V roce 2011, tedy před 10 lety, bylo ustanoveno datum pro Mezinárodní den rádia. Neváže se však na okamžik prvního rozhlasového vysílání. UNESCO zvažovalo několik návrhů a nakonec stanovilo datum na 13. února, kdy v roce 1946 vzniklo Rádio Spojených národů – United Nations Radio.
Zpět do historie Spojením rádiový či rozhlasový přijímač se označuje technické zařízení pro příjem, kdežto vysílání samo se u nás označuje slovem rozhlas. Škoda, že tento hezký, český pojem i veřejnoprávní instituce čím dál častěji nahrazují slovem rádio. To je odvozeno z latinského radius (paprsek) a radiatio (záření) a sluší spíše soukromým stanicím. Mimochodem, slovo rozhlas vzniklo v roce 1924, kdy Radiojournal vypsal soutěž na české pojmenování nového sdělovacího prostředku. Použil ho poprvé redaktor Národních listů Richard Durdil ve svém článku z 21. května 1924. Do té doby se používal termín radio a z něj tvořené složeniny (radioposluchač, radiokoncert a podobně). Tak či onak, rozhlasové vysílání se nezrodilo na lusknutí prstů, ale předcházela mu řada technických vynálezů a přelomových znalostí i poznatků. Když třeba italský fyzik, vynálezce, podnikatel a politik Guglielmo Marconi (1874–1937) v roce 1895 uskutečnil první úspěšné dálkové vysílání a příjem rádiových vln, ani netušil, jak významný objev učinil. O čtvrtstoletí později pak rozhlasové vlny ovládly celý svět. Než však k tomu došlo, museli svými počiny do historie rozhlasové technologie přispět i další vynálezci. Byl by to dlouhý výčet jmen – a tak připomeňme aspoň některé milníky: Již v roce 1873 skotský fyzik James Clerk Maxwell (1831–1879) matematicky popsal princip šíření elektromagnetických vln. O tři roky později německý fyzik Heinrich Rudolf Hertz (1857–1894) poprvé dokázal existenci těchto vln a zkonstruoval předchůdce dnešní dipólové antény. V roce 1893 vynálezce, fyzik a konstruktér srbského původu (dlouhodobě žijící v Americe) Nikola Tesla (1856–1943) předvádí první veřejnou demonstraci rádia a rádiového spojení. O dva roky později ruský fyzik a vynálezce Alexandr Stěpanovič Popov (1859–1905) zkonstruoval první bezdrátovou telegrafickou stanici za využití hromosvodu jako antény. Přeskočíme-li další mezistupně, pak je určitě důležité uvést rok 1910, kdy americký fyzik Lee de Forest (1873–1961), vynálezce elektronky, snímal zvuk opery Carmen a přenášel jej rozhlasovým vysíláním. Tehdy se uskutečnil první rozhlasový přenos z Metropolitní opery v New Yorku. O deset let později rozhlas vysílal výsledky amerických prezidentských voleb. V roce 1922 bylo v Anglii zahájeno pravidelné rozhlasové vysílání BBC. A v roce 1923 ve Kbelích (18. května) začal vysílat český rozhlas Radiojournal jako první na evropském kontinentě.
Naše historie Na československém území probíhaly pokusy s rozhlasovým vysíláním už před první světovou válkou a pokračovaly i po ní. První rozhlasový pořad, složený ze slova a hudby, byl vysílán 28. října 1919 z radiotelegrafní stanice na pražské Petřínské rozhledně. Pravidelné rozhlasové vysílání však bylo zahájeno až onoho 18. května 1923 z legendárního stanu v Praze-Kbelích a zpočátku trvalo hodinu denně. Veškerý program (zprávy a hudební produkce) se tehdy vysílal živě. Od té doby prošlo rozhlasové vysílání obdivuhodným vývojem a vůbec se nepotvrdily prognózy škarohlídů, že v éře televize zanikne nebo ztratí svůj význam. Naopak! V rámci oslav Světového dne rádia Alexandr Pícha, ředitel odboru Nových médií ČRo, prohlásil, že silnou stránkou rozhlasu je možnost provádět při poslechu jiné činnosti. „Což neposkytne ani televize, ani internet.“ Český rozhlas proto do budoucna počítá s vytvořením čtyř celoplošných stanic, mezi které by měla patřit i stanice mluveného slova. „Svět nových médií trochu smazává rozdíl mezi celoplošnou a regionální stanicí,“ připomněl Alexandr Pícha výhody připojení na internetu. Každý rozhlasový projekt má i svou webovou stránku, na níž má posluchač možnost zpětného poslechu i zobrazení fotografií a dalších dokumentů.
