Tvar sklenice ovlivňuje rychlost pití Sehnat dobrovolníky pro vlastní výzkum není nic jednoduchého. I proto pro značnou část výzkumů slouží jako „subjekty“ posluchači vysokých škol, pro které je třeba zápočet dobrou motivací. Angela Attwoodová z univerzity v Bristolu ovšem tento problém neměla. Potřebovala dobrovolníky pro výzkum pití alkoholu a vlivu tvaru sklenice na naši konzumaci a pivo zdarma odmítne málokdo. Před účastníky britská psycholožka postavila dva druhy sklenic: běžné se svislými stěnami a pak dnes oblíbené sklenice zužující se směrem dolů a mírně s prohnutými stěnami. I když pozornost dobrovolníků odváděl přírodopisný film, na který se dívali, a z jehož obsahu pak byli „zkoušeni“, tým ve skutečnosti zajímalo jenom to, za jak dlouho vypijí dotyční sklenici před sebou. Statistika ukázala, že obsah mizel nejrychleji ze zužujících se prohnutých sklenic. Příčina podle Attwoodové tkví v optické iluzi, kterou takové sklenice vyvolávají. Lidé těžko odhadují obsah tekutiny v nich. Intuitivně se domnívají, že když se dopijí do poloviny výšky sklenic, dopijí se také do poloviny objemu. To není ovšem pravda, v tu chvíli mají vypitou více než polovinu objemu sklenice. Hranici poloviny sklenice přitom podle autorů práce běžní pijáci alkoholu považují za jakýsi „mezičas“, podle kterého určují své tempo. Pokud tedy chtějí vypít jedno pivo za zhruba půl hodiny, po čtvrt hodině by se rádi viděli v polovině sklenice a k tomuto cíli míří. U prohnuté sklenice se ovšem po čtvrt hodině dostanou do více než poloviny, řekněme pro ilustraci do dvou třetin objemu (ve skutečnosti to závisí na tvaru sklenice). Zbytek tekutiny už vypijí snadno a celkový čas konzumace jednoho nápoje se tak zkrátí (v našem případě z půl hodiny na necelých 23 minut). Kolem studie, kterou zveřejnil časopis PLoS ONE, se vznáší jisté metodické otázky, jež mohly (a nemusely) ovlivnit výsledek. I když autoři chtěli vyloučit z pokusu opravdové alkoholiky, ve studii se například objevili i jednotlivci, kteří pijí pravidelně podstatně více než je přípustná sociální norma, upozornila pro časopis Science experimentální psycholožka Jan Gillová. Závěry nejsou tedy definitivní, ale o výsledcích se rozhodně bude ještě mluvit. Josef Janků
