Technické vzdělávání jako služba společnosti

Současný systém technického vzdělávání v České republice je poměrně široký a nefunkční. Nefunkčnost systému vychází z toho, že není vytvořena žádná koncepce ani strategie vzdělávání, která by reagovala na společenské potřeby. V posledních letech dostaly základní a střední školy za úkol vytvořit tzv. Školní vzdělávací programy podle Rámcových vzdělávacích programů MŠMT. Uvedené vzdělávací programy i metodika MŠMT vytvořily široký prostor pro vlastní orientaci školy. Bohužel, na základních školách dochází ke snižování hodin technicky a přírodovědně zaměřených předmětů a tím i ke snižování motivace mládeže ke studiu na technických středních školách. Prvotní seznámení s technikou kolem nás by mělo začínat na prvním stupni základních škol, kde v předmětech Prvouka a Přírodověda, případně dle Školních vzdělávacích programů Člověk a svět práce uvedené kapitoly z oblasti techniky nalezneme. Na druhém stupni základních škol však jsou snižovány hodinové dotace nejen technicky zaměřených předmětů, ale i přírodovědně zaměřených předmětů. Tento vývoj se nám může vymstít v budoucích letech v podobě dalšího růstu nezájmu o technické studijní obory, ale nejen o ně a nadále bude narůstat počet absolventů např. ekonomických fakult veřejných i neveřejných vysokých škol. Nesmyslně potlačené učňovské školství Dnešním trendem mladé generace a jejich rodičů je pokračování studia na gymnáziích, případně na jakékoli střední škole při jejím ukončení maturitou. V průběhu reforem školství byla tvrdě, přes varování odborné veřejnosti, potlačena oblast učňovského školství, což se dnes úročí nedostatkem řemeslníků. Ty se snažíme nahradit absolventy různých typů středních škol s maturitou. Bohužel, většina škol se snaží v konkurenci zvyšovat teoretické znalosti absolventů, kteří na tento záměr nejsou připraveni a s maturitním vysvědčením, ale nízkými teoretickými znalostmi a chybějící manuální zručností opouštějí uvedené střední školy a často končí v evidenci úřadu práce. Klasické učňovské školy se daří vzhledem k chybějící motivaci na základních školách i v rodině naplňovat jen obtížně a rok od roku klesá počet vyučených řemeslníků. Náhradu chybějících vyučenců poskytují střední odborné školy technického zaměření – průmyslové školy, kdy v současné době kvůli nízkému zájmu nestačí ani tito absolventi pokrýt plně zájem výrobní sféry. Do budoucna se dá očekávat, že absolventi průmyslových škol budou muset nahrazovat chybějící absolventy učňovských zařízení. Vzhledem k růstu složitosti techniky je to v řadě oborů i vítáno. Problémem však může být pokles kvality absolventů průmyslových škol a jejich přiblížení původním odborným učilištím. Otázkou je schopnost řemeslných dovedností, jejichž získání nebylo nikdy prvotním cílem průmyslových škol. Středním školám při splnění kvalitativních podmínek byla dána možnost vytvoření vyšších odborných škol. Bohužel, už nebyl zjištěn zájem a možnost uplatnění jejich absolventů, stejně jako nebylo určeno jejich postavení v systému vzdělávání. V oblasti terciálního vzdělání dochází k tomu, že vysoké školy byly donuceny k vytvoření vícestupňového systému studia, kdy první, zpravidla tříletý stupeň, je zakončen státní závěrečnou zkouškou a po úspěšném ukončení je udělen titul bakalář ve zkratce Bc. Tím se dostává absolvent vyšší odborné školy do nepříjemné situace, protože mu obdobný titul nepřísluší a může se prokázat pouze dalším vysvědčením. Původní myšlenka možná byla dobrá, absolvent měl být odborně prakticky zaměřen. Vývoj systému studia na vysokých školách však tento záměr omezil, protože vytvořením bakaláře vynikl absolvent také profesně orientovaný a navíc připravený na výrazně odlišné vzdělávací hladině. Deformovaný systém vědy, výzkumu a tvůrčí práce Technické vzdělávání na vysokých školách – univerzitách je v současném systému klasicky třístupňové. Bohužel, hodně připomíná americký model studia a také se projevují snahy nejrůznějších orgánů státu o dotvoření tohoto systému rozdělením univerzit podle kvality výzkumu. Potom by vznikly univerzity výzkumné, vzdělávací a profesně orientované (viz Bílá kniha terciálního