Proč vlastně máme v oblibě sklo, které zná člověk už tisíce let? Snad pro jeho jiskření, čistotu, lehkost a křehkost, snoubící se s překvapivou pevností. Bez skla si jen těžko představíme fungující domácnost – pro jeho atraktivní vzhled se mu dostává stále nové podoby i funkce. Jeho objev sahá až do doby bronzové, tehdy bylo sklo vedlejším produktem keramické výroby a těmi nejstaršími výrobky byly korálky. TROCHU CHEMIE NEUŠKODÍ Chemicky je sklo křemičitan, hlavními složkami je oxid křemičitý (70–75 %) a oxid sodný nebo draselný. Stabilizátorem je oxid vápenatý. Nejběžnější jsou skla oxidická a z nich, podle převažující složky, skla křemičitá a boritokřemičitá. Pro speciální účely se používají skla fl uoridová, fosforečná nebo chalkogenidová (tj. na bázi S-Se- -Te). Nejrozšířenějším sklem používaným ve stavebnictví je sklo soustavy SiO2-CaO-Na2O. Z chemického hlediska jsou běžná skla tuhým roztokem různých křemičitanů sodných, draselných, vápenatých, případně olovnatých nebo barnatých, které jsou doprovázeny dalšími sloučeninami, zejména oxidy kovů. Z hlediska fyzikálního je podstatou procesu výroby skla ochlazování taveniny. Vzniká tak homogenní, amorfní, křehká a obvykle průhledná hmota. PROMĚNY TVAROVÁNÍ Složení skla určuje jeho vlastnosti. To sodné je měkké a tvárlivé, tuhne poměrně pomalu a lze jej v procesu výroby složitě tvarovat. Sodné je benátské sklo stejně jako všechna skla antická. Sklo draselné je tvrdé. Na sever od Alp se nejdříve vyrábělo zelenavé lesní sklo, poté co byla zvládnuta technologie čištění a odbarvování, se objevilo také sklo křišťálové. Mísicí proces a jednotlivé ingredience se od objevu skla změnily málo, ale tvarování se vyvíjelo složitěji. Nejstarší technikou zpracování skla bylo ovíjení, kdy se na hliněnou formu těsně vedle sebe navinula tenká skleněná vlákna, pak se znovu ohřála v peci, a jejich okraje se stavily dohromady. Pak už jen stačilo rozbít formu. Vznikaly jednoduché duté nádoby s dekorem na povrchu podle toho, jakou barvu měla použitá skleněná vlákna. S foukáním skla přišli Féničané, to nejstarší vznikalo bez použití formy, volně. Sklářské píšťale, jejíž objev máme doložený v 1. stol. př. n. l., předcházela zřejmě skleněná trubice. MNOHOTVÁRNÝ MATERIÁL Není sklo jako sklo. To obyčejné nepropouští UV světlo, křemenné ho neabsorbuje. Olověný křišťál má zvýšený index lomu, a tím výraznější odlesky. Soda pro sklo se dříve získávala spalováním mořských rostlin, dnes je už uměle vyrobená, potaš se získává z popelu spáleného dřeva, vápenec zlepšuje tavitelnost skla. Pokud se do sklářského kmene přidají střepy, říká se mu sklářská vsázka. Střepy se ve sklárnách užívají k tavbě od starověku a jejich význam tkví především v kvalitě. Podíl střepů v kmenu totiž zlepšuje proces tavby a zajišťuje kvalitnější sklovinu. Samozřejmě musí být užívané střepy čisté a jejich složení musí být identické s kmenem, do něhož se přidávají. Každá sklárna si dnes schovává vlastní střepy, u nichž má zaručené složení skla. Sklářský kmen se taví při teplotě 1420–1470 °C, tavba trvá 12 až 16 hodin. Velice záleží na tom, kdo sklo vyrobil, sklárny mají své postupy a svá tajemství, která střeží. Nejde jen o zbarvení skla, i dvě stejné čiré sklenice od různého výrobce vám názorně předvedou, že jsou jiné, stačí do nich nalít stejné víno – v každé bude mít jinou barvu. Nejnověji se sklo vrací do interiéru jako výsostný materiál, který má být dobře viděn. Už není jen stínítkem, které nějak obaluje žárovku. Stává se artefaktem, jehož světelný zdroj je umístěný mimo tak, aby celý skleněný objekt zářil. Může být i elegantním předělem prostoru či prostě jenom krásnou ozdobou. Vladimíra Storchová