Krystalka Ve 20. a 30. létech dostupnost jednoduchého rozhlasového přijímače, takzvané krystalky, která se dala zhotovit též amatérsky, podpořila masové rozšíření této technologie a elektronky umožnily příjem rozhlasového vysílání z celé Evropy. Krystalka je primitivní rozhlasový přijímač, který ke své činnosti nepotřebuje napájení. Energie, jež rozkmitává membránu jejího sluchátka, se totiž bere z vysílaného signálu. Za svůj název tento přijímač vděčí hlavní součástce, kterou byl některý z krystalů s usměrňovacími vlastnostmi. Nejčastěji se používal galenit. Krystalu se dotýkal hrot z fosforbronzu, wolframu nebo jiného vhodného materiálu, čímž vznikla primitivní hrotová dioda. Hrot byl pohyblivý (ovládal se malou páčkou umístěnou v kulovém kloubu), aby se na krystalu dalo najít místo s nejlepším příjmem.
Nostalgické vzpomínky Na krystalku si pamatuji ze svých dětských let, i když víceméně matně. Bylo to v době slušně hrajících elektronkových přijímačů a prvních přenosných tranzistoráků, zpravidla neslušně „pořvávajících“ na plážích u vody, v lesích či na zahradách chatařských kolonií, snoubících tak u svých majitelů nadšení z nového pokroku a snahu okázale upoutat pozornost. Krystalový přijímač jsem nějaký čas i vlastnil, uchvácen kouzlem malé hrající krabičky s „kamenem“, jímž byl zvláštní a neobvyklý leštěnec olovnatý. Krystal leštěnce olovnatého (přesný název je sirník olovnatý), obdobně jako mnohé jiné krystaly, má schopnost usměrňovat elektrický proud. Tento leskle černý minerál stačilo „podráždit“ jemným drátkem, až pojednou ze starých vojenských sluchátek zazněl nepříliš zvučný hlas či hudba. Je to neuvěřitelné, ale tohle „nic“ opravdu hrálo a mluvilo – bez elektronek a tranzistorů. Prostě zázrak... Co se skutečně dělo v této okouzlující hračce, zůstalo většině „krystalkářů“ utajeno. Holanďan Antony van Leeuwenhoek, zakladatel mikroskopie, ve druhé polovině 17. století věřil, že ve spermii je ukryt malý človíček. Podobného vysvětlení se mi s úsměvem dostalo při rodinné návštěvě známého inženýra. A snad jsem tomu v dětsky naivní dušičce i věřil. Nebudu asi daleko od pravdy, že představy o tomto zvláštním divu přírody těch, kteří ve 20. letech právě u krystalek a prvních „lampovek“ prožívali neopakovatelné chvíle počátků radiofonie, musely být v nejednom případě ještě kurióznější.
Nutná instruktážní kampaň Co vše bylo tehdy zapotřebí posluchačům vysvětlovat, názorně dokumentuje prvé číslo 1. ročníku věstníku Radio-journal, vydané stejnojmennou společností s ručením omezeným, v září roku 1923. Hned na druhé straně se zde praví: „Účelem jest především, aby sloužil k informaci těch, kteří se stali předplatiteli Radio- -Journalu, to je jeho bezdrátových produkcí a zpráv a v druhé řadě pak k poučení všech, kdo se o radio zajímají. Chceme je vést k prohloubení zájmu o radiotelefonii a potřebnými pokyny usnadnit ovládání přístrojů, které jim mají nahradit návštěvu koncertů, přednášek atd.“ Z dalších článků je patrno, že redakce hodlala své sliby plnit – mimo jiné poznámkou o rozdílu mezi radiotelefonií a radiotelegrafií. „Nyní již na sta posluchačů na českém venkově naslouchá denně pěveckým i hudebním produkcím, vysílaným z Kbel, nejnovějším zprávám sportovním a dovídá se bezdrátovou cestou o pravděpodobných předpovědích počasí pro příští den. V nejbližší době bude pořad obohacen o důležité zprávy zemědělské, bursovní hlášení, přesného času, přednášky i módní zprávy a pohádky.“ V Technické hlídce je podrobný návod, jak si zřídit přijímací anténu a který z obou typů (vnější a rámové) je pro soukromníka výhodnější a levnější. V Různých zprávách Radio-Journal slibuje, že obratem zašle prospekty na přijímače a do týdne vyřídí objednávky. Na titulní straně je velká fotografie usmívající se ženy středních let se sluchátky na uších. Opírá se o stůl s jakousi záhadně vyhlížející skříňkou, z níž vyčnívají čtyři lesknoucí se lampy. A pod fotografií text: „Dramatická umělkyně pí Ema Švandová naslouchá v meziaktí koncertu Radiojournalu přístrojem Standard.“ Hle, tehdejší radioaparát.