vzdělávání). Vzhledem k deformaci celého systému vědy, výzkumu a tvůrčí práce v oblasti technických věd bude tento krok chybou a nepovede k žádoucímu výsledku. Neexistuje koncepce a strategie průmyslové politiky, z čehož by se měly odvíjet požadavky na technické vysoké školy jako na servisní organizace státu, neexistuje systém a koncepce výzkumu. Dnes je zkoumáno téměř vše, pokud za výzkumem stojí osobnost garantující jeho úspěšné ukončení. V závislosti na pokles zájmu o technické obory probíhá i pokles kvality vstupujících absolventů středních škol. Nemůžeme tedy očekávat, že vzhledem k prudkému rozvoji techniky se podaří připravit několikanásobný počet odborníků k řešení technických problémů. Nároky na studium technických věd rostou a tak dochází k diferenciaci absolventa bakalářského studia, magisterského studia a třetího stupně – doktorského studia. Jsou vyvolávány obavy, že požadavky průmyslu a tlaky na technické vysokoškolské vzdělání povedou ke snížení nároků na jednotlivé stupně studia. Podpora systému, chyby a d ůsledky Technické vzdělání obecně zažívá deklaraci podpory ze stran politické reprezentace, ale ve skutečnosti je na okraji zájmu. Málokdo si uvědomuje, že tvorba HDP vychází z průmyslové výroby, z úspěšnosti inovací a je vysoce vázána na zhodnocení surovin i lidské práce. Průmyslová výroba prošla řadou problémů a přestože ve vyspělých zemích si sama uvědomuje vysoký a nezastupitelný význam vzdělanosti, v České republice se k tomuto vědomí dostáváme velmi pomalu. Teprve v posledních letech, kdy dochází ke zvýšení nedostatku manuálně zručných pracovníků, k nedostatku technicky vzdělaných odborníků na všech úrovních, se začíná mobilizovat a ozývat průmyslová sféra. K poznání však dochází poměrně pozdě a tak náprava bude značně bolestivá. Projděme jednotlivé oblasti dopadu nedostatečné podpory technického vzdělávání. První problémy vznikají na základních školách nedostatečnou motivací žáků a jejich neinformovaností. Zájem o studium technických, většinou matematikou a fyzikou podpořených oborů, není žádoucí. Rodičům a jejich dětem je preferována ekonomika, právo, administrativa, správní obory atd. Tyto oblasti jsou prezentovány, často se o nich diskutuje v hromadných sdělovacích prostředcích. Žáci základních škol postupují na gymnázia jako výběrové školy, na střední ekonomické, pedagogické, správní a další školy, pouze malá část končí na průmyslových školách. Navíc se často jedná o žáky s horším prospěchem a omezeným zájmem o další učení, případně s nedostatečnými návyky k učení. Na vysoké technické školy potom odcházejí studenti uvedených průmyslových škol, někteří jedinci z gymnázií a jiných středních škol. Jejich počet se rok od roku snižuje nejen s ohledem na populační vývoj. Pokud nedojde k razantní podpoře, motivaci a projevení zájmu průmyslu a politické reprezentace o tuto oblast vzdělávání, v průběhu dalších roků se dostaneme do velice vážných problémů při zajišťování průmyslové výroby. Nelze ani domyslet požadavků průmyslu po odeznění současné krize. Proč jsou technické vysoké školy tak podhodn oceny? Samotné vysoké školy, a to zvláště technické, jsou dlouhodobě vysoce podfinancovány. To je neporovnáváme s obdobnými školami v zahraničí, ale pouze se školami v České republice. Z neznámých, údajně historických, důvodů jsou technické obory na vysokých školách ohodnoceny koeficientem 1,65 oproti přírodovědným oborům (2,25 nebo 2,8). Tento koeficient určuje finanční dotaci státu na přípravu studenta daného oboru. Pro ekonomii je koeficient např.1,0. Technické obory přitom často pracují v laboratořích, kde je počet studentů limitován, používají nákladné přístroje pro kvalitní přípravu absolventa. Je skutečně otázkou důvod vyřazení technických oborů z okruhu přírodních věd. S podfinancováním oborů souvisí zastaralé vybavení, zaostávání ve vybavení za průmyslovou výrobou, nezáživná výuka ze skript a učebnic bez možnosti odpovídajících experimentů. S podfinancováním souvisí také stárnutí pedagogického sboru, malý zájem a malý výběr absolventů studia o práci asistentů a další akademickou kariéru, nemožnost díky finančním podmínkám a požadavkům systému zaměstnat