„Česká technologická platforma pro biopaliva provedla certifikaci dostupnosti biopaliv pro ministerstvo zemědělství, z níž vyplývá, že v ČR není pro tento účel dostatek slámy ani dřevní štěpky. Jsou tu jen komunální odpady, ale ani těch není dost. Udržitelný trend proto směřuje k využití molekuly oxidu uhličitého,“ říká Leoš Gál, předseda řídicího výboru zmíněné platformy a předseda na podzim 2021 založeného spolku CO2 Czech Solution Group s tím, že právě tímto směrem se spolek chce zaměřit. Na radu Czech- Investu se však měl letos přeměnit na průmyslový cluster, jehož členy by měly být firmy, univerzity a stát, zastoupený právě CzechInvestem. „Nezajímá nás ani tolik ukládání CO2, spíše jeho využití pro chemické procesy. Tedy jeho zachycení a následné využití (mikrobiologicky, energeticky, chemicky) v uhlovodíkových sloučeninách. Z oxidu uhličitého a z vodíku, vzniklého elektrolýzou vody, se dají za vysokého tlaku a teploty vyrábět umělá paliva, ale také metan, metanol, etylén a dokonce plasty. Tyto látky se dají zase zpětně přeměnit na elektřinu,“ vysvětluje Leoš Gál. „Dokud byly ceny povolenek nízko, využití emisí CO2 nikoho v Česku nezajímalo. S nárůstem ceny se však průmysl o tuto problematiku zajímat začal,“ tvrdí Gál. Přitom třeba Němci už řadu let investují do velkých elektrolyzérů na výrobu vodíku a z přebytků větrné a solární elektřiny budou vyrábět zelený vodík, který zreaguje s CO2 a následnými reakcemi vznikne metan, metanol, syntetická paliva atd. „Bude-li cena elektřiny záporná a záchyt CO2 bude dotován, tyto procesy se už vyplatí,“ doplňuje Gál. Spolu s CzechInvestem se vznikající cluster chystá oslovovat průmysl, například fermentační firmy, ale i další tak, aby koncept získal od těchto firem finanční podporu. „Do našeho clusteru by se chtěl zapojit Energetický průmyslový holding (EPH). Věřím, že dobře pochodíme také u Veolie a dalších. Chceme okopírovat německý princip Copernicus, který má desetiletý program na využití CO2 a účastní se ho 60 německých subjektů. U nás to koordinováno zatím nijak nebylo,“ popisuje Gál nejbližší cíle. „Vznik clusteru na využití oxidu uhličitého aktivně podporujeme, stejně jako vznik dalších clusterů, například Český bateriový cluster na podporu ukládání energie, iniciovaný docentem Tomášem Kazdou z VUT Brno, nebo Český cirkulární hotspot na podporu cirkulární ekonomiky Incienem,“ vysvětluje Petra Balladeres Perez, sektorová manažerka pro Eco-Tech z agentury CzechInvest. „Pomáháme jim oslovovat průmyslové partnery. Naší představou je, že postupně vzniknou start-upy, které budou převádět do praxe výsledky výzkumu v oboru zelených technologií,“ vysvětluje. Připouští však, že projekt clusteru na využití CO2 je zatím v úplných počátcích, zatímco clustery na podporu cirkulární ekonomiky či na podporu ukládání energie už mají několik desítek členů i konkrétní projekty.
Založení clusteru na využití CO2
„Musíme sehnat aspoň 15 členů. Nyní budeme rozesílat přihlášky. Musíme vyřešit členské příspěvky a ekonomiku celého subjektu. Bez finanční podpory firem to nepůjde. Hlásí se nám už také pět univerzit. Cluster chceme založit letos. Poté se chceme stát členy CO2 Value Europe, což je evropská asociace přímo ovlivňující Evropskou komisi v tom, jaké výzvy se budou vypisovat apod. Chceme tam mít svého zástupce,“ vysvětluje Gál. Dodává, že spolek už má připraveny i některé projekty, například s VŠCHT Praha připravil koncept na využití CO2 z fermentačních procesů, který by sloužil k výrobě metanolu. Bohužel však tento projekt zatím nemá zajištěno financování.