Od VKV k DAB Od poloviny 20. století se těžiště rozhlasového vysílání přesunulo na velmi krátké vlny (VKV, 30 až 300 MHz), které vystačí s menšími anténami a vysílacími výkony, šíří se však také jen do malých vzdáleností (desítky, výjimečně až stovky kilometrů). Výhodou této frekvenční modulace je však možnost účinného potlačení poruch a podstatně lepší kvalita přijímaného signálu. Koncem 20. století se také rozšířilo satelitní vysílání na velmi vysokých frekvencích, s vysílací anténou na umělé družici Země. Od 21. století nastupuje i pozemní digitální vysílání. Hrstka krátkovlnných stanic vysílá ve standardu DRM, rozhlasu na VKV (FM) konkuruje spíše vysílání podle standardu DAB. Rozhlasové stanice jsou také přenášeny jako doplňková služba v digitálním televizním vysílání DVB-T i DVB-T2.
Digital Audio Broadcasting Současná doba přináší nejen nové záznamové a vysílací technologie, ale též řadu nových pojmů a jejich zkratek, jimž laik ne vždy rozumí. Patří k nim i přechod na digitální rozhlasové vysílání, anglicky Digital Audio Broadcasting (ve zkratce DAB). Jedná se o digitální rozhlasovou technologii pro plošné vysílání rozhlasových stanic, užívanou v několika zemích po celé Evropě, Asii a Tichomoří, včetně ČR. Ve formátech DAB, DAB+ a DMB v současné době vysílá přes 2 270 rozhlasových stanic po celém světě a celosvětově bylo prodáno více než 70 milionů rozhlasových přijímačů DAB/DAB+. Standard DAB byl vytvořen v 80. letech a za několik let již byly přijímače dostupné v mnoha zemích. Jeho zastánci deklarovali, že nabízí několik výhod oproti existujícímu analogovému FM vysílání: více stanic na jedné vlnové délce spektra, zvýšenou odolnost proti šumu, vícecestnému šíření, útlumu a vzájemným interferencím kanálů. Součástí DAB vysílání bývá obvykle i grafika a obrázky, případně textové zpravodajství. Vylepšená verze systému, zvaná DAB+, byla uvedena v únoru 2007. Tato norma je přibližně dvakrát efektivnější než DAB, a proto je zaváděna. Vysílání v DAB+ již zahájila většina států západní, jižní i severní Evropy a další státy včetně České republiky. V roce 2017 Norsko jako první země v Evropě začala vypínat FM vysílání. Pokud jde o Českou republiku, první vysílání v pásmu L proběhlo v Praze v květnu 1999, kdy České Radiokomunikace spustily svůj vysílač na žižkovské věži. Vysílání většího rozsahu zahájila o mnoho let později firma Teleko. Signál začala šířit postupně v Příbrami, Praze, Brně, Ostravě, Liberci a z Černé hory v Krkonoších, jejíž vysílání DAB pokrývalo na začátku roku 2013 přes polovinu obyvatel ČR. V roce 2013 se do projektu vysílání DAB připojil další poskytovatel, plzeňská RTI cz. Od roku 2014 v Praze vysílají DAB i České Radiokomunikace. Vysílání vysokým výkonem zahájil v srpnu 2015 jako první Český rozhlas se svým multiplexem ČRo DAB+ z vysílače Praha-Žižkov, které v létě 2017 přešlo ve vysílání řádné. Celoplošné komerční digitální vysílání na svůj start stále čeká. V každém případě v DAB+ je perspektiva moderního rozhlasového vysílání.
Internetové rádio Další cestu vpřed přináší internetový přenos vysílání neboli e-rádio, jehož program je šířen v digitální formě přes internet. Co se týče vysílání a přijímání zvuku, je podobné klasickému rozhlasu. Mnohá internetová rádia existují souběžně se svými klasickými pozemními verzemi, existují však i čistě internetová rádia. Jsou dostupná z jakéhokoliv místa na světě s připojením k internetu. To z nich dělá populární službu pro lidi, kterým tradiční lokální stanice nezvládnou poskytnout požadovaný druh hudby, ale třeba i nonstop zpravodajství, sport, politiku a množství jiných žánrů. Výhodou je, že tuto možnost nabízejí nejen speciální rozhlasové přijímače (internetová rádia), ale i počítače a jiná média. Dveře do budoucnosti rozhlasu jsou tedy nadále široce rozevřené. /Milan Bauman/