význačné odborníky z praxe. Při očekávaném nedostatku technicky vzdělaných odborníků lze předpokládat gradaci negativního vývoje v personální oblasti. Chyby systému technického vzdělání jsou vyvolány také optimistickou teorií, že vše vyřeší trh. Od toho se odvíjí i neochota podpory přes vědomí nefunkčnosti trhu. Mezi hlavní chyby současného období můžeme zařadit následující prvky: ? Nízká podpora technického vzdělání na všech stupních. ? Neochota řídit systém vzdělání, například změnou koeficientů studijních programů na univerzitách případně i jinak – např. strukturou projektů k podpoře vzdělávání (OP VK, FRVŠ, RP). ? Absence koncepce a strategie průmyslové politiky státu. ? Absence koncepce a strategie vzdělání. Reflexe odběratele absolventa Průmyslovou výrobu a následně například strojírenskou výrobu musíme v současné době rozdělit zejména podle její velikosti. Od toho se odvíjí potřeba a stupeň znalostí pracovníků ve výrobě. Kusová a malosériová výroba jsou charakterizovány velkým počtem změn v průběhu roku, nabíháním a ukončováním pestré řady vyráběných součástí nebo celých výrobků. Sériová až hromadná výroba jsou specializovány a přes tlak trhu při zkracování inovačních cyklů, se jedná většinou o stabilní výrobu s drobnými inovacemi a náběhem nových výrobků nebo částí v delších časových intervalech. Vzhledem k vývoji trhu a trendu minulých roků je nutné počítat s tím, že se budou zkracovat inovace i v sériové a hromadné výrobě, a to ve své kvalitě, současně bude nadále docházet ke slučování výroby a tak k soustředění do výrobních provozů sériové až velkosériové výroby. Tento trend se patrně dotkne a bude pokračovat i v servisních činnostech – opravárenství, údržba atd. Absolvent studia zejména výrobního zaměření, například strojírenské technologie, má v současné době velmi široké uplatnění. Jeho potřeba začíná u strojírenské výroby, pokračuje dalšími typy průmyslové výroby – chemická, těžba, plastikářská, potravinářská apod. až k obchodním a servisním činnostem. Uvedené využití absolventa klade vysoké nároky na připravující pracoviště vysokých škol, na samotného studenta, ale také na nutné zázemí takové přípravy. Pro současnou výrobu musí mít absolvent studia znalosti odborné nejen technologické, ale také základy stavby konstrukcí, znalosti ekonomické pro nutná hodnocení navrhovaných alternativ, znalosti o řízení lidí, znalosti jazykové a řadu dalších. Protože však má současná výroba nedostatek času k adopci absolventa do výrobního procesu, je nutné, aby si řadu činností osvojil již při studiu na vysoké škole. To je další otázka přípravy absolventa – podíl teoretické a praktické přípravy. Pokud by byla tato otázka položena uvedeným způsobem, lze předpokládat snadnou dohodu a shodu na poměru obou metod přípravy. Bohužel, zde působí dva vlivy: a) na vysokých školách, kde vychází studium oboru z dlouhé historie, proporce teorie a praktické přípravy je dána vlivem jednotlivých disciplín, kateder, ústavů atd. b) na pracovištích, kde je shoda v názoru o potřebnosti praktické výuky, chybí dostatečné materiálové zajištění takové výuky, případně jsou problémy s udržením dostatečné bezpečnosti při výuce (pravidelné revize, opravy, údržba zařízení atd.). Z hlediska současného trendu ve výrobě je nutno připravovat tedy absolventa teoreticky dobře vyzbrojeného se vžitými základními praktickými dovednostmi – měření, vyhodnocování, analýzy dat, praktické použití softwarových podpor atd. Většina výrob vyžaduje již dnes vysokou flexibilitu absolventa, schopnost přizpůsobení, rychlé orientace v problému a vyhledání řešení při náběhu inovací ve zkrácených intervalech. Otázkou je, vzhledem k těmto stresujícím podmínkám, jestli mohou být absolventi také dobře připraveni, nebo zda je to otázka už jen jejich osobnosti a jejich přístupu. Nedostatečná příprava v této oblasti je základem fluktuace, odchodu absolventů do jiných relativně klidnějších oblastí činnosti a dalšího prodlužování nedostatku vysokoškoláků ve výrobě. Lze bakaláře využít ve výrobě? An o, ale… Problémem pro řadu podniků v uvedeném výrobním systému je postavení absolventa s titulem bakalář a titulem inženýr. Pro