Na sociálních sítích a v lokálních médiích v Rusku se v průběhu srpna a září 2025 začaly objevovat výmluvné snímky: dlouhé fronty automobilů u čerpacích stanic, cedule s informací o nedostupnosti některých druhů paliva a komentáře o citelném růstu cen. Minimálně v některých případech půjde o veřejně viditelný důsledek systematické a čím dál intenzivnější ukrajinské útočné kampaně.
Aktuální vlny úderů prováděné bezpilotními letouny Ukrajiny se více zaměřily na citlivou součást ruské ekonomiky: ropné rafinérie. Operace zřejmě zkouší odolnost ruského týlu a zároveň se snaží zvýšit cenu, kterou Kreml musí platit (třeba i v ušlém zisku) za pokračování agrese. Rusko totiž zjevně k jednacímu stolu nemíří a z různých důvodů je vedení země přesvědčeno, že svých cílů může dosáhnout vojenskou silou.
Nová vlna
Současná série útoků začala 2. srpna. Intenzita byla od počátku vysoká. Již k polovině měsíce Ukrajina úspěšně zasáhla a poškodila rafinerie v Uchtě, Rjazani, Saratově a Volgogradu, a také celou skupinu tří rafinerií v Samarské oblasti (Syzraň, Samara a Novokujbyševsk). Souběžně s těmito údery probíhaly prakticky neustávající útoky na zařízení v Rostovské a Krasnodarské oblasti, které jsou orientované především na export. Primárním cílem jsou však ropné rafinerie, konkrétně jejich technologické celky, zodpovědné za výrobu benzinu pro ruský domácí trh. Zasaženy byly ovšem i další části infrastruktury, jako přečerpávací stanice ropovodu Družba nebo exportní terminál v baltském přístavu Usť-Luga. Srpnová ofenzíva tak představovala systematickou a plošnou snahu o co největší narušení ruského průmyslu na zpracování ropy, především její „přeměny“ na benzin. Podle propočtů agentury Reuters zveřejněných na konci srpna vedly ukrajinské útoky k dočasnému odstavení zřejmě zhruba 25 % ruské kapacity na výrobu benzinu. To představuje výpadek zpracování více než 1,5 mil. barelů ropy denně. Nejde o zanedbatelné číslo v zemi, jejíž ekonomika je na zpracování a exportu fosilních paliv závislá. Údery navíc zasáhly širokou oblast zařízení klíčových pro zásobování nejlidnatější, evropské části Ruska. Fyzický zásah do produkce se téměř okamžitě promítl do fungování ruského domácího trhu s palivy. Sergej Vakulenko, bývalý manažer Gazprom Něfť, už na konci srpna v analýze dospěl k závěru, že systém začal vykazovat známky vážného napětí. Prvním signálem byl rychlý růst velkoobchodních cen benzinu, které v průběhu srpna překonaly rekordy z krizového roku 2023. Problém spočívá v tom, že maloobchodní ceny — tedy ty, které vidí řidiči na stojanech čerpacích stanic — se ruská vláda snaží dlouhodobě držet pod neformální kontrolou, aby předešla nespokojenosti obyvatel. V týdnu od 18. srpna se tak velkoobchodní cena litru benzínu A-92 (53,5 rublu) nebezpečně přiblížila průměrné maloobchodní ceně (59,5 rublu). Pro provozovatele stanic to znamená, že jejich marže se tenčí až na nulu, nebo prodávají dokonce se ztrátou. Logickým důsledkem je pak omezování prodeje a vznik lokálních výpadků, které už byly postupně hlášeny z různých částí země.
