Kamenné kuželovité stavby, nuragy, začali budovat lidé, kterým říkáme
Nuragové, na středomořském ostrově Sardinii od poloviny druhého
tisíciletí před naším letopočtem. Zachovalo se jich zde přes 7500,
většinou však pobořených. Jejich věže, obrovské komolé kužely vidíme
na Sardinii na každém kroku. Tu stojí osaměle u silnice, tu jsou součástí
novodobého ohrazení. Někdy jsou z původního nuragu jen trosky,
i tak je však zbylá terasa natolik vysoká, aby tvořila nepřehlédnutelnou
dominantu krajiny. Největší a zároveň také jeden z nejzachovalejších
komplexů, Su Nuraxi, se rozkládá poblíž dnešní vesnice Barumini,
62 kilometrů od hlavního města ostrova Cagliari.
Su Nuraxi (místní název pro nuragy)
objevil ve 40. – 50. letech minulého
století archeolog Giovanni Lilllu; pod
jeho vedením byl areál zpřístupněn
veřejnosti. Coby kulturní světové dědictví
je zapsán na seznamu UNESCO.
Předtím se v krajině jevil jako kopec,
teprve poté, co se začaly objevovat
velké kusy horniny a keramické střepy
archeologové zpozorněli, začali kopat
a zjistili, že narazili na nuragy, vzpomínané
již před více než 100 lety vědci
jakými byli Vittorio Angius, Giovanni
Spano a Antonio Taramelli.
Kultura Nuragů se vyvíjela na Sardinii
v letech 1500 až 500 před n. l. Jedná
se o vysoce rozvinutou civilizaci se sociální
strukturou, která se vyznačovala
zřizováním obcí s kmenovým uspořádáním.
Nejvyšší příčku zaujímali válečníci,
následovali kněží, prosté obyvatelstvo
představovali sedláci a pastevci.
Byli mezi nimi však také schopní
konstruktéři a námořníci, nežili tedy
izolovaně, ale spíše v živém kontaktu
se středomořskými kulturami, s nimiž
obchodovali. Zanechali největší počet
kvalitních staveb, což se odráží také
v pojmenování celé společnosti: typickou
stavbou té doby je „nuraghe“, které
v překladu znamená „hromadu kamení“
nebo „jeskyni“ představující určitý
způsob vojenské architektury s osvědčeným
opevněním s věžemi. Dosud se
na ostrově našlo přes 7000 nuragů. Su
Nuraxi je mezi nimi nejvýznamnějším,
protože má více než jednu věž. Stavby
na Sardinii pocházejí hlavně ze střední
a pozdní doby bronzové. Připomínají
středověké hrady, i když vznikly takřka
o 3000 roků dříve.
V průběhu doby se způsob stavby
měnil a používal až do doby železné;
někdy je využívaly i následné generace.
Nuragové stavěli i další budovy,
některé z nich pro civilní účely, například
obytná stavení ve vesnicích, řada
z nich měla náboženské poslání, například
svaté studny či prameny, malé
kostelíky nebo hřbitovy s obrovskými
hroby. Tak mimořádný architektonický
pokrok byl možný také díky geologickým
podmínkám, které se vyznačují
nejrůznějšími druhy hornin vhodných
jako stavební materiál, zejména čedič,
trachyt a vápenec, v malém množství
granit a pískovec. Sídliště Nuragů
se nacházela především na návrších
a náhorních plošinách ve výšce 200
– 600 m, vždy v blízkosti pramenů či
vodních toků.
Jedním z nejdůležitějších produktů
této civilizace byla nesporně keramika,
která se v průběhu staletí měnila,
zejména pokud jde o suroviny a tvary;
vedle kamenných soch je významné
také zpracování kovů (bronzu a železa),
ze kterých se zhotovovaly zbraně,
šperky, předměty denní potřeby a malé
bronzové figurky, tzv. bronzetti.
Dosud se však nenašly žádné písemné
prameny týkající se Nuragů, i když
je zřejmé, že se jednalo o vysoce rozvinutou
kulturu. V poslední době se řada
badatelů věnuje průzkumu souvisejícímu
s tímto fenoménem.
SU NURAXI - KULTURA Z OBDOBI
DELŠIHO NEŽ 2000 ROKŮ,
NEBOLI OD LET 2500 PŘ. N. L.
AŽ PO 7. STOLETI NAŠEHO
LETOPOČTU
Při zkoumání staveb Su Nuraxi lze
zjistit různé fáze, které se na základě
rozdílných struktur a rozvinutějšího
využití stavebních materiálů od sebe
odlišují. Hlavním materiálem je velmi
tvrdá vulkanická hornina – čedič – která
se na tomto území získávala ze sousední
náhorní planiny Giara.
Přesun velké masy čedičové horniny
však vyžaduje obrovskou sílu; pro
transport se zřejmě využívala volská
spřežení. Kameny se posléze ve vodorovných
řadách vrstvily jako suché
zdivo, neboli bez používání jakéhokoli
druhu malty. Na způsob staveb nepanuje
jednotný názor, existuje však
předpoklad šikmých ploch, které byly
podepřeny dřevěnými sloupy, pevně
ukotvenými v zemi.
Ve střední době bronzové byla postavena
hlavní věž (tzv. Mastio A), která
byla zpočátku jednoduchým tholosovým
nuragem. Výraz tholos se využívá
k označení kuželovité věže, vyznačující
se vnitřní kruhovou komorou
z kolmo nahoru mířícími a zužujícími
se zdmi sestávajícími z velkých čedičových
kamenů, jež se směrem vzhůru
zmenšují a nahoře končí falešnou klenbou.
