Štefánik se znovu vrací do Bratislavy aneb jak umělci a technici vytvářeli přes sedm metrů vysokou sochu

Milan Rastislav Štefánik (1880-1919) byl slovenský politik, generál francouzské armády a profesně astronom. V letech 1913-1918 organizoval československé legie v Srbsku, Rumunsku, Rusku a v Itálii a podílel se na protisovětské intervenci na Sibiři. Byl členem Národní rady v Paříži, prvním československým ministrem národní obrany. Spolu s T.G. Masarykem a E. Benešem je považován za zakladatele Československa. Narodil se v roce 1880 na západním Slovensku v obci Košariská. Postupně studoval v Bratislavě, v maďarské Šoproni a Szarvasi a nakonec v Praze, kde v roce 1904 obhájil disertační práci o nové hvězdě v souhvězdí Cassiopea. Osudovou mu však zůstala Bratislava, do níž se stále vrací. Poprvé to bylo, v roce 1919, když po dlouhém pobytu v zahraničí letěl se svým letadlem z italského Udine na Vajnorské letiště u Bratislavy. Vracel, ale nevrátil se. Svou svobodnou vlast viděl naposled ze vzduchu. Letadlo havarovalo. Podruhé se Štefánik vrátil do Bratislavy v roce 1938 na náměstí Ľudovíta Štúra v nadlidské velikosti. Jeho 740centimetrová bronzová socha, vytvořená sochařem Bohumilem Kafkou, stála na čtyřmetrovém podstavci před budovou Reduty. Za ním na 27 metrů vysokém pylónu stál třiapůlmetrový lev, jako strážce československého znaku. Památník M. R. Štefánika stihl neblahý osud. Československý lev nebyl po vůli fašistům, kteří ho v roce 1940, po vídeňské arbitráži, odstranili i s pylónem. Komunisté zase nemohli Štefánkovi odpustit jeho protisovětské legionářské tažení a v roce 1952 jeho sochu zničili. Třetí návrat Štefánika se koná 4. května 2009. Nově vzniklá socha bude stát zase na ná-břeží Dunaje, před novou budovou Slovenského národního divadla, ve vznikající městské čtvrti Eurovea. Mělo by to být důstojné místo, kde se propojí moderní architektura s historickou postavou, místo, kde se budou setkávat mladí i staří, obyvatelé Bratislavy i její návštěvníci. Postava Štefánika, jednoho z mála slovenských státníku a politiků, které zná celý svět, měla by všem připomínat vznik československé i slovenské státnosti a její současné zapojení do nové Evropy. Znovupostavení památníku v Bratislavě v původním provedení lze pojat jako divadelní hru „Štefánik znovu v Bratislavě“ o šesti obrazech. Každý obraz má své specifické kulisy, obsazení a děj. To, co je dále napsáno představuje komplexní scénář vzniku Štefánikovi sochy, tohoto ojedinělého technického díla, které se rodilo v téměř synergické součinnosti sochařů, slévačů, inženýrských mechaniků, dopravců a stavařů. Obraz první. Odehrává se v oblasti společenskopolitické, v kulisách různých bratislavských institucí. Hlavními aktéry jsou Nadace Milana Rastislava Štefánika, která navrhla obnovení památníku a poslanecká sněmovna, která jej schvalovala. Nadace M. R. Štefánika zahájila své aktivity v roce 1993. Její předseda, prof. Ján Fuska, viděl v obnovení památníku nejen akt historické spravedlnosti, ale i symbol vzniku nové slovenské státnosti, o kterou se v minulosti Štefánik vrchovatou mírou zasloužil. Památník by měl připomínat i legionáře, kteří položili své životy při osvobozování jižních hranic Československa při vpádu maďarských bolševiků v roce 1918. Poslanci hlavního města SR Bratislavy znovuvybudování památníku i jeho umístění odsouhlasili až v roce 2003. Základní kámen památníku byl „poklepán“ v den 85. výročí smrti Štefánika, 4. května 2004. To již byl dostatečně věrohodný počin k tomu, aby se mohla začít skutečně vytvářet nová kopie původní sochy. Koncem roku 2005 začali sochařirestaurátoři s vytvářením „hliněného modelu“ postavy Štefánika. Koncem ledna 2008 byla hotová bronzová socha dovezena do Bratislavy, kde v depozitáři nyní čeká na své odhalení v květnu 2009. Za tři roky vytvořili umělci a technici v současnosti největší sochu ve střední Evropě. Obraz druhý. Na pomyslné scéně se objevují sochaři z Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě, z oborů restaurování plastiky a volné sochařské tvorby, usměrňovaní sochařem Gotthardem Jandou. Model pro odlití bronzové, přes sedm metrů vysoké figury plastiky M. R. Štefánika byl vytvořen podle původního originálu třetinové plastiky od Bohumila Kafky, která stojí před planetáriem Štefánikovy hvězdárny v Praze na Petříně. Nosná konstrukce