S výjimkou jaderných zbraní je tou nejmocnější zbraní v arzenálu Ruska energie. Země patří k největším světovým producentům ropy a zemního plynu. Případný výpadek dodávek nelze v krátkodobém horizontu nahradit. Nutně by vedl k dalšímu růstu cen a zavedení opatření na omezení spotřeby. Ale jak by si poradilo Rusko? Mohou mu výpadek nahradit jiní odběratelé? Konkrétně Čína, jejíž postoj k ruské agresi je v podstatě smířlivý?
Ještě před 15 lety byla spolupráce v dodávkách energetických surovin mezi Ruskem a Čínou úzká. V obou zemích však chyběla infrastruktura potřebná k podstatnému navýšení dodávek ruské ropy a k zahájení dodávek zemního plynu. Čínské národní ropné společnosti se navíc v ruském těžebním sektoru necítily vítány poté, co čínská státní společnost CNPC v roce 2002 kvůli politickému odporu z ruské strany upustila od nabídky na koupi ruské ropné společnosti Slavněfť. Rusko se v době, kdy se mluvilo o „peak oil“, tedy o možném vrcholu těžby ropy, cítilo zřejmě silnějším partnerem v diskusi o změně situace. Jeden čínský představitel si pro ruská média posteskl, že Rusko je čínským návrhům v podstatě nepřístupné. Nechtělo dovolit vstup čínského kapitálu do ruského těžebního průmyslu. při jednání si kladlo neustále nové podmínky: aby Čína nakoupila ruské vybavení a technologie pro výstavbu dalších jaderných reaktorů, aby povolila Rosněftu investovat do rafinerie a plynových stanic v Číně, aby dovážela více ruského uhlí či nakupovala více ruské elektřiny. V červenci 2008 se ovšem cena ropy propadla z téměř 150 dolarů za barel na méně než 40 dolarů za barel. Ruským společnostem, které v předchozích letech mohutně investovaly, klesly zisky a ztížil se jim přístup k půjčkám. Čína vycítila šanci, a tak se rychle (už v únoru 2009) podařilo dosáhnout dohody o poskytnutí de facto úvěru na stavbu ropovodu Východní Sibiř – Tichý oceán. Tím dnes proudí do Číny zhruba 40 % z celkového množství do Číny dodávané ruské ropy, které bylo vloni celkem zhruba 580 milionů barelů, což z Ruska učinilo po Saúdské Arábii druhého největšího dodavatele ropy do Číny. Téměř všechna zbylá ropa putuje do Číny po moři. K poptávce přispívají i nezávislé čínské rafinerie, které od roku 2015 mohou přímo nakupovat dováženou ropu. Protože Rusko je blízko a jeho ropa je vhodná pro zpracování v těchto rafinériích, zájem těchto soukromníků o ruskou ropu byl veliký.
Druhá šance
Po krizi finanční přinesla další prohloubení rusko-čínských vztahů krize politická. Uvalení sankcí na Rusko kvůli obsazení Krymu v roce 2014 způsobilo, že přístup ruského těžebního sektoru k západnímu kapitálu se ještě zhoršil. Čína však dokázala ztracený kapitál nahradit výměnou za dodávky i zakázky. Sankce například usnadnily uzavření 20letých jednání o výstavbě plynovodu Power of Siberia. Projekt měl od začátku jasnou logiku. Rusko si chtělo zajistit jiné odběratele než Evropu, kde byl růst poptávky po plynu pomalý. V Číně sice bylo využití plynu dlouhodobě nízké, v posledních letech ale rychle stoupalo, a ještě stoupat bude. Ruský zemní plyn by také podpořil boj Pekingu proti znečištění ovzduší. Navzdory řadě výhod pro obě strany ovšem až do roku 2014 jednání nikam nevedla. Hlavní problém byl údajně v ceně. Zlom však přišel 21. května 2014, kdy Čína a Rusko uzavřely dohodu o nákupu a prodeji 38 miliard m3 ruského zemního plynu do Číny po dobu 20 let, jehož celková hodnota byla odhadnuta na 400 miliard dolarů. Plynovod byl spuštěn koncem roku 2019. Jeho maximální přepravní kapacity mělo být podle původních plánů dosaženo v roce 2025, kdy Rusko mělo Číně dodávat 38 miliard m3 plynu ročně. V roce 2021 byl objem přepraveného plynu necelých 10 miliard m3 (česká spotřeba plynu činí necelých 9 miliard m3). Dalším příkladem projektu, který umožnil realizovat spolupráci s Čínou, je terminál na vývoz zkapalněného plynu (LNG) na poloostrově Jamal. Čínské financování umožnilo společnosti Novatek dokončit projekt včas a bez překročení rozpočtu, přestože se na společnost Novatek i jejího hlavního akcionáře Gennadije Timčenka vztahují americké a evropské sankce. Ruský obrat na východ tedy pomalu nabíral na obrátkách již téměř 15 let, Čína ale zatím stále představuje poměrně malou část ruského odběru. Zhruba 60 % ruského vývozu ropy směřuje do evropských zemí; podíl Číny činí zhruba 20 %. V případě zemního plynu je nepoměr ještě vyšší: Čína odebírala v roce 2020 zhruba 5 % ruského exportu. Prakticky všechen Ruskem exportovaný plyn stále míří do evropských zemí (včetně Turecka).
