Ačkoliv na rozdíl od evropských projektů spolupráce agentur NASA a Roskosmos na mezinárodní kosmické stanici pokračují, včetně jednání o jejím prodloužení, šéf ruské strany prohlašuje, že projekt ukončí. Tento krok by ovšem Rusko mohl posunout o mnoho let nazpět a až na 3. pozici za Čínu. Zatímco ve Spojených státech Boeing a NASA jásají nad konečně úspěšným zkušebním letem nové kosmické lodi Starliner k ISS a šestice platících nadšenců z letu NS-21 Bezosovy stáje Blue Origin prohlašuje, že si desetiminutový skok na okraj vesmíru uskutečněný New Shepardem rádi zopakují, odehrávaly se poněkud stranou zájmu našich médií dvě zásadnější události spojené s kosmonautikou. Na zárodek čínské orbitální stanice Tchien-kung 3 (či Tiangong, tj. „Nebeský palác 3“) se v neděli 5. června vydala další trojice tchajkonautů v lodi Šen-čou 14 s cílem dobudovat velkou stanici. A v Rusku se podle šéfa Roskosmosu Dmitrije Rogozina s konečnou platností rozhodli k roku 2024 ukončit spolupráci na Mezinárodní kosmické stanici a k témuž termínu vybudovat vlastní orbitální laboratoř.
Boeing zvaný Starliner Když 26. května ráno našeho času (0:49 SELČ) dosedla nová kosmická kabina Boeing CST-100 Starliner po letu trvajícím cca šest dní do prostor armádní základny White Sands Missile Range Facility v Novém Mexiku (USA) a zhoupla se na vzduchových polštářích pod oválným dnem, expertům z NASA, a především Boeingu „spadl balvan ze srdce“. Šlo totiž už o druhou zkušební bezpilotní misi označovanou OFT-2 (Orbital Flight Test 2) a její úspěch zachránil prestiž společnosti Boeing jakožto dodavatele kosmické techniky. Tento aerokosmický gigant totiž se svým Starlinerem pokulhává za mladou společností SpaceX Elona Muska se zpožděním téměř o tři roky a s náklady o tři miliardy dolarů vyššími, než bylo zapotřebí na vývoj pilotovaného „Draka“. SpaceX už navíc vyslala na oběžnou dráhu celkem sedm pilotovaných lodí (z toho pět pro NASA) se šestadvaceti astronauty (či turisty). Boeing má za sebou vůbec špatné roky, a to nejen v kosmu. Jeho potíže s nadlouho odstavenými dopravními letadly Boeing 737 Max jsou ještě v živé paměti. Pro Boeing tak byl úspěch mise OTF-2 dlouho odkládaným a těžce vybojovaným vítězstvím. Mimochodem, společnosti se Starliner vzhledem k technickým problémům (80 úprav po misi OTF-1) prodražil o více než 600 milionů dolarů. Pravda, jde o novou generaci moderní kosmické lodi, se kterou se počítá nejen pro lety na ISS, ale i na další, privátní orbitální stanice, snad realizované ve druhé polovině tohoto desetiletí. Ovšem z hlediska časového úseku určeného pro vývoj orbitálních kosmických lodí v rámci vládního Commercial Crew Program je tristním faktem, že se první zkušební let měl uskutečnit už v roce 2019. A to se úspěšně povedlo jen SpaceX (v březnu). Připomeňme si: první let OFT-1 sice v prosinci 2019 odstartoval, ovšem skončil předčasně, když se na