modelované figuríny byla svařena z ocelových trubek. Na tuto konstrukci byly přivařeny v pěti různých výškách ocelové plechy, jejichž obvod měl tvar vodorovných řezů původní plastiky ovšem 3,14krát zvětšených. Do této ocelové konstrukce pak byly umístěny meziprofily z pěnového polystyrenu, vyřezané pomocí speciálně zkonstruovaného pantografu. Na takto vzniklé základní jádro budoucí sochy bylo dřevěnými kolíky upevněno pozinkované pletivo s oky cca 20 mm. Na jádro pak byla nanášena hliněná vrstva o tloušťce cca 50 mm. Celkově se spotřebovalo tři a půl tuny hlíny. Po vymodelování plastiky v hlíně se vytvořila sádrová forma armovaná ocelovými dráty: Přední část sádrové formy byla z jednoho kusu, zadní byla vhodně členěna tak, aby z hotové formy bylo možno vybrat vše, co bylo uvnitř vyhotoveno před zaformováním. Vyprázdněná forma byla vymyta a separována roztokem mýdla. Do takto připravené formy byly postupně, od spodu nahoru, nanášeny vrstvy sádry vyztužené jutovou tkaninou. Po vysušení modelu byl tento rozřezán na menší díly pro jejich převoz do slévárny. Obraz třetí. Odehrává se ve Druhé slévárně Blansko Euro (zkratka DSB). Scénu tvoří vysoké jeřáby, velké licí formy, hromady slévárenského písku, vedle modelu metr dvacet velké boty se povaluje letecká přilba nadměrné velikosti. Vzduch připomínající nasládlou šedavou mlhu se chvěje od nepopsatelného rámusu. V tomto prostředí probíhalo vše, co souviselo s odléváním sochy. Slévárna DSB vyhrála konkurz na odlévání sochy z prostého důvodu. Je jednou z nejzkušenějších evropských sléváren v oblasti užité a umělecké litiny (tento primát měla již v dobách Rakouska-Uherska) a její umělecké odlitky jsou hojně zastoupeny i na Slovensku. Tuto skutečnost dokumentuje i prestižní ocenění „European Quality Avard“ uděleného v anglickém Oxfordu, mimo jiné za garanci kvality výrobků dle nejvyšších požadavků evropského trhu. Více než 7metrový Štefánik se stal zatím největším uměleckým odlitkem slévárny. Zdárně ho zde vytvářelo šest lidí celých dvanáct měsíců. Garantem „za vše“, co bylo spojeno s akcí „Štefánik“ byl zodpovědný výkonný ředitel DSB Ing. Jaroslav Kaleta, pro něhož to byla prestižní zakázka, kterou realizoval s velkým respektem nejen kvůli velikosti, ale i významu. Jejich prvním počinem bylo, že sádrový odlitek v Bratislavě rozřezali na díly, které byly schopné naložení na nákladní auta a posléze v Blansku rozřezali na díly menší, aby se tyto vešly do formovacích rámů a vyhověly kapacitám pecí. „Figura“ byla v konečné fázi rozřezána na 26 kusů. Rozměry a hmotnost dílů byly „na doraz“ možností slévárny. Vždyť některé z odlévaných dílů měly hmotnost téměř půl tuny. Nesnadným problémem bylo i zajištění správných rozměrů odlitků po odlévání, protože bylo nutno brát v úvahu smršťování bronzu při chladnutí, což při tvarově složitých dílech není snadné. Nejtěžší fází vzniku sochy však bylo její skládání z jednotlivých dílů. Socha se montovala z jeřábů, díly se svařovaly z venku i zevnitř, pracovalo se „ve výškách“ na několika plošinách. Pracovníci, vytvářející Štefánika, zde byli současně montéry, svářeči, brusiči i horolezci. Do útrob sochy lezli hlavou, kterou v konečné fázi montáže zakryla přilba. Povrchy jednotlivých dílů i hotové sochy se průběžně cizelovaly. Svary mezi spojovanými díly byly zabroušeny a upraveny tak, aby místa spojů nebyla patrná, aby vše bylo „košer“ podle přání umělců. Obraz čtvrtý. Záběry ze slévárny se na otáčivém jevišti prolínají s pracovištěm, ve kterém září monitory počítačů a hlukovou kulisou je „broukání“ počítačů. Jsme na pracovišti firmy L. K. Engineering se v té době zabývala inženýrskými analýzami sochy M. R. Štefánika. Ani tato firma nebyla vybrána náhodně. DSB Euro si byla vědoma, že Štefánikova socha musí být nejen krásně odlitá, ale že musí být po mechanické stránce i spolehlivá. K zajištění této vlastnosti si vybrala, coby garanta, profesora Přemysla Janíčka z Ústavu mechaniky těles, mechatroniky a biomechaniky, fakulty strojního inženýrství VUT v Brně. Ten doporučil, aby se inženýrskými analýzami zabývala právě společnost L. K. Engineering, jejíž vedení i kádr pracovníků tvoří absolventi výše jmenovaného ústavu. Tato firma je dnes uznávanou a renomovanou inženýrskou kanceláří se zaměřením na technické výpočty. Zde se ujal analýz Ing. Pavel Skácel, Ph.D. Jeho úkol