Pravidelnost je důležitá
Drony útočily na ruské rafinerie opakovaně už v roce minulém, dopad tehdejších ukrajinských snah však byl při zpětném hodnocení jen velmi krátkodobý a omezený. Protiletadlová obrana se postupně zlepšila a zasažené provozy byly rychle opraveny a uvedeny znovu do provozu, někdy už po několika dnech. Současná ukrajinská kampaň se ovšem od dřívějších pokusů z roku 2024 liší v jednom zásadním hledisku: kvantitě. Ruské ministerstvo obrany pravidelně informuje o zachycení desítek, v některých dnech i více než stovky ukrajinských strojů. Například 3. září ohlásilo zneškodnění 105 dronů. I když tato čísla nemusí být zcela přesná a ne všechny letouny míří na rafinerie, ukazují na základní taktiku: snahu o přehlcení systémů protivzdušné obrany. Moderní obranné systémy jsou sice schopné jednotlivé drony efektivně ničit, ale jejich kapacita je omezená. Pokud proti chráněnému cíli směřuje současně několik desítek strojů z různých směrů, pravděpodobnost, že některé z nich projdou obranou, se dramaticky zvyšuje. Pro srovnání: zatímco od září 2023 do února 2025 proběhlo podle odhadů přibližně 100 úderů na ropná zařízení, jen v průběhu srpna 2025 se útoky opakovaly v rytmu každých dvou až tří dnů. Dnešní drony s dlouhým doletem už navíc nejsou jen jednoduchými „létajícími bombami“. V optimálních podmínkách jsou schopné zasáhnout cíl s odchylkou v řádu metrů. To umožňuje zaměřit se na nejzranitelnější místa rozlehlých areálů. Cílem tak nejsou mohutné skladovací nádrže, jejichž poškození by provoz nemuselo nutně zastavit, ale technologicky složitá a těžko nahraditelná zařízení, jako jsou destilační kolony, kde se ropa dělí na jednotlivé frakce, nebo kompresorové stanice. Útok současným dronem se tak blíží spíše chirurgickému zákroku skalpelem, který míří na životně důležitý orgán. I relativně malá nálož může při takto přesném zásahu způsobit škody, které vyřadí klíčovou část výroby na týdny či měsíce. Třetím a strategicky klíčovým rozdílem oproti minulosti je frekvence úderů. Zatímco v roce 2024 byl zásah rafinerie spíše jednorázovou událostí, po které následovalo období oprav, nynější kampaň se vyznačuje systematičností. Některá poškozená zařízení se stala terčem opakovaných útoků, což zásadně komplikuje a prodražuje opravy. Je velký rozdíl, zda je nutné opravit provoz jednou, nebo čelit dalším úderům v horizontu dnů. Tato opotřebovávací taktika má za cíl nejen fyzicky ničit zařízení, ale také vyčerpávat kapacity opravárenských týmů a neustále udržovat část ruského rafinerského průmyslu mimo provoz.
Proč právě benzin
Důvodem, proč útoky míří primárně na výrobu benzinu, je paradoxní situace, v níž se ruský energetický sektor nachází. Ačkoliv je Rusko ropnou velmocí, jeho produkce a spotřeba jednotlivých paliv nejsou v rovnováze. Nafty, která je klíčová pro armádní techniku, nákladní dopravu a zemědělské stroje, má země přebytek, velká část produkce směřuje na export. Ani výrazný pokles produkce by tak ruská armáda s největší pravděpodobností nepocítila, protože by došlo pouze k omezení vývozu, aby domácí potřeby mohly být uspokojeny přednostně. U benzinu je však situace jiná. V jeho případě ruská produkce jen o zhruba 15 až 20 % převyšuje domácí spotřebu. Přebytek navíc v posledních letech systematicky klesal. Neexistuje zde tedy dostatečný „polštář“, který by větší výrobní výpadky dokázal absorbovat. Rusko navíc nedisponuje velkými strategickými zásobami benzinu, které by mohlo v případě krize uvolnit na trh. Systém je do velké míry závislý na plynulé výrobě a distribuci. Ukrajinské velení si zjevně bylo tohoto křehkého bodu dobře vědomo a hlavní vlnu útoků načasovalo na nejcitlivější období v roce. Srpen a začátek září jsou pro ruský trh s palivy tradičně obdobím nejvyššího napětí. Poptávka vrcholí ze dvou důvodů: probíhá sklizeň, která vyžaduje palivo pro zemědělskou techniku (i když velká část jí používá naftu, spotřeba je stejně v odvětví zvýšená), a zároveň vrcholí sezona dovolených, kdy se miliony Rusů vydávají na cesty autem. Do této rovnice navíc vstupují plánované technické odstávky a údržba v samotných rafineriích, které dále snižují nabídku. Útoky dronů tak udeřily do systému, který byl již tak na hraně svých kapacit.
