Teplárenské sdružení ČR: Kogenerace a teplárenství jsou naší konkurenční výhodou

Na první pohled bývají teplárenské společnosti těsně spjaty s lokalitou, kde mají umístěné zdroje a dodávají teplo. Z toho by se dalo usuzovat, že se věnují spíše řešení místních problémů, a těch, které by byly společné pro všechny, asi mnoho není. Opak je však pravdou. Především nutno konstatovat, že teplárenství už dávno není jen lokální záležitost. Tím, že většina společností vyrábí kombinovaně elektřinu a teplo, se jejich působnost rozšiřuje na celou republiku. Elektřinu dodáváme do elektrizační soustavy a jejím prostřednictvím vlastně do celé Evropy, kamkoliv, kde je zrovna potřeba. Takže působnost teplárenských společností už je vlastně nadnárodní. Doba, kdy se elektřina vyrobená v teplárnách posuzovala jako nějaký vedlejší produkt, je už dávno pryč. Dnes jde o plnohodnotnou výrobu. Teplárenské společnosti tvoří významnou součást energetického průmyslu a aktivně se podílejí i na plnění cílů, které si Česká republika stanovila v oblasti produkce skleníkových plynů, snižování energetické náročnosti a snižování spotřeby primárních energetických surovin. To jsou úkoly, které můžeme řešit a řešíme společně, a je více než pravděpodobné, že teplárenství v nich sehraje i podstatnější úlohu, než má v současnosti. AKCENT NA KOGENERACI Když se dnes díváme na snahy o zlepšení ekologických parametrů české energetiky, musíme se usmívat a plakat zároveň. Už ve 30. letech minulého století vznikly na svou dobu vysoce moderní a progresivní soustavy centralizovaného zásobování teplem, se zdroji kombinované výroby elektřiny a tepla. Jako příklady lze uvést parní soustavy v Ústí nad Labem, v Brně se zdrojem Teplárnou Špitálka, nebo v Praze se zdrojem Elektrárnou Holešovice. Může-li něco téměř hned, bez dalších výrazných nákladů a zátěže našich peněženek zlepšit ekologické parametry naší energetiky, pak je to (vedle úspor energie) rozhodně kogenerace, tedy společná kombinovaná výroba elektřiny a tepla, zkráceně KVET. Tato technologie umožňuje jedno z nejefektivnějších využití primárních paliv. V důsledku jejího rozšiřování se snižuje spotřeba primárních paliv na jednotku vyprodukované energie, a to až o třetinu. Pokud klesá spotřeba primárních paliv, tak se samozřejmě stejnou měrou snižuje i dopad na životní prostředí. V preambuli Směrnice 2003/96/ ES, která má být národními zákony implementována, se jasně říká: „Preferenční zacházení může být poskytnuto zejména kombinované výrobě elektřiny a tepla.“ Ohodnocení kogenerace ve vládním návrhu ekologických daňových zákonu je však tristní. Výklad uvedené preambule evropské směrnice je u českých úředníků a politiků takový, že až po našem nátlaku a spíše jako politický výměnný obchod za osvobození zemního plynu od daně pro domácnosti, osvobodili od ekologické daně alespoň teplo z kogenerace pro domácnosti. Co však provedli ostatní zákazníci tepláren, že je za odběr tepla z kogenerace stát trestá uvalením ekologické daně? Kogenerace je provázaný proces a jakékoliv její dělení vždy někoho poškodí. Ve svém důsledku jsme tímto poškozeni všichni. PODPORA NEBO DEMOTIVACE? Současný přístup státu ke kogeneraci spíše demotivuje energetické společnosti, než aby jim vytvářel podmínky pro jejich další, vládou a státní energetickou koncepcí deklarovaný rozvoj. Tady se hodí stokrát opakované, když už nám nechcete pomoci, my energetici se s tím vyrovnáme, ale neházejte nám pořád klacky pod nohy. Vládní návrhy zákonů pro ekologickou daňovou reformu, s nimiž jsme byli seznámeni, by teplárenství neúměrně zatížily. Přitom Evropská unie deklaruje tomuto odvětví podporu právě pro jeho až třetinovou úsporu primárních paliv, a tím snížení ekologické zátěže. Vedle kogenerace se nejen zelení často upínají k využití obnovitelných zdrojů energie. Jejich ikonou poslední doby je biomasa. Domnívám se ale, že kdyby se realizovaly všechny představy, které se do tohoto paliva vkládají, tak by na 4/5 území naší republiky nemohlo růst nic jiného než biomasa. A to by se ještě nesměla vyvážet do Německa či do Rakouska, které na ní dokonce staví svůj podíl příspěvku k využití obnovitelných zdrojů energie. Stejně tak bychom mohli zahradit tok Labe u Hřenska, zatopit vodou valnou část české kotliny a vyrábět ekologickou