Vědci stále častěji hledají pomoc u umělých inteligencí. Jsou neunavitelné, rychlé, pohotové, a pokud jsou dobře naprogramované, tak nedělají chyby. Výhody umělých inteligencí uznávají i nanoinženýři, kteří je hodlají využívat při vývoji specializovaných nanočástic. John Peurifoy z MIT a jeho kolegové vyvinuli postup, který zapojuje umělé inteligence do vývoje vícevrstevných nanočástic pro rozmanité účely. Takové nanočástice by bylo možné využívat například v displejích, maskovacích systémech nebo třeba biomedicínských zařízeních. Peurifoy a spol. vyvinuli umělou inteligenci, kterou učili rozumět vztahu mezi strukturou nanočástic a jejich chováním. V tomto případě umělá inteligence sledovala na tisícovkách cvičných případů vztah mezi stavbou vícevrstevných nanočástic a jejich schopností rozptylovat světelné záření různých barev. Nanočástice měly strukturu jako cibule, přičemž jednotlivé vrstvy byly z různého materiálu a měly různou tloušťku. Když umělá inteligence tento vztah dostatečně pochopila, tak pak mohla navrhovat design nanočástic podle toho, aby rozptylovaly světlo požadovaným způsobem. Schopnost rozptylovat dopadající záření u takových nanočástic záleží na vlastnostech všech vrstev, a také na vlnové délce záření. Propočítat výsledný rozptyl bývá velmi náročné a s rostoucím počtem vrstev nanočástic se situace dále zhoršuje. Nanotechnologové v dnešní době při vývoji nových nanomateriálů využívají především počítačové simulace. Ty bývají velmi náročné, jak výpočetně, tak i časově. S trochou nadsázky je možné říct, že umělé inteligence na to nejdou výpočetní silou, ale chytrostí. Ukázalo se, že pomoc umělých inteligencí zrychluje vývoj designu nanočástic podle jejich požadovaných vlastností několiksetkrát. Čas je ve výzkumu velmi cennou komoditou a umělé inteligence mohou nanoinženýrům zkrátit výzkum ze dnů na minuty.
