se následně odlouply společnosti jako Intel. Pojmy jako plánování a strategie či odpovědnost a zbytečný stát (M. Thatcherová tvrdila že pojem společnost neexistuje, jsou jen jedinci a rodiny) nebo společné úsilí budování státu se zauzlovaly. Byly překryty hysterií trhu a nastupující globalizace. Historik T. Judt hovoří o zmatení pojmů. Zpochybňuje dnes někdo, že roku 1990 to měl být stát, který měl jasně určit, kdy a jak se vybudují dálnice, železnice (vytyčení projektu české vysokorychlostní tratě bylo naprosto zpozdilé) a trasy nových digitálních spojů? Tedy budování nezbytné infrastruktury, aby na ní trh mohl stavět?
Privatizace a strategie Neříká se, že energetika je páteří hospodářství? Naše společnost se po roce 1989 zmítala mimo jiné v diskusi o jaderném strojírenství, tedy zda dostavět JE Temelín, či ne. (Jen pomalu se začíná využívat tepla z Temelína; o Dukovanech, kde prolétly chladicími věžemi miliony TWh tepla, raději nemluvme). Na tuto debatu nemůžeme samozřejmě pohlížet dnešníma očima. O vývoji energetiky bylo napsáno mnoho, měnila se v celé Evropě a čas ukázal, zda ku prospěchu států a průmyslu, či k zisku tzv. soukromých společností. (Nikdo dnes nechce říci, kdo vlastně vydělává na cenách energií. A kdo bude skutečným investorem dalšího jaderného zdroje po skončení životnosti stávajících.) Podstatné je, že zde díky historii a budování jaderného strojírenství existovalo několik podniků vyrábějících energetické zařízení, mezi nimiž čněl jeden na skutečně vysoké úrovni: plzeňská Škoda Jaderné strojírenství (dnes Škoda JS). Založen v roce 1956 se postupně stal stěžejním podnikem jaderné energetiky. Pracovali v něm inženýři vychovaní v českých a ruských vysokých školách, a jeho úroveň oceňovali i zahraniční veličiny oboru, jako lidé z firem Westinghouse či Siemens. Svým pojetím bezpečnosti jaderné energetiky převýšil standardy obvyklé ve východním bloku. Dodnes zajišťuje provoz našich JE, tedy jak Dukovan, tak také Temelína, a vyřizuje objednávky renomovaných firem v zahraničí. Byl to strategický podnik. Byl levně prodán Rusům. Česká jaderná energetika, včetně paliva, je tedy v cizích rukou. Letecký průmysl je průkopníkem nových technologií a ty předává do dalších oborů. A my chceme být výrobnou, a ne montovnou. Zisk je zúročením znalostí, práce a prodeje koncového produktu. Kolik takových oborů bylo hozeno přes palubu ideologie; nebylo to i sklářství? Nebo textilní strojírenství? Let Kunovice, kde bylo vyrobeno na 1 300 letadel L 410 a bezpočet kluzáků, jež proslavily české letectví, byl založen rovněž Škodou Plzeň v roce 1936 v rámci podpory a soutěže na vybudování leteckého průmyslu v Československu, vypsané vládou. Byl zpočátku opravárenským podnikem, ale vypracoval se iniciativou svých kádrů na výrobce. Vychoval mnoho vynikajících inženýrů a VUT v Brně těžilo ze znalostí konstruktérů při výchově inženýrů po léta. Od počátku výroby L 410 se jej chtěli zmocnit Rusové. To odmítli dokonce i komunisté, nikoliv však privatizační úředníci. Dnes jej, tedy značku a licenci, vlastní Rusové. L 410 se dobře prodává.
Zisk nemůže být jediným kritériem života Je příznačné, že jeden z největších ekonomů, kterého cituje T. Judt a bezpočet dalších ekonomů v mnoha pracích, John Maynard Keynes napsal i větu: „Jakmile si troufneme odmítnout řídit se účetním ziskem, začali jsme měnit naši civilizaci.“ Jen pro připomenutí, byl to on, kdo po I. světové válce považoval reparace uvalené na Německo za počátek nové války. A vždy tvrdil, že tzv. plánované hospodářství je nesmysl, ale strategické plánování budoucnosti smysl dává. Navíc nás tato slova, ač napsána před více než 70 lety, přenesla do problému dneška: zisk se stal určujícím faktorem lidského jednání. Na první pohled se tedy zdá, že jsme žili v období, kdy probíhal zápas mezi zastánci absolutního volného trhu a sociálním státem s pozůstatky komunistického plánování. Volný trh měl být zárukou vývoje společnosti. Zisk, jistě důležitý, vstoupil i do našich osobních životů. A zatímco se ekonomové hádali a ponižovali v nedůstojných debatách, globalizace si vybrala svou daň. Nerovnost mezi lidmi různých skupin je propastná, majetek se přesunul k několika jednotlivcům, funkce státu je ponížena — i když je to paradoxně zase jen stát, kdo dokáže zorganizovat (a zaplatit z daní nás všech) alespoň základní záchranné prvky oné sociální nerovnosti, vzniklé privatizací a globalizací trhu. A nerovností trhu — viz situace v cenách energií — po privatizaci energetického sektoru. A na závěr: povšimněte si, jak jsme se od průmyslu, té krve našeho národního hospodářství, o kterou jsme měli pečovat, od péče o lidské zdroje, kterými prosluli největší kapitalisté naší historie, T. Baťa či bratři Sigmundové nebo Kolben, dostali k bezbřehým debatám o budoucnosti školství, které už dávno ztratilo schopnost učit kritickému myšlení. A jak jsme právě po ztrátě kritického zvažování ideologie řízení trhů přestali uvažovat o svých schopnostech, o tom, jak je rozvíjet. Namísto toho lpíme na politických doktrínách a ideologii. Pokud je neopustíme a nevrátíme se k logickému a kritickému uvažování v zájmu společnosti, nepůjdeme kupředu.
/Jan Baltus Článek obsahuje osobní názory a postoje autora; napsán byl k oslavě všech tvůrčích lidí, kteří v této zemi žijí, a i po všech pogromech na logické a strategické uvažování stále dělají jen to nejlepší pro společnost./
