Šest set světelných let od nás
se nachází 16. nejjasnější hvězda
na obloze, červený veleobr Antares.
My pozemšťané máme velké
štěstí, že se nenachází na místě
našeho Slunce. To bychom tu totiž
vůbec nebyli. Nebyl by tu ani
Vlastimil Musil, autor vítězného
snímku České astrofotografie měsíce,
ani my, kdo se nyní těšíme
jeho úžasnou barevnou krásou.
Hvězda Antares, ač pouze 20krát
těžší než naše Slunce, převyšuje
jeho průměr 70krát a jeho zářivý
výkon dosahuje dokonce 11 000 výkonů
naší domovské hvězdy. Pokud
bychom Antarese umístili na místo
Slunce, naše Země by se nacházela
hluboko v jeho řídkém tělese,
stejně jako dokonce i ještě vzdálenější
Mars. Samozřejmě ovšem
pouze hypoteticky, neboť ani jedna
z těchto planet by tu ve skutečnosti
nebyla.
Pro astronomy však tyto fyzikální
parametry přinášejí mnohé informace.
Například tu, že tato hvězda
je velmi pravděpodobným adeptem
na supernovu II. typu.
Tento červený veleobr ovšem není
tím jediným, co snímek ukazuje. Jako
naoranžovělý chomáček se kousek
pod středem snímku krčí patrně
nejbližší a také nejstarší nám známá
kulová hvězdokupa. Ve vzdálenosti
7000 světelných let se zde již téměř
13 mld. roků nachází několik stovek
tisíc hvězd v prostoru s průměrem
přibližně 50 světelných roků.
Hvězdokupa je z jižních šířek viditelná
i pouhým okem, u nás, kde nevystupuje
příliš vysoko nad obzor,
je dobře viditelná v triedru.
Tím však výčet zajímavostí této
hvězdné kupy nekončí. I přes to
obrovské množství hvězd je jednou
z nejmenších a zároveň nejméně
hustých kulových hvězdokup,
které známe. Pozornost astronomů
navíc přitahuje poněkud záhadná
centrální příčka hvězd, ukazující se
na snímcích velkými teleskopy.
Do svého světoznámého katalogu
ji Charles Messier zařadil 8. 5.
1764. Zároveň ji také jako první kulovou
hvězdokupu rozlišil na jednotlivé
hvězdy. Objevil ji však De
Chéseaux již v roce 1745. V roce
1987 v ní byl objeven první milisekundový
pulsar 1821-24. Tato
neutronová hvězda se otáčí 300krát
za sekundu, což je 10krát rychleji
než mnohem známější pulsar v Krabí
mlhovině.
Aby toho nebylo málo, tak v roce
2003 astronomové objevili na snímcích
kupy pořízených Hubbleovým
kosmickým teleskopem planetu
o hmotnosti větší než dvě hmoty
Jupitera. Obíhá kolem bílého trpaslíka
ve dvojhvězdném systému, jehož
druhou složkou je pulsar PSR
B 1620-26 a zdá se, že je pravděpodobně
stejně stará jako hvězdokupa,
tedy oněch třináct miliard let.
Ani to však ještě není vše, co snímek
ukrývá. Jemný prach, ozařovaný
světlem okolních hvězd zepředu,
má za následek namodralou barvu
reflexních mlhovin. Podobný prach,
ležící však blíže k nám ve vzdálenosti
asi 500 světelných let a osvětlovaný
hvězdami zezadu, se nám
jeví pro změnu jako tmavá řeka
zakrývající vzdálenější hvězdy.
Plynná mračna, vybuzená ke svému
svitu ultrafialovým zářením hvězd,
září barvou načervenalou. A gigant
Antares si rozsvítil tu největší mlhovinu
poněkud podivnou barvou
žlutočervenou.
Určitě bychom mohli o této zajímavé
oblasti nebe hovořit ještě
dlouho. A ještě mnohem více informací
by vydaly vědecké články publikované
v odborných časopisech.
Určitě nás ale její barevná různorodost
přivede k myšlence abstraktní
kresby v některé galerii moderního
umění. Ovšem tento obraz nevytvořil
novodobý umělec, nýbrž vesmírné
síly v dávných hlubinách času.
A Vlastimil Musil jej zachytil nejen
pro sebe, ale pro nás všechny.