spočíval nejen v inženýrských analýzách, ale i v navržení celkové mechanické koncepce sochy, v návrhu zařízení na bezpečný způsob manipulace s tělesem sochy, s jejím transportem na valníku do Bratislavy a s ukotvením sochy do betonového podstavce. Po zvážení historických údajů o konstrukci původní sochy, technologických aspektů výroby sochy a nepříjemných tepelně dilatačních důsledků případné centrální konstrukce, která by „nesla“ sochu (tak tomu mělo původně být), byla zvolena celoskořepinová koncepce. Tato koncepce je z mechanického hlediska plně samonosná. Obsahuje několik vnitřních žeber, souvisejících s mechanickým namáháním jednotlivých částí sochy, s technologickými důvody a s polohou sochy při transportu. Po odsouhlasení této koncepce tvůrci sochy i „blanenskými slévači“ začaly vlastní inženýrské analýzy. Jejich cílem bylo potvrdit, že socha je po pevnostní stránce dobře navržena, a že bude na svém místě spolehlivě stát i za staticky nepříznivých podmínek. Byla kontrolována bezpečnost sochy vzhledem k porušení od vlastní tíhy, od účinku větru vanoucího na sochu ze všech stran (uvažovala se rychlost větru 180 km/h), ověřovala se odolnost vůči účinkům námrazy a případného zemětřesení. K tomu musely být určeny frekvenčně-modální (rezonanční) vlastnosti tělesa sochy. Veškeré analýzy byly realizovány výpočtovým modelováním pomocí numerických metod, což vyžadovalo hluboké znalosti z mnoha teoretických oborů. Jen pro zajímavost, na soše jsou nejvíce namáhány faldy na zadní straně leteckých bot, když Štefánikovi vane silný vítr do obličeje. Realizována byla i hmotnostní optimalizace sochy. Jinými slovy minimalizovala se hmotnost sochy při zachování dostatečné bezpečnosti tělesa sochy vůči vzniku trvalých deformací a porušení soudržnosti materiálu (bronzu). Výsledky analýz vedly ke konkrétnímu návrhu proměnné tloušťky stěny samonosné skořepiny (nejmenší tloušťka je méně než 10 mm a největší přesahuje 20 mm) a výztužných žeber uvnitř sochy. Výchozí hmotnost šest tun před optimalizací se podařilo snížit o jednu tunu, což výrazně snížilo cenu sochy. Nejvíce dalo inženýrům z L. K. Engineering „zabrat“ ukotvení tělesa sochy do betonového piedestalu. Konečný, čtvrtý návrh, který byl kompromisem názorů technologů, architektů, stavařů a inženýrských mechaniků, spočívá v ukotvení bronzových závitových tyčí (jsou součástí tělesa sochy) přímo do otvorů v betonovém piedestalu pomocí speciálních chemických přípravků schopných přenášet mechanické namáhání. Štefánik bude na podstavec v podstatě přilepen. Součástí prací v L. K. Engineering byl i návrh jednoúčelové ocelové transportní klece, která slouží k manipulaci se sochou a návrh samotné instalace sochy na piedestal. Obraz pátý. Je to scéna, která zachycuje převoz sochy z Blanska do Bratislavy. Štefánik, který se v Blansku montoval ve svislé poloze, byl i s klecí přenesen jeřábem na valník. Tahač, se sochou v poloze „ležmo“, umístěné v kleci a zakryté plachtou, uháněl po dálnici do Brati-slavy. Malou „slavnostní zastávku“ měl na bývalém hraničním přechodu „Kúty - Lanžhot“, kde pracovníci blanenské slévárny předali sochu zástupcům Slovenska. Bez úspěchu zde pátrali po primátorovi hlavního města Slovenska Bratislavy, kde bude Štefánikova socha stát. Tahač bez kolizí dorazil do Bratislavy, kde byl z valníku vyzvednut a uložen do depozitáře, v němž bude čekat na 4. květen roku 2009, kdy bude slavnostně umístěn na piedestale oblo-ženém spišským travertinem. Obraz šestý-závěrečný. Děj hry se přenese z technických pracovišť na kolbiště společensko-politická. Bude se odehrávat na staveništi nově vznikajícího náměstí v městské čtvrti Eurovea u pobřeží Dunaje. Herce vytvoří zástupci nejrůznějších institucí ze Slovenska a možná i z Moravy a Čech. Prý má být přítomen i francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který by měl být v té době na návštěvě Slovenska. Těch, kteří sochu vytvářeli tam bude asi minimum, jak to bývá zvykem. Dovětek na konec, mimo scénář. Sochaři, slévači i ti, co prováděli její inženýrské analýzy garantují, že socha vydrží všechny pravděpodobné mechanické a přírodní nástrahy a zaručují její dlouhověkost. Bylo by žádoucí, aby vládci Slovenska i Evropy, a v dnešní době globalizace vlastně vládci na celém světě, ji garantovali alespoň lokální stabilitu územní a politickou. Přemysl Janíček