Ještě se musí stavět
Ruská závislost na vývozu do Evropy je tedy zatím stále značná. Výpadky evropských příjmů tak Moskvě v žádném případě dodávky do Číny nemohou v současné době vynahradit. Dopad by do jisté míry mohla Rusku ulehčit skutečnost, že ceny surovin výrazně stouply. Tedy i zisky z prodeje daného objemu jsou o to vyšší. Vzhledem k tomu, že smlouvy o dodávkách jsou neveřejné, raději se vyhneme spekulacím. Navíc je poměrně snadno představitelné, že v situaci, kdy by Rusko mělo zavřený export na západ, čínská strana by žádala přecenění stávajících kontraktů. V zájmu Číny rozhodně není udržovat Rusko příliš silné. Plně jí vyhovuje, aby bylo slabé a izolované. Pokud by měl ruský obrat k východním zákazníkům pokračovat, muselo by ovšem nutně dojít i k dalšímu navýšení přepravních kapacit. Ty jsou především v případě hlavního ruského exportu, zemního plynu, stále velmi omezené. A to se nezmění ze dne na den. Výraznou změnu by mělo přinést vybudování nového plynovodu Síla Sibiře 2, který je však zatím jen ve velmi rané fázi příprav. Jeho kapacita by měla být až 50 miliard m3 ročně, tedy zhruba čtvrtina současného ruského exportu na západní trhy. Název je v tomto případě poněkud matoucí, protože proti původní Síle Sibiře se v zásadním směru liší. Dnes fungující plynovod vede z východosibiřských nalezišť (Kovykta a Čajanda), ze kterých dnes stejně ani není možné dodávat plyn na trhy západně od Ruska. Jinak řečeno, vývoz plynu do Číny nijak neukrajuje z ruského exportu do Evropy. Síla Sibiře 2 má ale vést z poloostrova Jamal na severozápadě Sibiře, tedy z naleziště, které zásobuje i evropské trhy. Na Jamalu je také již zmíněný terminál na vývoz zkapalněného zemního plynu stavěný s pomocí čínského kapitálu. Druhý je ve výstavbě a třetí se připravuje. Jejich budoucnost je ovšem vzhledem k současným sankcím nejistá. Dodávky klíčových technologií totiž měly probíhat ze západních zemí. Samotná Síla Sibiře 2 spolupráci západních dodavatelů nevyžaduje. I tak by šlo o stavbu velmi náročnou, nejdelší plynovod světa by byl budován ve velmi náročných podmínkách. Jak rychle jej lze zvládnout, není jasné. Experti obvykle mluví o horizontu nejméně pěti let. Podle neoficiálních informací z čínsko- ruských vyjednávání po roce 2014 odmítla Čína stavbu této trasy financovat. Plynovod má totiž směřovat do méně hustě osídlených oblastí na východě Číny. Pekingu se navíc nelíbilo, že nabízí ruským těžařům (či jejich šéfům v Kremlu) možnost směřovat plyn na trh podle jejich výběru. Zdá se, že od té doby se názor změnil. /jj/
Ruská energetická zbraň v číslech
Rusko je dnes třetím největším světovým producentem ropy za Spojenými státy a Saúdskou Arábií. V lednu 2022 činila celková produkce ropy v Ruské federaci 11,3 milionů barelů denně (mb/d). Pro srovnání, celková produkce ropy v USA činila 17,6 mb/d, zatímco v Saúdské Arábii se těžilo 12 mb/d. Přibližně 60 % ruského vývozu ropy směřuje do zemí OECD a dalších 20 % do Číny. V listopadu, což je poslední měsíc, za který jsou k dispozici oficiální měsíční statistiky o ropě, dovezla Evropa z Ruska celkem 4,5 mb/d ropy (34 % celkového dovozu). Země OECD Asie a Oceánie dovezly v listopadu z Ruska celkem 440 tis. mb/d ropy (5 % celkového dovozu), zatímco země OECD Severní a Jižní Amerika 625 tis. mb/d (17 % celkového dovozu). Prostřednictvím systému Družba dodává do Evropy zhruba 750 kb/d. Bezprostředně ohroženy jsou denní dodávky zhruba čtvrt milionu barelů ruské ropy, které putují přes Ukrajinu jeho jižní větví. Z ní jsou přímo zásobovány Maďarsko, Slovensko a Česká republika. Největším jednotlivým odběratelem ruské ropy je Čína. V roce 2021 odebírala v průměru 1,6 mb/d ropy. Zhruba polovinu dodávaly do země ropovody, druhá polovina putovala po moři. Rusko je rovněž významným dodavatelem ropy do Běloruska, Rumunska a Bulharska a produktů do většiny zemí bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny. V roce 2020 bylo Rusko druhým největším producentem zemního plynu po Spojených státech. Vytěžilo zhruba 637 miliard m3. Na vývoz šla více než třetina, zhruba 240 miliard m3. Zhruba 90 % tohoto množství šlo do Evropy, a to téměř výlučně prostřednictvím stávajících plynovodů. Ruská vláda usiluje o to, aby se stala globálním dodavatelem zemního plynu; v roce 2020 schválila svůj nejnovější plán energetické politiky, který upřednostňuje rozvoj a diverzifikaci vývozu energie a usiluje o výrazné zvýšení investic do zkapalněného zemního plynu (LNG), zejména v arktické oblasti. Konkrétně v případě zemního plynu je cílem strategie zvýšit vývoz LNG na úroveň nad 120 miliard m3, a pak až na 300 miliard m3 v roce 2035. Zvýšení kapacity vývozu LNG by Rusku umožnilo konkurovat na exportních trzích mimo Evropu. Závislost Evropy na dodávkách ruského plynu se v posledním desetiletí zvýšila. Spotřeba zemního plynu v regionu zůstala v tomto období celkově zhruba stejná, ale těžba klesla o třetinu a rozdíl vyrovnal zvýšený dovoz. Podíl dodávek ruského plynu se zvýšil z 25 % celkové poptávky po plynu v regionu v roce 2009 na zhruba 32 % v roce 2021.