Tak ohromný úspěch jako objev Higgsova bosonu to zdaleka není, ale i tak si fyzikové pracující na detektoru LHCb připsali na své konto začátkem léta hezký výsledek: objevili jasné stopy existence zatím nikdy předtím nepozorované částice. (LHCb je jeden z několika velkých detektorů umístěných na prstenci urychlovače LHC, abychom to trochu matoucí označení vysvětlili.) Nový objev dostal označení ksí (podle písmene řecké abecedy Ξ, což je v podstatě naše X) a jde o tzv. baryon. Baryony jsou těžké částice – všechny těžší než proton – které se skládají z několika menších, tzv. elementárních částic. V případě baryonů vždy ze tří kvarků, které mohou být různých „typů“. To, o jaké kvarky zrovna jde, pak určuje vlastnosti i složené částice. (Samozřejmě časem se může zjistit, že i kvarky jsou z něčeho složeny, a přestanou být elementárními částicemi, ale to nám dnes může být jedno.) V případě ksí jde o baryon složený ze dvou tzv. půvabných kvarků a jednoho kvarku u nebo d (z angl.: up quark, down quark). Nutno říci, že o vlastnostech nově objeveného baryonu toho mnoho nevíme. Vznikl v urychlovači jen na krátkou dobu během srážek jiných částic s vysokými energiemi, a téměř okamžitě (alespoň z našeho hlediska) se rozpadl. To se stalo zcela charakteristickým způsobem, z pozůstatků srážky se tedy podařilo složit podobu původní částice – a tím nepřímo, ovšem přesvědčivě, doložit její existenci. Baryony nejsou vzácné, známe je poměrně dobře, a samotný objev nové částice z této rodiny tedy není žádnou fyzikální revolucí. Zajímavý je ovšem v několika dalších ohledech. Za prvé proto, že objev každého nového baryonu by mohl pomoci vylepšit a upřesnit teorii, která je popisuje (tzv. kvantová chromodynamika či anglickou zkratkou QCD). Baryonům totiž vládne tzv. silná interakce, jedna ze základních fyzikálních sil, která se ovšem projevuje jen na extrémně malé vzdálenosti právě třeba mezi kvarky v jádru takových částic. Je to tedy doslova životně důležitá fyzikální síla, kterou ale jinak a jinde můžeme pozorovat jen těžko – každé pozorování je tedy pochopitelně cenné. Samozřejmě je těžko říci, zda to někdy povede k něčemu praktickému, ale to se u základního fyzikálního výzkumu nikdy nedá odhadnout. Zajímavé také je, že částice byla předpovězena dopředu přibližně právě v takové podobě – tedy s takovou hmotností – v jaké byla pozorována (pro zajímavost to byla hmotnost 3261 MeV, což je zhruba čtyřnásobek hmotnosti protonu). Počítání hmotností baryonů bez jejich praktického pozorování není jednoduché. Bohužel totiž neplatí, že jejich hmotnost získáte jednoduchým součtem tří základních částic, tedy kvarků, ze kterých jsou složeny. Více ji ovlivňuje celková energie vazby mezi třemi kvarky, které daný baryon tvoří. (Energie a hmotnost nejsou nezávislé, vzpomeňte si na slavný vzoreček E = mc2.) To tedy znamená, že k určení hmotnosti baryonu je zapotřebí spočítat, jak se tři dané kvarky v něm poskládají (zjednodušeně řečeno třeba, jak daleko od sebe budou), protože to ovlivňuje energii jejich vazby a tím i celkovou hmotnost částice. Časem vzniklo několik pokusů o vytvoření postupů, které by to dokázaly, a postupně se používané modely vytříbily natolik, že umějí poměrně dobře předpovědět i hmotnost takových za běžných podmínek nepozorovatelných částic, jako je právě ksí (v jeho případě mají předpověď na svědomí Marek Karliner a Jonathan Rosner). Byť se o baryonech a fyzikálních silách, díky kterým existují, tedy výše zmíněné silné interakci, neví rozhodně vše, fyzikové evidentně už vědí dost na to, aby mohli činit poměrně fundované předpovědi o tom, co nikdy neviděli.