Starlineru objevily závady, které mu zabránily v plánovaném spojení s ISS. Především loď neprovedla ve správnou chvíli motorický manévr pro navedení na oběžnou dráhu potřebnou pro sblížení se stanicí, protože tzv. časovač (mission elapsed timer) řídící korekce dráhy byl špatně nastaven (patrně pozemním personálem). Loď se tak nedostala do cílové orbitální výšky nutné k setkání s ISS. Navíc se týmy v řídicím středisku potýkaly s výpadky spojení, které ovlivnily komunikaci s lodí. Boeing měl vůbec štěstí, že se asi 2 hodiny před brzdícím manévrem podařilo softwarovou chybu v sekvenci pro odhození servisního modulu odhalit, a díky tomu zabránit ztrátě lodi při návratu na Zemi. Následné rozsáhlé testy měly vyřešit problémy při misi identifikované. To se sice podařilo, a firma druhou bezpilotní misi zvanou OFT-2 připravila už na srpen 2021, nicméně, úspěch se nedostavil. Loď už byla usazena na nosné raketě Atlas 5, ale po několika dnech musela být vrácena do montážní budovy kosmodromu a posléze do výrobního závodu. Za ostudu mohly problémy s teflonovým těsněním ventilů palivového systému, které rozleptala kyselina dusičná vytvořená reakcí vzdušné vlhkosti (inu, Florida) a unikajícího oxidu dusičitého, používaného jako okysličovadlo v motorech servisní sekce. Bylo tak potřeba vyměnit 13 ze 24 ventilů a přezkoumat kvalitu těsnění nádrží a palivového systému, což způsobilo odklad druhého zkušebního letu o osm měsíců. Teprve 19. května letošního roku Starliner konečně odstartoval na špici rakety Atlas 5, mimochodem poháněné v 1. stupni ruským dvoukomorovým motorem RD-180 (modifikace RD-170 ze superrakety Eněrgija). Start sice proběhl na výbornou, ale maličkosti se našly. Zhruba po 30 minutách totiž u Starlineru během manévrů na oběžné dráze selhaly dva z 12 korekčních motorů OMAC servisního modulu od firmy Aerojet Rocketdyne. Podle prohlášení viceprezidenta Boeingu a manažera projektu Starliner Marka Nappiho jeden z motorů zhasl po 4 s, druhý pak hořel jen 25 s a byl rovněž vypnut. Nappi ovšem ujišťoval, že závada misi neohrozila, protože je systém několikráte jištěn. Když se však Starliner 2. dne (20. května) blížil k ISS, bylo nutno vypnout další dvě trysky, tentokrát pomocí řídicího systému kabiny. Problémy nastaly také v závěrečné fázi přibližování lodě ke spojovacími uzlu stanice. V modulu Harmony údajně (opět!) docházelo ke výpadkům komunikace. Na konečném úspěšném spojení se podíleli i ruští členové Expedice 67, které momentálně velí v Rize narozený Oleg Artěměv. Ten se také společně s americkými členy posádky podílel na prověrce systémů Starlineru uvnitř kabiny a kontroloval sběr dat od jediného pasažéra, testovací figuríny zvané Rosie the Rocketeer (ta mj. dostala jméno po hrdince 2. světové války známé jako Rosie the Riveter — Růženka Nýtovačka; ta byla ikonou žen, jež pracovaly za války v továrnách a loděnicích pro armádu).