úplnost bychom měli zahrnout ještě titul Ph.D., ale to je trochu jiná kapitola i když ne od věci. Na většině vysokých škol došlo na základě Boloňských dohod a následných jednání k roztržení úplného magisterského studia do dvou stupňů – bakalář, inženýr. Samozřejmě došlo k vytvoření vynuceného absolventa většinou s teoretickými znalostmi a titulem bakalář, který je pro většinu podniků nepoužitelný. Většina bakalářů tedy pro svoji použitelnost musí pokračovat k dosažení titulu inženýr. Lze tedy bakaláře vůbec použít ve výrobě? Podle našich zkušeností ano, ale… je zde právě to ale. Ale studijní plán bakaláře musí s možností ukončení studia na tomto stupni počítat a vycházet z toho. Je to velice obtížné řešení. Na Fakultě výrobních technologií a managementu probíhají diskuse stále a možná ve stejné intenzitě. Podstatné však je to, že absolvent bakalářského studia je úspěšný ve výrobě. Tento úspěch má však i druhou stranu, tu tvoří vysoké množství odcházejících studentů v průběhu prvního a druhého roku studia. Studium právě vzhledem k vytvoření životaschopného bakaláře je vysoce náročné, jak časově, tak i odborně. Zmíněna byla samostatná otázka doktorského studia. Zkušenosti poslední doby jsou spíše negativní, současně jsou obtížně řešitelné jak vysokými školami, tak samotnými školiteli. Pokud je student přijat do doktorského studia, stává se pro podnik velice zajímavým, je to určitým potvrzením kvality absolventa. Současně je známa situace doktorandů, kteří dostávají po absolvování magisterského studia stipendium k zoufalému přežití. To je nutí k různým brigádám nebo k trvalé spolupráci s nějakým podnikem. Většinou vše spěje k předčasnému ukončení studia, v lepším případě k přechodu do jeho externí formy. Srovnáme-li mzdu absolventa magisterského studia a stipendium studenta doktorského studia, potom se nelze divit. Budoucnost – východiska a strategie Technické vzdělání je nezbytnou součástí rozvoje a trvalé udržitelnosti společnosti. Pokud chceme naplnit požadavky společnosti a zajistit její rozvoj, musíme změnit systém technického vzdělávání a zejména přístup k technickému vzdělávání. Je nutno si uvědomit, že technika je existenční otázkou budoucí společnosti. Ať už se jedná o hledání nových zdrojů energie, nových materiálů, technologií, nových postupů v lékařství a dalších vědách, vše se odvíjí od stupně vyspělosti techniky. Bude nutné začít vytvářet vztah k technice u žáků základních škol, změnit systém přípravy a zejména podpořit přípravu manuálně zručných, ale současně částečně teoreticky vzdělaných pracovníků výrobních profesí, výrazně podpořit morálně i finančně přípravu technicky vzdělaných odborníků na všech stupních terciálního vzdělávání. Nezbytným bude vytvoření systému celoživotního vzdělávání pracovníků v průmyslu. Vzdělávání musí operativně reagovat na požadavky trhu práce, proto je nezbytné změnit systém akreditací studijních programů na systém akreditací univerzit a vzdělávacích institucí. Ty na základě akreditace budou moci v reakci na požadavky průmyslu upravovat, případně vytvářet nové studijní programy. Úspěšnost bude dána úspěšností absolventů studia, schopností reagovat na požadavky a vytvářet zpětnou vazbu, úspěšnost bude dána i schopností spolupráce s průmyslem, odběrem výsledků výzkumu aplikační sférou a schopností širší spolupráce v oblasti výuky i vědecké práce. Výše uvedené zamyšlení berme jako několik poznámek k současnému problematickému postavení technického vzdělávání v České republice. Současně bychom se měli všichni, kterým na osudu průmyslu a historicky danému postavení českého průmyslu a jeho zručných a tvořivých pracovníků záleží, zamyslit a snažit se podle svých možností o navrácení dobrého jména jak českého technika, tak i české technické školy. Postupem času, změnami systému, došlo k řadě chyb, jejichž náprava bude zdlouhavá, ale čím dříve bude zahájena tím lépe pro další generace. Technické vzdělání je nezbytnou složkou moderní vyspělé společnosti a stupeň vyspělosti průmyslové výroby určuje i kvalitu společnosti a jejího života. Prof. dr. Ing. František Holešovský, děkan Fakulty výrobních technologií a managementu UJEP, Ústí nad Labem