elektřinu jen z vody… STANOVME SI REALISTICKÉ CÍLE! Mnoho z cílů, o nichž se v této souvislosti často mluví, je podle mého názoru nereálných. Řada společností, které počítají se spalováním biomasy, už dnes, kdy je podíl energie vyrobené touto cestou stále hodně malý, začíná mít problémy se získáváním této suroviny. O tom, jak vypadá situace s využitím větrné energie, se mohla řada evropských států přesvědčit v loňském létě, kdy přestal foukat vítr, a v důsledku toho nastaly značné problémy. Jiné problémy nastaly i letos, kdy to zase foukalo přespříliš. Využití slunce a další způsoby získávání energie jsou v současné době nesmírně drahé. Neříkám, že nemá smysl pokračovat ve vývoji alternativních technologií, ale na vše se musíme dívat rozumně a dávat si realistické cíle. Jsem přesvědčen, že právě kombinovaná výroba elektřiny a tepla může pomoci vyřešit řadu úkolů, ke kterým se naše republika zavázala. Určitě to bude snazší a levnější než spalování biomasy, nebo masová výstavba větrných a slunečních elektráren. ÚSPORY NEJEN NA STRANĚ VÝROBY Samozřejmě, že úspory musí být na jednom z prvních míst, protože nejlevnější energie je ta, která se nemusí vyrobit. Ale jenom úsporami stanovených cílů nedosáhneme. Hledejme je kupř. v kogeneraci. Ale především na straně konečné spotřeby. Skutečnost, že spotřeba elektrické energie bude narůstat, je myslím evidentní. S rozvojem české ekonomiky bude potřeba elektřiny růst. Spoléhat se, že začne klesat, je podle mého názoru utopie. Vedle ekologické daňové reformy se celé energetiky i teplárenství dotýkají aktivity kolem Národního alokačního plán pro druhé obchodovací období let 2008 až 2012. Při jeho tvorbě jsme požadovali zachování všech bonusů bez jejich krácení. Ty byly vinou bruselského velkého krácení našich původních požadavků úplně zrušeny. Dále jsme považovali za nezbytné řešit otázky možnosti přidělení dalších povolenek při připojení nového odběratele či závislosti dodávek tepla na vývoji vnějších klimatických podmínek. Ačkoliv jsou naše požadavky legitimní a připomínky podložené jasnými a nezpochybnitelnými argumenty a údaji, jejich uplatnění naráží na neochotu politiků nejen v Bruselu, ale i u nás doma. Může se stát, že připojením nových velkých odběrů budou teplárny potrestány nutností nakoupit emisní povolenky. I když nové připojení povede ke zvýšení efektivnosti teplárny a tedy i snížení měrných emisí na jednotku vyrobené energie, což je plně v souladu s cíli systému emisního obchodování s povolenkami. Stejně tak stačí, aby přišla jedna či dvě silnější zimy jako na přelomu let 1995 a 1996 nebo na začátku roku 2006 a teplárny budou muset opět nakupovat povolenky, přestože měrné emise na vyrobené teplo zůstanou stejné. Jen klima ukáže svoji drsnější tvář. VZROSTE CENA ZA DÁLKOVÉ TEPLO? V konečném efektu se může cena dálkového tepla od začátku příštího roku při součtu všech hrozících daní, poplatků či vícenákladů zvednout až o 100 korun na 1 GJ. Přitom průměrná cena se dnes pohybuje kolem 400 Kč/GJ. Z uvedeného zvýšení ceny tepla teplárny nic mít nebudou. Všechno vysaje státní pokladna, aby zaplnila díry ve státním rozpočtu. Již dnes jsou lokality, kde i desetikorunové zdražení dálkového tepla výrazně snižuje jeho konkurenceschopnost na trhu s teplem. Zvýhodněno tak je lokální a individuální vytápění, které v mnoha případech poškozuje životní prostředí více než dodávka tepla z centrálních zdrojů. Vrátil bych se k úvodu. Je teplárenství jen lokální byznys? Určitě ne. Řada problémů a témat je společných na národní i mezinárodní úrovni. Teplárenské společnosti u nás jsou proto sloučeny v Teplárenském sdružení České republiky, které je členem evropského sdružení národních teplárenských asociací Euroheat & Power. V komisích tohoto sdružení sídlícího v Bruselu pracují odborníci z jednotlivých teplárenských společností, a tedy i z České republiky. Prostřednictvím této evropské organizace máme také možnost spoluvytvářet některé normy a doporučení přijímané v rámci Evropské unie, což je obrovská výhoda a zároveň i závazek. Jak je ale vidět, někdy ani spojené evropské teplárenské síly proti národní i evropské byrokratické mašinérii nic nezmohou. ING. ALEXEJ NOVÁČEK, PŘEDSEDA VÝKONNÉ RADY TEPLÁRENSKÉHO SDRUŽENÍ ČESKÉ REPUBLIKY A GENERÁLNÍ ŘEDITEL TEPLÁRNY BRNO, A.S.