Kdo s kým na ISS Rusy pochopitelně nová americká kosmická loď zajímá, neboť její adekvátní ruský protějšek Orel (dříve Federace) je zatím tak říkajíc u ledu nejen z finančních důvodů, ale v zásadě Roskosmos tak velkou, až šestimístnou loď zatím nepotřebuje. Perspektivní by byla zejména pro lunární mise. S jejím zkušebním pilotovaným letem se uvažuje až pro roce 2028. Roskosmos tak nadále počítá s užíváním třímístných Sojuzů. Nehledě na válku na Ukrajině a protiruské sankce spolupráce USA a Ruské federace na ISS funguje normálně. Dokonce zatím platí, že astronauti obou zemí budou střídavě létat na Sojuzech či amerických komerčních plavidlech. Ruská kosmonautka Anna Kikinová by tedy měla v září odstartovat na ISS v rámci mise Crew-5 v Crew Dragonu jako první ruský občan v americké kosmické lodi. Vše ale bude záležet na dohodě mezi americkou a ruskou vládou, která by se měla finalizovat v průběhu tohoto měsíce. Zatím se zdá, že všechny karty hrají pro. V zásadě to potvrdilo i květnové zasedání amerického ASAP (Aerospace Safety Advisory Panel — poradní panel pro bezpečnost letectví a kosmonautiky). „Všechno je jako vždy,“ prohlásila mimo jiné významná členka Panelu, bývalá astronautka NASA Susan Helmsová (pět startů), mimo jiné brigádní generál USAF Space Command, svého času velitelka The Space Launch Delta 45 (SLD 45) United States Space Force, mající pod palcem vojenskou kosmonautiku. „Práce, výcvik a přípravy na expedice k ISS, které probíhají v Moskvě, pokračují bez vážnějších problémů,“ zdůraznila Helmsová. A co je v současné situaci nejdůležitější, účastníci ASAP podle jejích slov rozhodně podporují výměnu sedadel mezi Sojuzy a americkými loděmi, což umožní astronautům NASA létat na lodích Sojuz a kosmonautům Roskosmosu v Crew Dragonech a možná i Starlineru. Takové „smíšené posádky“ by podle astronautky zajistily, že na ISS budou pracovat jak Američané, tak Rusové, pokud by některá strana měla kosmickou loď delší dobu mimo provoz. Jde ovšem také o to, že američtí astronauti nechtějí ztratit návyky pilotáže Sojuzu, což se samozřejmě může vždy hodit. Představitelé NASA potvrdili, že potřebují uzavřít dohodu v červnu, aby se mohly uskutečnit chystané výměny členů posádek v misích na ISS, které jsou plánovány na září—říjen. Podstatné ale je, že by šlo o čistou výměnu — ve hře by už nebyly žádné finanční refundace. Šance pro Annu Kikinovou tedy zůstává. Velitelkou mise Crew-5 bude americká astronautka Nicolle Mannová, pilotem pak její krajan Josh Cassada — v obou případech byli přeřazeni z odložených letů na Starlineru a bude se jednat o jejich první vesmírnou misi. Do lodi usedne i japonský veterán Kojči Wakata, pro kterého to už bude pátý kosmický let. Ukazuje se tak, že byť mají vztahy mezi Ruskem a Západem, zde konkrétně USA, daleko k ideálu, ISS je tak důležitý a drahý mezinárodní projekt, že na něj válka na Ukrajině v podstatě nemá vliv. Jistě, menší problémy se vlivem sankcí dostavily, ale jsou spíše administrativního charakteru. Helmsová uvedla takové „maličkosti“, jako jsou např. zhoršené možnosti cestování, když letecké společnosti omezily nebo pozastavily lety do Moskvy. Problémem jsou pro personál NASA v Rusku také kreditní karty, které většinou nelze použít, protože banky v Rusku zastavují transakce. To ovšem spolupráci na ISS, jak se zdá, neohrožuje. Faktem je, že vztahy mezi astronauty, řídicími středisky či vědci bývají především pragmatické a na rozdíl od politiků jsou naladěni na jinou strunu. Do značné míry tomu tak bylo i za tzv. studené války. Jako příklad kolegiálních vztahů mezi astronauty a kosmonauty (atd.) slouží jejich celosvětové sdružení zvané Asociace účastníků kosmických letů (ASE — Association of Space Explorers), přičemž mezi její zakladatele patří i náš kosmonaut Vladimír Remek.