Volba z donucení
Systematické útoky na rafinerie staví ruské velení před problém, který zřejmě nemá jednoduché řešení. Ukrajinské drony nejsou nezranitelné ani těžko zachytitelné, ale ochrana desítek rozlehlých průmyslových areálů roztroušených po tisících kilometrů čtverečních v evropské části Ruska je velmi náročný úkol. Vyžadovalo by to nasazení obrovského množství systémů protivzdušné obrany. A ty by nutně musely někde chybět. Vzniká tak obtížná volba mezi několika špatnými variantami. Každý raketový systém Pancir nebo Tor, který je přesunut k ochraně rafinerie v Samaře, je systémem, který již nechrání velitelská stanoviště na okupovaném území Ukrajiny, muniční sklady poblíž fronty nebo strategická letiště. Moskva je tak nucena přehodnocovat své priority a rozhodovat, co je v danou chvíli důležitější: plynulá dodávka benzinu pro civilní sektor v týlu, nebo bezpečnost vlastních jednotek a logistiky na bojišti. Lze se domnívat, že ukrajinské velení se snaží toto dilema dále prohlubovat kombinací útoků. Souběžně s nálety na rafinerie pokračují i údery na jiné citlivé cíle. Příkladem může být incident z konce srpna, kdy trosky dronu údajně zapálily les jen několik kilometrů od luxusní rezidence Vladimira Putina u Černého moře. Objekty spojené s ruskou elitou patří k nejlépe chráněným v zemi a jsou bráněny nejmodernějšími systémy. Podobné útoky mohou mít za cíl vázat tyto elitní kapacity protivzdušné obrany na ochranu symbolických cílů, a bránit tak jejich případnému přesunu k ochraně kritické ekonomické infrastruktury. Ukrajinská kampaň je vedena s patrným ohledem na mezinárodní kontext. Kyjev si je vědom, že masivní narušení globálního trhu s ropou by mohlo poškodit ekonomiky jeho západních spojenců a oslabit jejich podporu. Proto se útoky až na výjimky vyhýbají přístavním terminálům sloužících k exportu surové ropy. Zničení těchto zařízení by velmi pravděpodobně vedlo k nárůstu světových cen, což by pocítili i spotřebitelé v Evropě a Spojených státech. Cílem tedy není zastavit ruský export ropy jako takový, ale způsobit co největší škody uvnitř ruské ekonomiky a zároveň minimalizovat dopady na světové trhy. V tomto světle je třeba vnímat i útoky na infrastrukturu ropovodu Družba. Ty znepokojily některé středoevropské země, ale jejich cílem těžko může být přerušení dodávek do EU. Pro Maďarsko a Slovensko, které jsou na ropě z Družby stále silně závislé, by úplné přerušení znamenalo vážný problém. V ČR, která jižní větev ropovodu nevyužívá, by se dopad projevil sekundárně — skrze nevyhnutelný nárůst cen ropy na evropském trhu, který by taková krize vyvolala. Útoky ovšem mířily na přečerpávací stanice na ruském území, nikoliv na samotné potrubí — které navíc z velké části prochází ukrajinským územím, kde by ho Kyjev mohl přerušit mnohem snadněji. Pravděpodobnějším cílem bylo vyslat Moskvě další varovný signál a případně zkomplikovat dodávky ropy do Běloruska, odkud by Rusko mohlo v případě nouze dovážet chybějící benzin.
Co bude dál
Jak se bude situace dále vyvíjet, je otevřenou otázkou. Lze si představit několik základních scénářů. Tím asi nejpravděpodobnějším je postupná ruská adaptace. Moskva může dospět k závěru, že ochrana rafinerií je strategickou prioritou, a přesune k jejich obraně značné kapacity protivzdušné obrany, a to i za cenu oslabení jiných sektorů. Úspěšnost ukrajinských útoků by v takovém případě poklesla a Kyjev by zřejmě přesunul svou pozornost k jiným, méně chráněným cílům (třeba k muničním skladům či k leteckým základnám). Druhou cestou je pokračující technologické a taktické soupeření. Ukrajina se bude snažit své drony a metody útoku dále vylepšovat, například vybavením pro elektronický boj nebo lepší plánovací software pro koordinaci rojů. Rusko bude naopak zdokonalovat obranné systémy a hledat nové způsoby, jak útokům čelit. V takovém případě by kampaň mohla pokračovat s proměnlivou úspěšností po mnoho dalších měsíců. Třetí možností je, že ruské velení vyhodnotí škody způsobené útoky jako sice bolestivé, ale přijatelné. Může dojít k závěru, že ztráta části produkce benzinu je menším zlem než riziko, které by představovalo výrazné oslabení protivzdušné obrany na frontě. V takovém případě by se Rusko přes opakované útoky soustředilo spíše na rychlé opravy a minimalizaci dopadů než na 100% obranu. Současná kampaň tak především představuje další test odolnosti ruské ekonomiky a schopnosti státu chránit svůj vlastní týl. Ukrajina zároveň ukázala, jak dokáže zvyšovat náklady, které musí Kreml za pokračování války platit. Zda to však bude stačit k tomu, aby to ovlivnilo jeho strategické rozhodování, ukáže jedině budoucnost. /jj/
