Vědu si za velké peníze nekoupíš

Vláda přijala tvrdá opatření, aby zvýšila výtěžnost vědeckého výzkumu, do něhož vkládá ročně téměř 50 mld. korun a sumu hodlá dokonce navýšit. Za to však požaduje konkrétní výstupy, realizace badatelského výzkumu a větší podíl soukromého sektoru na financování vědy. To jsou rozumné kroky, kdyby nebyly motivovány spíše zbožným přáním než analýzou reality. Nejbolavějším místem využití výsledků dobré vědy a výzkumu, je nefunkčnost systému, tedy stroje, který by výsledky výzkumu vstřebával a realizoval, podobně jak to umí Američané, Japonci či Skandinávci. Český průmyslový sektor na toto využívání není nastaven. Mluvímeli o průmyslovém výzkumu, čísla hovoří o tom, že podíl soukromého sektoru na financování je dokonce 50 %, jenže výzkumu dělaného vlastními silami. Podniky se obracejí na vědecké ústavy či vysoké školy, kde bychom chtěli průmyslový výzkum mít, jen pomalu a zřídka. Zahraniční podniky, a těch je většina, mají výzkum vlastní, byť někdy s použitím českých mozků, a zisk z něho obohacuje naši společnost jen jaksi mimo plán. Na vině je částečně rozmetání průmyslových oborových výzkumných ústavů provedené pod praporem kuponové privatizace, jež zle postihlo výzkumná pracoviště vybavená na tu dobu dobře materiálně i odborně. Ne nadarmo jsou dnes veřejnosti nostalgicky představovány stroje jako Tatraplán či letoun L-200 Morava a tisíce úspěšných zůstává skryto. Společnost se těžko smiřuje s úlohou námezdní síly. Ráda si zavzpomíná na lepší časy, co se výsledků týče. Obnovit starý systém soustředěného výzkumu v individualistickém pojetí podnikání není možné. Svědčí o tom neochota podniků financovat společný, skupinový výzkum v nově vznikajících technologických parcích při vysokých školách. Výjimku tvoří samozřejmě výzkum farmak a medicínský, který se privatizaci ubránil, a dnes se průmysl může jen s tichou pokorou dívat na jeho zářivé výsledky. Další důvod nefunkčnosti stroje na inovace je rovněž spojen s pojmem rychlá privatizace. Definitivní ztráta silných podniků, které jsou schopné vlastní výzkum doplnit i spoluprací s externími ústavy. Tento rozkladný proces působí dodnes. Příkladem z poslední doby jsou Adamovské strojírny, kdys naprosto bezkonkurenční výroba ofsetových strojů. Ani nechtějme znát pozadí zániku tohoto podniku, schéma bylo už tisíckrát zveřejněno: rychlé zbohatnutí jednotlivců bez ohledu na budoucnost výroby a lidské zdroje. Podniky, jež přežily tento nájezd vandalů, se vzpamatovávají jen zvolna a už nikdy se nevracejí k objemům výroby, který si pamatují starší pracovníci. Bude trvat dlouho, než začnou objednávat výzkum – a je otázka kde jej budou objednávat. A v případě těch úspěšných výzkumu bio, pak otázka zní, komu prodat. Obnova realizace duševního vlastnictví a tradičních řemeslných znalostí (nemluvě o systému školství, který byl dobrý od učňů až po inženýry), podaří-li se rozbít dobrý podnik, není tak jednoduchý proces, jak se domnívali otcové privatizace, za níž dnes paradoxně trpí i současná vláda. Ta se navíc orientovala na daňové systémy, jež mají spasit naši budoucnost. Otázkou je, zdali by nebylo stokrát lepší zabývat se strojem na využití dobrých znalostí řemesla i vědecké práce, strojem, jenž by logicky spojil síly české inteligence v úspěšný a životadárný proud, než obhajovat logicky neobhajitelný zdravotnický poplatek za umírajícího, nebo narozeného kojence. Jenže, jak řečeno výše, snadno se rozbíjí a přetěžko něco nového buduje. I za velké peníze. Jan Baltus