Šetřit elektřinou a teplem se musí. S tím už snad nikdo polemizovat nehodlá. Kdo tuto základní ekonomickou a technickou premisu nehodlá respektovat, se zlou se brzy potáže. Mimo jiné i proto, že evropský parlament přijal nové věcně příslušné nařízení: všechny členské státy (včetně ČR) zavázal každoročně renovovat minimálně 3 % veřejných budov, aby jejich provoz byl energeticky a ekologicky racionálnější. Razantní úspornou dietu naordinoval také prodejcům a distributorům energií. Ti musí napříště ušetřit 1,5 % z každoročního objemu prodané energie. S vědomím faktu, že veřejné objekty zaujímají 12 % zastavěného areálu a na konečné spotřebě energií se podílejí hrozivými 40 %, je nová iniciativa Bruselu přínosná. Převedeno do bilanční roviny: jen renovace starších objektů by mohly přinést až 60procentní úsporu energií. Brusel nehodlá v tomto případě čekat dlouho: úsporný maraton v zemích EU27 hodlá odstartovat počínaje 1. lednem 2014. Čtenáři TT si v této souvislosti jistě vybaví i některé předchozí úsporné direktivy EK, zejména úkol do konce roku 2018 převést všechny nové budovy veřejné správy výlučně do režimu objektů s nulovou spotřebou energie a od začátku roku 2021 stavět v EU pouze tyto nové budovy. Akcent Bruselu na růst energetické účinnosti (o 20 %) a na maximální racionalizaci výroby a spotřeby energií a tepla je mimo jakoukoliv diskusi. Polemiku vyvolávají spíše termíny, stanovené objemy úspor a škála nástrojů, jak se těchto náročných úloh zhostit. Odpůrci bruselské exekutivy operují s vysokou investiční náročností realizace nařízených směrnic, s obrovskými tlaky na lidský, materiálový i technický potenciál realizačních firem a nikoliv naposledy i s obrovskými rozdíly v úsilí, jež bude zapotřebí vynaložit k modernizaci byť jen jediné veřejné budovy ve Funchalu a naproti tomu třeba ve finském zapolárním Ivalo. Kritici se také obávají, že nová direktiva vygeneruje růst oborové byrokracie, a to vše ve finále prodraží projekci i výstavbu nových objektů. Samozřejmě: k tíži zákazníků. Ekonomové jsou v prvních stanoviscích na margo nové direktivy spíše optimisty. Očekávají, že Evropě, sužované letitou krizí, může pomoci nastartovat prorůstové trendy. V řadě členských zemí EU27 vytvoří předpoklady pro další omezení jejich energetické importní závislosti na geopoliticky složitých regionech světa. Na druhé straně nemohou vyloučit, že poměrně značné kvóty nespotřebované energie vyvolají (minimálně v úvodní etapě) řadu otřesů na energetických trzích EU27. Zapřisáhlí kritici hovoří o nové vlně byrokratické svévole Bruselu, o jeho flagrantním zásahu do osobních práv a zásad nezávislého rozhodování, o nemaskovaném pokusu o násilnou regulaci tržní ekonomiky a o omezení svobody podnikání vůbec. Do Bruselu a Štrasburku směřují také řadu nepříjemných otázek, kupř. proč se se stejnou vehemencí nepřistoupilo k podpoře elektrifikace dopravy a nepotlačila se tak technicky i ekologicky již neakceptovatelná masa evropských automobilů, nákladních vozů a autobusů se standardními spalovacími motory? Protože Brusel začíná v citovaném případě s úsporami u vlastního prahu (doslova u veřejných objektů), nelze ho podezírat ani z absence sebekritičnosti, ani minimální inspirace stavebnického a občanského sektoru k nezbytným úsporám. Cíl je bezpochyby pozitivní. Otázkou je však jeho cena. A nejenom peněžní. /uai/