Hlavní věž měří dnes 14,10 m;
zpočátku byla její výška 18,60 m. Tato
věž představuje nejstarší stavební dílo
Su Nuraxi; datováním divokého olivovníkového
dřeva z interiéru věže byl
pomoci radioaktivní uhlíkové metody
(analýza C 14) zjištěn rok 1470 př.n.l.
(tolerance +/– 200 let).
Zpočátku sestávala hlavní věž ze tří
nad sebou umístěných komor kruhového
půdorysu pokrytých falešnou stropní
klenbou. Zatímco je první a druhá komora
dodnes dochována v perfektním stavu,
třetí komora se zřítila. Zbyl z ní pouze
spodní prstenec balvanů, které měly nést
podlahu.
Velký vchod do hlavní věže je vzhledem
k maximálnímu využití světla
orientován na jih, je opatřen architrávem
s odlehčovacími otvory, které mají zmírnit
enormní hmotnost věžní konstrukce.
V oválném předsálí je výklenek určený
strážnému, zatímco ve velké přízemní
komoře jsou výklenky dva, sloužící jako
skladiště obložené korkovou izolací.
Uvnitř první komory se nachází zhruba
ve čtyřmetrové výšce přístup ke schodišti,
které vede k druhé a třetí komoře.
Přístup byl možný pomocí dřevěného
nebo provazového žebříku. V pozdní době
bronzové (1300 – 1100 př. n. l.) byla
následně přistavěna pevnostní stavba
z masivního zdiva se čtyřmi navzájem
propojenými věžemi, orientovanými
do čtyř světových stran, zřejmě dosahovaly
výšky zhruba 14 m, zatímco dnes
měří již jen 8,40 m. Přístup k těmto čtyřem
hradebním věžím vedl ve 13. století
př. n. l. mezi jižní a východní věží na půlkruhový
dvůr.
Koncem doby bronzové (11. – 9. století
př. n. l.) byla postavena největší
část vesnických obydlí. Měla kruhový
tvar a sestávala pouze z jedné místnosti.
Uvnitř „chýše 172“ byl nalezen žernov
určený k drcení obilí pomocí tlukadla
a do zdi zabudovaná pec sloužící k vaření.
Další důležitou stavbou vesnice byla
„chýše 80“, považována za shromáždiště,
zasedací nebo senátní místnost.
Jedná se o velkou kruhovou stavbu
s prstencovým uspořádáním lavice vedoucí
kolem celé vnitřní stěny. Uvnitř
místnosti byla umístěna vana, okrouhlé
umývadlo a betyl (opracovaný kultovní
kámen) ve formě věže, z jehož ztvárnění
vznikly důležité architektonické
odkazy týkající se věží, jelikož se dosud
nenašel jediný nurag, který by byl
zachován včetně vrcholu. Tento se zdá
být obklopen obrovskými podpůrnými
„nosiči“ se zvlášť upravených bloků,
které byly hvězdicově upevněny do vrcholku.
POČATEK POSLEDNI FAZE
KULTURY NURAGŮ
Během doby železné (9. – 6. století
př. n. l.) bylo Su Nuraxi takřka zcela
zničeno. Na jeho ruinách vznikl nový
sídelní komplex a vykazuje již vyzrálejší
stavební techniky městské architektury;
jsou svědectvím stále se rozvíjející
civilizace, která se jednak ze
svého středu, ale také díky kontaktům
z okolním světem mění. V této době
panují mírovější podmínky a doba válek
se zdá být zažehnána.
Začínají se budovat nová sídliště; staví
se obydlí s vnitřními dvory. Barumini
zůstává však nedostižné. Dosahuje
nejvyššího stupně ucelenosti a rozvoje.
Obvodové zdi těchto staveb jsou kruhové,
ale vnitřní komory jsou více či
méně čtyřhranné a paprskovitě směřují
do vnitřních dvorů.
Pozoruhodnou stavbou, která vznikla
v době železné, je „chýše zz“, využívaná
v punských a římských dobách.
Jedná se o stavbu o jediné místnosti
na oválném půdorysu, dnes měří
3,25 m se zřejmou kopulí. Je postavena
z čedičových kamenů, její vršek zdobí
stonkový vzor. Má se za to, že tato
stavba plnila veřejnou funkci audienčního
sálu, který sloužil hlavě obce.
V 5. století př. n. l. došlo k punskému
obsazení území a ke kontaktu Nuragů
se zcela neznámou kulturou. Poznenáhlu
dochází k soumraku tradičních
hodnot i staveb. Ve 2. – 1. století př. n.
l. se vzhled původního osídlení znovu
mění příchodem Římanů, kteří krajinu
přizpůsobují svým potřebám, některé
stavby a hřbitovy však využívají nadále.
Struktura zůstává zachována až
do 3. století našeho letopočtu, poté se
původní sídliště nepravidelně využívá
až do středověku.
? ? ?
Při návštěvě vesnice Barumini se
můžete projít megalitickým komplexem.
Za mírný poplatek vás zde provedou
a poskytnou podrobný výklad
o tom co víme, ale spíše nevíme odkud
Nuragové přišli. Můžete prolézt úzkou
chodbou uvnitř hlavního nuragu
a po šnekovitém schodišti z obrovských
balvanů vylézt na vrchol. Pak
po moderních schůdcích sestoupit
dovnitř věže a prolézt i čtyři komory
v citadele. Po prohlídce se budete cítit
ještě zmateněji než před ní. Nálezy podivných
psychedelických bronzových
sošek z doby Nuragů inspirovaly dokonce
některé ufology k jednoznačnému
výkladu smyslu obrovských věží.
Rozkvět společenství Nuragů rozvrátil
nejprve vpád Féničanů a později Kartaginců.
Dochovaly se jen jejich pozoruhodné
stavby. Erika Bezdíčková