Uhlí kontra plyn?

Lednová plynárenská bitva mezi Ruskou federací a Ukrajinou tíživě dopadla na řadu zemí EU a postavila jejich politické i odborné garnitury před naléhavou otázku: jak podobným výpadkům a postupnému prohlubování závislosti na zahraničních zdrojích paliv do budoucna předejít? Česká republika (naštěstí) disponuje hned několika velkokapacitními energetickými pojistkami do budoucna. Jednou z extenzivních metod je prolomit tzv. územní limity pro těžbu hnědého v severních Čechách a využít je v rámci nové Státní energetické koncepce jak k výrobě elektřiny, tak tepla. Nejde o žádnou maličkost: jen v podkrušnohorském podzemí se skrývají stamiliony tun energeticky využitelného uhlí. V ČR na teplu z uhlí už dnes závisí více než milion domácností. Pro výrobu tepla se spotřebovává 38 % těžby hnědého a 16 % černého uhlí. Většina našich teplárenských společností disponuje smlouvami na jejich dodávky max. do let 2014 - 2016. Varovný scénář těžby a prodeje zbytků dostupného uhelného rezervoáru je proto nabíledni: domácí suroviny bude na domácím trhu stále méně, jeho cena poroste a nezabrání-li stát kolapsu těžby organizačně a legislativně, hrozí rozsáhlé lokální výpadky systémů CZT a vynucený návrat od centralizovaného dálkového vytápění k individuálnímu, se všemi z toho plynoucími ekonomickými a ekologickými dopady. Patříme mezi státy s poměrně vysokou závislostí na importu fosilních paliv, zejména ropy a zemního plynu. Z politicky a ekonomicky nezřídka nevyzpytatelných teritorií jich dovážíme více než dvě pětiny své spotřeby. Pokud kompetentní orgány časem nepřijmou účinné kroky k nápravě, okolo roku 2030 se naše energetická závislost může prohloubit až na neakceptovatelných 80 %. Samozřejmě, vedle politických rozhodnutí a nástrojů existuje řada ryze technických: zkvalitnit technickoekonomické parametry každého článku výrobní a distribuční sféry energie a tepla, posílit produkční efektivnost transformace draze kupovaných paliv na elektřinu a teplo, podnítit další úspory při využívání energie a tepla na úrovni výrobního sektoru, terciární sféry i řadových občanů, seriozně posoudit naše reálné možnosti pro řízenou produkci a využívání obnovitelných zdrojů energie a tepla, zejména biomasy, a co nejdříve opustit dogmatické pozice ve vztahu k vynucené výstavbě a exploataci jaderných energetických zařízení. Praxe prokazuje, že nelze výlučně spoléhat na technicky limitovaný objem úspor, na velkokapacitně nerealizovatelné substituce fosilních paliv samoobnovitelnými, na chiméru, že potřebnou energii a teplo si po letech 2014-16 prostě koupíme „někde venku“. Samozřejmě: i to by byla politika. Leč pštrosí. Pokud si na přemrštěné ceny energie vyděláme, bude neméně složité najít v Evropě subjekty ochotné ji vůbec prodávat. Heslo „košile je bližší než kabát“ může nabýt v energeticky hladovějící a surovinově nevyzbrojené Eurozoně ekonomicky děsivý rozměr. /lav/