Mezi roky 2004 a 2014 se podíl obnovitelných paliv na výrobě tepla v ČR zvýšil o plnou polovinu z 13,6 na 20,4 %. Největší nárůst zaznamenalo spalování biomasy z 3,6 na 6,7 % a využívání jiných plynů (odpadní plyny, plyny z průmyslových výrob a další) z 5,9 na 9,5 %. Naopak největší propad zaznamenal podíl topných olejů ze 4,2 na 0,4 %. Mírně klesl i podíl uhlí a zemního plynu. Teplárenství má výhodu v možnostech zpracování takových zdrojů energie a paliv, které individuálně využít vůbec nelze, ať již z technických či ekonomických důvodů, nebo je jejich lokální využití velmi omezené. Nezanedbatelný potenciál do budoucna nabízí spalování již dále nevyužitelných odpadů pro kombinovanou výrobu elektřiny a tepla. Navíc jde o využití synergií, kdy se ve velkých aglomeracích nejen vytváří nejvíce odpadu, ale velká města disponují také soustavami, kterými lze teplem ze spalování odpadu efektivně zásobovat domácnosti i další odběratele. Denní produkce zbytkového odpadu průměrné domácnosti dokáže zajistit energii pro svícení a ohřev vody domácností. Vedle odpovědi na otázku kam s odpadem, jeho energetické využití částečně řeší také náhradu snižujících se zásob hnědého energetického uhlí. Současná zařízení pro energetické využití odpadu v Praze, Brně a Liberci jasně dokazují, jak efektivní a ekologické technologie jsou dnes k dispozici. V letních měsících je hlavním zdrojem tepla pro ohřev vody v tepelné soustavě Brna právě místní spalovna odpadu. V minulých letech jsme, bohužel, promarnili jednu z velkých možností dodávek tepla. Podle statistik České bioplynové asociace je u nás přes 500 bioplynových stanic (BPS). Jejich tepelný výkon se blíží hranici 400 MW a podle aktualizovaného Národního akčního plánu pro obnovitelné zdroje by v roce 2020 měly vyrábět 2536 GWh elektřiny a kolem 7 500 000 GJ disponibilního tepla pro dodávku. Plán výroby elektřiny jsme splnili s několikaletým předstihem, v roce 2014 vyrobilo 507 stanic 2566 GWh elektřiny, ale na využití tepla se jaksi pozapomnělo. V aktuálním přehledu cen tepelné energie Energetického regulačního úřadu za rok 2015 je jen 74 bioplynových stanic s předpokládanou dodávkou 385 000 GJ tepla. Bioplynové stanice tak zásobují teplem asi 15 000 bytů. Část tepla je dodávána v rámci zemědělských areálů u bioplynových stanic. Odhadem však bez užitku stále zůstává téměř 7 000 000 GJ tepla, tedy roční průměrná spotřeba tepla 250 000 domácností. Pro dodávku tepla z BPS do soustav zásobování teplem je zásadním faktorem dosažitelnost odběrného místa s dostatečným odběrem tepla a vhodným odběrovým diagramem. Příkladem, že to jde, jsou BPS s dodávkou tepla v Jaroměři (700 bytů), v Šumperku (440 bytů), v Kojetíně (400 bytů) či Kněžicích (BPS v kombinaci s biokotelnou zásobuje teplem 149 domů, tedy 95 % spotřeby tepla v obci). Ani vzdálenější odběr tepla však není nepřekonatelnou překážkou, řešením jsou bioplynovody do nejbližších plynových kotelen například v Třeboni (4 km) do lázní Aurora a bytových domů, ve Žďáru nad Sázavou (1 km) nebo v Přešticích (3 km), kde bioplynovod zásobuje další čtyři kotelny v obci. Soustavy zásobování teplem umožňují také využití tepla z hlubin Země. V září 2002 byla v pravobřežní části Děčína uvedena do provozu unikátní stavba teplárny využívající tepla podzemního rezervoáru geotermální vody. Podobně je využitá i energie pro vytápění zoo a některých univerzitních objektů v nedalekém Ústí nad Labem. Většina termálních pramenů u nás má ale léčivé účinky, takže se využívají daleko efektivněji v lázeňství. Využití geotermálního tepla nabízejí i projekty s metodou Hot-Dry-Rock – horká suchá skála. Několikakilometrovými vrty se vhání voda do podzemí, kde se ohřívá, a pak na povrchu vyrábí elektřinu a teplo. Po více než 10letém úsilí má však první projekt tohoto druhu u nás v Litoměřicích za sebou zatím jen zkušební vrty a stále se hledá investor, který by zaplatil více než miliardu korun, aby se projekt dočkal skutečného spuštění provozu. V teplárenství máme i příklady, kdy se využívá odpadní teplo z technologických procesů. Například ze sklářských van v Kyjově, z hutních pecí ve Vratimově nebo z chemických výrob v Lovosicích. Rozmanitost použitých paliv dokládá i poměrně vysoký podíl jiných plynů, které se na celkové výrobě tepla podílejí téměř desetinou. Jde zejména o plyny z průmyslových výrob, které je potřeba neutralizovat, tedy spálit a získanou tepelnou energii využít, ať již dále v technologických procesech nebo k vytápění domácností. V závodní teplárně Energetiky Třinec je poměr využití uhlí a těchto plynů 50 na 50. Stranou zájmu teplárenství nezůstávají ani další netradiční způsoby zajištění tepla. Například horninové zásobníky. Možnosti skladování tepla v podzemí v rámci čtyřletého projektu testuje na svém vědeckém polygonu Výzkumné energetické centrum Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava (VŠB-TUO). V konečné fázi se počítá s kapacitou horninových zásobníků se zajištěním tepla pro lokality až s 1300 byty, což je 3000 obyvatel. Několika stometrovými vrty se v létě ukládá nevyužité teplo například z motorové kogenerace, z klimatizace či chlazení nebo polí solárních kolektorů do země a v zimě se získává toto „uložené“ teplo zpět, buď přímo ohřevem vody vtláčené do zahřátého podzemí, nebo pomocí tepelných čerpadel. V Dánsku využívají jako tepelný akumulátor obří vodní nádrže o objemu několika desítek tisíc metrů krychlových. Celé léto ho nabíjí teplem z polí solárních kolektorů, které se rozkládají na ploše velikosti několika fotbalových hřišť. V zimě pak teplo z nádrže vytápí přilehlé obce. Pro provoz tepelných čerpadel zajišťuje elektřinu větrná elektrárna a jako záložní a špičkový zdroj je do soustavy zapojen termoolejový kotel na spalování biomasy s ORC cyklem pro kombinovanou výrobu elektřiny a tepla. Zda se podobný projekt vyplatí realizovat i u nás, odpoví příští roky. Pokud trend tropického léta a mírných zim bude pokračovat i nadále, lze o vodních akumulátorech jako doplňkovém zdroji pro soustavy zásobování teplem uvažovat i u nás. Možností využití obnovitelných a alternativních zdrojů v českém teplárenství je řada. Některé jsou už běžné, jiné fungují v poloprovozních či výzkumných projektech. O jejich dalším rozšíření však rozhodne především cena fosilních paliv a jejich zdanění například formou uhlíkové daně, která významně pomohla rozvoji využití obnovitelných zdrojů energie ve Skandinávii.
