Stavby k ochraně, vyvedení mláďat či jako přístřešek proti nevlídnému počasí si buduje celá řada zvířat. Asi by se tedy dalo předpokládat, že si je vytvářeli i naši dávní předkové či příbuzní, které dnes řadíme mezi „člověkupodobné“ (do čeledi Hominidae). Ale zatím jsme to nemohli vědět, protože jsme neměli žádný přímý důkaz – a to i přesto, že jeden se nám skrýval přímo před očima. Na sklonku 20. století speleologové objevili v jeskyni Bruniquel v jihozápadní Francii podivnou, na pohled uměle vzniklou konstrukci z utrhaných krápníků. Archeologové na místě našli kosti, o kterých se podařilo zjistit jen tolik, že by měly být starší než 50 000 let (a to podle uhlíkového datování, které už je nad tuto hranici nepoužitelné). Připravovaly se další práce, ale vedoucí výzkumu na konci 90. let zemřel, a to další snahy na roky zastavilo. Teprve před několika lety se do jeskyně odborníci vrátili, a můžeme být rádi. Jak se ukázalo, podivnou konstrukci si lze těžko vykládat jinak než jako první nalezený doklad „budovatelských“ schopností našich předků (tzv. Homo heidelbergensis) či možná blízkých příbuzných, člověka neandrtálského. Odborníci okolnosti objevu popisují v článku v nejnovějším čísle časopisu Nature. St avitelé ve tmě Dílo to není na pohled nijak impozantní. Několik set metrů od ústí jeskyně speleologové objevili jakési „ohrádky“ z několika stovek nalámaných krápníků. Největší z těchto „staveb“ má tvar půlkruhu s poloměrem zhruba 7 m. Tvoří ji kusy krápníků o průměrné délce zhruba 30 cm, které jsou spolu s menšími kousky na zpevnění poskládané do podoby malé zídky či „plůtku“. Podobně vypadají i další, menší útvary. Datování dalších vrstev vápence, které se na stavbě vytvořily, ukazuje, že by měly pocházet z doby zhruba před 176 000 let (plus minus zhruba 2000 let). Z té doby nemáme jediný doklad o přítomnosti moderního druhu člověka Homo sapiens v Evropě, a tak v současné době nelze dělat nic jiného než označit za pravděpodobné autory někoho jiného. Koho přesně? V té době určitě žil v Evropě společný předek náš a neandertálců, který se označuje jako člověk heidelbergský. Ze zhruba stejné doby jsou i doklady o přítomnosti neandrtálců, které za pravděpodobné stavitele označují autoři studie. (Na druhou stranu, podle odborníků je většina nálezu pozůstatků neandrtálců z pozdější doby, a navíc naznačují, že se jen postupně šířili z východního Středomoří do zbytku Evropy, takže přítomnost neandrtálců ve Francii v té době není jistá.) Dolů do jeskyň V každém případě je francouzský objev prvním nesporným příkladem konstrukčních dovedností jiných druhů lidí. Máme zaznamenány ojedinělé případy, které lze možná vykládat jako uměle vyhloubené jámy či malé skládané zídky vytvořené snad neandrtálci, ale o jejich původu lze velmi oprávněně pochybovat. Velmi dobře se dají vykládat jako vysloveně přírodní úkazy, které vznikly jen náhodou. Objev také přináší první spolehlivý doklad využívání jeskynních prostor v té době. Kromě ne zcela přesvědčivých otisků nohou máme z jeskyní doklady lidské činnosti pouze z doby, kdy v Evropě už byli moderní lidé. A také jen z míst, kde se vyskytoval právě (byť možná ne výlučně) druh Homo sapiens. Velmi zajímavé je i to, že se podivný výtvor našel více než 300 000 m od vchodu, tedy v místě, kam sluneční světlo nikdy nedojde. Bez ohně se sem člověk dostane jen obtížně (místo je ovšem dobře přístupné, stačí projít velkou jeskynní síní). A to zase s velkou pravděpodobností znamená, že stavbu provedla dobře organizovaná skupina, která měla čas takto „ztrácet čas“ a dost dělných rukou, aby připravily vybavení a udělaly samotnou práci. Stavitelé tedy nejspíše museli žít (nebo se alespoň občas scházet) v nějakých větších společenstvích. Zda, případně proč, v jakém množství či jak často se tito lidé v útrobách jeskyně Bruniquel scházeli, to ovšem netušíme. V blízkosti jeskyně se nenašly žádné kosterní pozůstatky, tedy s výjimkou velmi zajímavého nálezu několika malých, téměř určitě opálených částí zvířecích kostí (největší měří asi 7 cm) v části konstrukce. Oheň zřejmě hořel na různých místech uvnitř konstrukce, a alespoň jedno z nich autoři objevu opatrně označují za opakovaně používané ohniště. Zda šlo spíše o „domácí krb“, nebo naopak třeba místo pro zápalné oběti v jakémsi prastarém chrámu, to opravdu nevíme. Archeologové budou samozřejmě pátrat, zda v blízkosti nenajdou nějaké stopy, které by jim interpretaci usnadnily, ale úspěch je hodně nejistý. Po 175 000 letech jsou archeologické záznamy zubem času velmi pečlivě probrané. Nejlepší šanci na podobný objev je v blízkosti staveb, přímo v jeskyni, kde jsou podmínky pro zachování nálezů mnohem lepší než na povrchu. Přesto je stále jasnější, že i naši předkové a příbuzní se nám podobali více, než jsme si dlouho mysleli. Už dnes víme, že neandrtálci rituálně pohřbívali své mrtvé a měli tedy zřejmě nějakou představu „zásvětí“. Což celkem nezbytně předpokládá, že uměli stejně jako my uvažovat v symbolech. Podle genetických analýz se zdá, že i neandrtálci a téměř jistě i náš společný předek měli v DNA geny, které dnes spojujeme s vývojem jazyka. Víme také, že dokázali chytře využívat své prostředí a zřejmě i experimentovat, protože máme (nepřímé) doklady o tom, že využívali ohně k přípravě poměrně komplikovaných lepidel. Antropologové a archeologové dnes vychází spíše z názoru, že inteligence Homo sapiens se v průběhu času příliš neměnila a zůstávala víceméně stejná. (Mimochodem, v IQ testech by si naši předkové však vedli špatně, protože jejich „vzdělání“ bylo hodně jiné a nezahrnovalo třeba matematiku a psaní – zacházeli méně se symboly a více s konkrétnem.) A pomalu se také začínáme klonit k názoru, že ani naši bezprostřední předkové a příbuzní na tom nebyli v mnoha ohledech zase o tolik hůře a se světem kolem sebe dokázali zacházet velmi důmyslně a obratně. Jen se nám zřejmě dochovalo tak málo hmotných záznamů z dávné minulosti, že se to nedalo poznat. „Stavba“ z Bruniquelu patří mezi ty nejdůležitější a nejzajímavější důvody, proč se stala změna názoru na naše vyhynulé předky postupně nezbytnou.