Poloprovozní výroba umělých paliv v Německu
Technologiemi směřujícími k využití CO2 se v Evropě zabývá především Německo. V tomto segmentu už podniká například drážďanská firma Sunfire. Ta z oxidu uhličitého a z vody, z níž pomocí elektrolýzy (elektřina pochází rovněž z obnovitelných zdrojů) vzniká vodík, a pak pomocí tzv. Fischer-Tropschovy syntézy vytváří lineární uhlovodíky, z nichž následně vyrábí syntetická paliva nahrazující produkty z ropy. „Děláme totéž, co provádí příroda. Jen mnohem rychleji,“ říká spoluzakladatel a obchodní ředitel Sunfire Nils Aldag. Takto vzniklá paliva jsou zatím ve srovnání s fosilními palivy 4× dražší (po započtení daňových úlev 2×). „Během pěti let bychom mohli být na stejné ceně jako biopaliva, kterých je však omezené množství,“ říká Aldag. Sunfire pracuje na zvýšení účinnosti procesu na dvojnásobek a připravuje výstavbu továrny v Norsku. Její roční kapacita má být 10 milionů l, později stoupne na 100 milionů l. „Ve srovnání s celkovou spotřebou paliv v Evropě je to kapka v moři, ale jde o první krok,“ říká Aldag. Výroba ekologického e-benzinu a e- -nafty je však velmi drahá. A investice do technologie také. To je důvod, proč k jejich rozšíření sotva dojde v brzké budoucnosti. Benzinu a naftě bez ropy ale evidentně věří mnozí výrobci i prodejci, třeba automobilky Mazda, McLaren, Audi nebo německý petrolejářský koncern Mabanaft. Audi už výrobu umělé nafty testuje ve Švýcarsku. „Audi e-diesel má potenciál zajistit, aby konvenční spalovací motory mohly fungovat téměř CO2 neutrálně,“ komentoval už před časem úsilí Reiner Mangold, vedoucí vývoje udržitelných produktů ve společnosti Audi. „Zelená energie generovaná na místě ve vodní elektrárně produkuje vodík a kyslík z vody pomocí elektrolýzy. V dalším kroku vodík reaguje s CO2 pomocí speciální technologie,“ popsal Mangold výrobu. Německý petrolejářsko-chemický koncern Mabanaft letos v lednu uzavřel smlouvu s chilskou firmou HIF o nákupu a prodeji až 500 milionů l e-paliv ročně. HIF začne s výrobou svého prvního komerčního zařízení v roce 2022. Mabanaft chce být v Evropě prostřednictvím své sítě čerpacích stanic jedním z prvních dodavatelů. Podle Leoše Gála e-benzin nebo e- nafta najdou uplatnění spíše v letecké nebo v námořní dopravě než v osobní, silniční, která snáze využije rozvíjející se elektrický pohon z baterií než letadla a lodě.
V MND bude první zařízení na ukládání CO2
V Česku se rodí také koncept prvního komerčního zařízení na zachytávání a ukládání oxidu uhličitého ve střední a východní Evropě. do projektu se pustila společnost MND (bývalé Moravské naftové doly) z impéria miliardáře Karla Komárka. Už před časem začala zkoumat různé cesty, jak oxid uhličitý pod zem dostat. Odborníci prověřovali například dotěžovaná ložiska ropy a zemního plynu, nyní však přicházejí s nápadem, který aspiruje na úspěch v horizontu 10 let. Chtějí totiž využít tzv. slané akvifery (porézní horniny obsahující slanou vodu). „Zkoumali jsme území, které známe dobře z průzkumů pro ropu a zemní plyn. Známe rozměry akviferů, jejich rozložení a horninové prostředí. Máme potvrzeno, že kapacita by stačila pro průmyslové využití,“ uvedl Tomáš Baldrián, ředitel úseku geologie v MND. Množství, o němž hovoří, by podle průzkumů vystačilo na desítky milionů tun oxidu uhličitého. V Česku je navíc vhodných lokalit mnohem více. „Slané akvifery jsou nejperspektivnějšími strukturami pro geologické ukládání oxidu uhličitého v Česku. Jejich odhadovaná úložná kapacita dosahuje úrovně 700 až 800 milionů t plynu. Řádově tak převyšuje možnosti, které nabízejí vytěžená nebo dotěžovaná ložiska ropy a plynu,“ řekl Vít Hladík z České geologické služby. Potenciálně vhodné struktury se vyskytují ve východní části země v takzvané karpatské soustavě a také ve středočeském permokarbonu. Podle serveru Statista.com vypouští Česko ročně zhruba 88 milionů t CO2. Zařízení na zachytávání a ukládání oxidu uhličitého je v Evropě v provozu například v Norsku. Společnost MND chce zachytávat oxid uhličitý buď přímo v provozu průmyslového podniku, nebo na jiném místě ze vzduchu, zkapalnit jej a potrubím následně vést do místa uložení. Kompresory pak vtlačí plyn do více než 800m hloubky. Takzvané slané akvifery jako pozůstatky pravěkých moří jsou uloženy pod nepropustnou vrstvou hornin. Tlak v hloubce přes 800 m zajistí, že plyn zůstane v kapalné podobě. Nejstarší evropská zkušenost s touto technologií je stará čtvrt století. Geologové počítají s tím, že plyn zůstane pod zemí navždy. /Alena Adámková/