Spolupráce Evropy s Ruskem ovšem vázne Naproti tomu vztahy s Evropskou kosmickou agenturou (ESA) se narušily natolik, že už hotový projekt ExoMars s vozítkem Rosalind Franklinová, které měl na povrch Rudé planety dopravit přistávací modul ruské produkce zvaný Kazačok, byl z letošního podzimu odložen v zásadě na neurčito (2028?), protože se hledá náhrada za „Kozáčka“ i za nosnou raketu Proton, která měla sondu vynést. Stát to bude maličkost — asi 100 milionů euro. Skandálu se pak blíží fakt, že se v současnosti snaží ruská strana získat kontrolu nad německým rentgenovým teleskopem eROSITA, nacházejícím se na palubě kosmické ruské sondy Spektr-Rentgen-Gamma, která startovala před třemi lety. Sonda nese také ruský teleskop ART-XC rovněž zaměřený na rentgenové záření o vysokých energiích a detekci supermasivních černých děr. Ovšem Německo se kvůli invazi na Ukrajinu rozhodlo tuto spolupráci přerušit. Teleskop eROSITA, postavený v Max Planck Institute for Extraterrestrial Physics (MPE), tak 26. února přepnula německá strana do tzv. safe módu — což značně popudilo šéfa Roskosmosu Dmitrije Rogozina. Ten prohlásil, že „… lidé, kteří se rozhodli teleskop odpojit, nemají morální právo zastavit tento výzkum pro lidstvo jen proto, že jejich názory jsou blízké našim nepřátelům“. A dal pokyn k obnovení práce eROSITY z ruské strany a bez německého souhlasu.
Jako na houpačce Záhadou v situaci kolem spolupráce na ISS je ovšem chování šéfa Roskosmosu Dmitrije Rogozina, který nejenže prohlašuje, že Rusko svého kosmonauta do problematického Starlineru neposadí (což ale před půl rokem tvrdil i o Crew Dragonu), ale i jeho nedávné prohlášení, že Roskosmos definitivně ukončí svou účast na ISS v roce 2024. Jistě, mezinárodní smlouva o fungování ISS, právech a povinnostech jednotlivých účastníků platí jen do roku 2024, ale NASA už seriózně definuje svůj zájem na prodloužení prací na kosmické stanici minimálně do roku 2028, s vyhlídkou až do roku 2031, kdy ostatně už mají na orbitě pracovat soukromé, jinak řečeno komerční družicové stanice amerických společností, jako je např. texaský Axiom Space či Bezosův Blue Origin a dalších. Dmitrij Rogozin je svými často drsnými, ba až nejapnými výroky znám. Proslavil jej zejména vzkaz Američanům po anexi Krymu a zavedení prvních sankcí, že pokud se jim to nelíbí, „mohou na ISS skákat z trampolíny…“ NASA totiž byla v roce 2014 po odstavení raketoplánů zcela závislá na ruských dopravních lodích Sojuz. Po ruské invazi na Ukrajinu a přívalu protiruských sankcí pak reagoval tím, že Roskosmos zastavil dodávky ruských raketových motorů americkým společnostem (RD-180 pro Atlas 5 společností Lockheed a Boeing, tzv. United Launch Alliance, či RD-181 pro l. stupeň rakety Antares od Northrop Grumman, vynášející mj. nákladní lodě Cygnus) a zrušil starty raket Sojuz ze základny ESA Kourou ve Francouzské Guyaně. Existuje snad důvod si myslet, že Rogozinovy výroky o odchodu z ISS jsou něčím jiným než jen dalším z jeho plamenných výroků? Známý ruský odborník Anatolij Zak, provozující web RussianSpaceWeb.com, ve svém tweetu tvrdí, že Roskosmos se bude držet na ISS tak dlouho, jak to bude technicky a politicky možné. A to do doby, dokud nebude připravena nová ruská orbitální stanice, což není podle něj pravděpodobné dříve než ve 30. letech. Jelikož je Zak celosvětově uznávanou autoritou, lze vzít jeho názor za bernou minci. Na druhé straně, přestože se Rusko zmítá ve válce a v potenciálních ekonomických problémech (a kosmonautika byla i za Putina podfinancovanou), finance na vybudování vlastní tzv. národní ruské stanice se pravděpodobně najdou. Jinak by se mohlo stát, že ruští kosmonauti nebudou mít kam létat. Začátkem června Rogozin však ve vysílání