V roce 2013 uveřejnil na svém blogu prof. Milan Zelený „úsměvnou křivku přidané hodnoty“, která se okamžitě stala slavnou a od té doby ji přetiskuje jedno médium za druhým. (Viz http:// blog.aktualne.cz/blogy/milan-zeleny. php?itemid=21263.) Co tak zajímavého vlastně ukazuje? V zásadě to, že mezi lety 1950–1970 docházelo ke vzniku přidané hodnoty poměrně rovnoměrně napříč celým hodnotovým řetězcem – od výzkumu a vývoje až po služby pro zákazníka. (Horní kontura úsměvu je jen nepatrně prohnutá.) Tato situace se ale v posledních letech radikálně mění a dolní čelist se rozevírá v čím dál větším smíchu. Na nejnižším bodě aktuální křivky přidané hodnoty se ocitají například montážní procesy, naopak nejvýše zvednuté koutky po obou stranách pak představují výzkum, vývoj a design a z druhé strany pak prodej a služby pro zákazníka. Někde mezi, tedy vyšší, ale ne nejvyšší přidaná hodnota, se nalézají klíčové součásti a distribuce. I když tato křivka pracuje jen s pár konkrétními pojmy uvedenými na ose x, velmi podobnou by bylo možné sestrojit pro většinu dalších procesních řetězců. Nad touto křivkou se již pět let rozpřádají nejrůznější debaty na téma, kterou její část obsazuje český průmysl a jaký dopad to má na českou ekonomiku. Neméně zajímavé by ale bylo, zamyslet se nad tím, co s touto křivkou, čili s tvorbou přidané hodnoty, udělá globální a masivní nasazení automatizace, včetně umělé inteligence. O tom, že v poměrně blízké budoucnosti převezmou většinu rutinních činností stroje (vybavené podle potřeby různou měrou inteligence), už dnes nikdo nepochybuje. Stroje budou tyto činnosti vykonávat efektivně, přesně a, co je důležité, všechny stejně. Spodek jamky „úsměvné křivky“ se tak zřejmě vyrovná do jedné úrovně. V případě práce strojů už nebude mít smysl nějak podrobněji rozlišovat mezi manuální prací jednodušší a složitější apod. Na koncích této úsečky se ale naopak začnou dít věci. Přidaná hodnota tam najednou začne prudce stoupat tak, jak si to zatím dokážeme jen stěží představit. Každé know-how, a nezáleží na tom, jestli bude na úrovni řemesla, nebo nejvyšší oborové expertizy, bude ceněno mnohem více, než je tomu doposud. Optimistické scénáře naznačují, že by se toto ohodnocení mohlo promítnout i do reálné mzdy a také do snížení délky pracovního úvazku. Každá výrobní dílna má své „machry“ a má „Něco“ s velkým „N“, čím se odlišuje od ostatních. To „Něco“ ale mají i třeba účetní, zahradníci, … v podstatě každý, kdo věří, že něco umí a má co nabídnout ostatním. Ti všichni nestojí o to, aby jejich práci nahradil nějaký strojový standard, protože by se z nich rázem stali pouze prodejci strojového času. Z jejich práce by se vytratila veškerá přidaná hodnota. To je zřejmě hlavní důvod, proč nejsou komerčně úspěšné například výrobní softwary, které by samy kompletně řídily výrobu, ale naopak jsou vysoce ceněny systémy, které respektují způsob práce člověka, podporují ho a pomáhají mu. A to je přesně ten směr, kterým se dnes ubírá vývoj umělé inteligence a robotiky. Cílem je lidi zbavit těžké a rutinní práce a podpořit je v činnostech, které umějí (a ještě dlouho budou umět) jen lidé. A v neposlední řadě také vyplnit chybějící pracovní místa, kterých v důsledku demografické krize stále přibývá. Ing. Andrea Cejnarová, Ph.D., šéfredaktorka