televizní stanice Rosija 24 zopakoval, že ke konci roku 2024 Roskosmos ISS opustí a zahájí budování vlastní orbitální stanice ROSS (Российская орбитальная служебная станция). „Její architekturu a vědeckou náplň jsme už projednali s Akademií věd. V principu je nám už jasná její sestava a byl stanoven i časový rozpis startů jednotlivých modulů,“ oznamoval veřejnosti. Debaty kolem vybudování této stanice se ovšem vedou už delší čas. Jeden směr úvah směřuje k využití nejnovějších ruských modulů Nauka a Pričal jako základu budoucí stanice po odpojení od ISS a doplnění jich moduly novými. Jako první by měl startovat už delší dobu odkládaný tzv. vědecko-energetický modul NEM, který měl původně letět k mezinárodní stanici už v roce 2019 a nyní se předělává na modul bázový s pasivním uzlem. Jde vlastně o kosmickou elektrárnu o hmotnosti (tradičně) 21 t a výkonu 50 kW, což oproti stávajícím modulům Zvězda (13,8 kW) či Nauka (2,5 kW) představuje ohromný nárůst. NEM, mimochodem i s hermetickým pracovním prostorem 92 m3, tak bude schopen dodávat potřebnou energii i plné sestavě pěti až šesti budoucích modulů. Tato varianta se zdá nejrychleji schůdná s tím, že stanice bude létat na stejné nízké oběžné dráze jako ISS se sklonem 51,6° k rovině rovníku. Jako tu jsou ovšem jistá „ale“. Rozhodnutí o přeměně NEM do podoby základny nové stanice padlo teprve lodi v dubnu. Aby mohl modul tuto úlohu plnit, je potřeba jej vybavit motorovou jednotkou pro korekce dráhy a dvěma kajutami pro kosmonauty. O telemetrických, spojových a navigačních systémech nemluvě. A vzhledem k tomu, že rozpočet na léta 2022—23 nějak na financování NEM „pozapomněl“, zdá se, že ani termín startu 2025 nebude dodržen. Pokud ano, bude mít Rusko v roce 2025 vlastní stanici srovnatelnou s čínským „Nebeským palácem“. Ten bude zřejmě dobudován v letošním roce za účasti posádky Šen- -čou 14. Diskutuje se ovšem i jiná varianta — vybudování stanice na vysoké polární dráze se sklonem 96,8°, což by umožnilo sledování celého zemského povrchu celodenně. Na podobných drahách létají především zpravodajské družice. Stanice by ale většinu času pracovala v automatickém režimu a posádky by tam létaly jen na krátkodobé mise — mj. i proto, že na vysoké orbitě budou lidé vystaveni kosmickému záření mnohem více než cca ve 450 km, kde létá ISS. V tomto případě by ale k vybudování ROSS na polární dráze nemohly být využity stávající moduly Nauka a Pričal, neboť jejich přesun by si vyžádal obrovské množství motorických manévrů, a tedy energie a paliva, a zřejmě nasazení jakýchsi „tlačných remorkérů“. Takovou stanici by tedy bylo nutné vybudovat od nuly.
Nechme se tedy překvapit Alexandr Bloščenko, ředitel perspektivních vědeckých programů Roskosmosu, řekl novinářům, že ruská národní stanice (viz první varianta) bude budována ve dvou etapách. První, zahrnující start NEM, by se měla uskutečnit v období 2025—26. Ve druhé, aktuálně plánované na první polovinu let třicátých, by měly být připojeny další moduly, které se však ještě nezačaly ani vyvíjet. Vyjdeme-li z těchto slov, ruská pilotovaná kosmonautika bude po rozluce s ISS jen těžko dohánět nejen Američany, ale i Čínu. Pokud tchajkonauti letos dobudují podle plánu třímodulární stanici Tchien-kung, získají před Rusy značný náskok. A do roku 2030 budou zřejmě mít stanici o pěti—šesti modulech podobnou někdejšímu sovětskému MIRu. A kdo ví, zřejmě už budou soupeřit s NASA o místo na Měsíci. Roskosmos by tak hrál smutnou roli toho „třetího vzadu“. Jak ale poznamenává ruský odborný publicista Michail Kotov, nic není definitivní a koncepce ruské národní stanice se ještě může několikráte změnit. A možná se změní i ruský názor na využívání Mezinárodní kosmické stanice. /Stanislav Kužel/
