„Stále více investujeme do zelených technologií“

V současné době se podnikatelská průmyslová veřejnost obrací na vládu mimo jiné v otázkách podpory vědy. Tím je spíše skrytě naznačeno, že spolupráce mezi vysokými školami a Akademií věd nefunguje tak, jak je to obvyklé např. v sousedním Německu, s jehož prostředím máte nejlepší zkušenosti, zvláště co se týče financí. Jak tedy hodnotíte současné možnosti spolupráce výroby a výzkumu (odkudkoliv) z hlediska finančního zvýhodnění? Jsou dovolené odpisy z daní za vlastní výzkum dostatečné? Jaké jsou skutečné bariéry v možnostech spolupráce vývoje a výzkumu s třetími institucemi, a můžete to porovnat se situací v Německu? Společnost Siemens má ve všech svých výrobních závodech na území České republiky, podobně jako v Německu, výzkumná a vývojová centra, jejichž pracovníci se podílejí na vývoji nových produktů. Spolupráci výroby a výzkumu tedy v praxi zcela přirozeně realizujeme. Pro představu si dovolím uvést několik čísel - v roce 2006 Siemens celosvětově investoval do výzkumu a vývoje v přepočtu téměř 160 miliard korun a se současnými 62 000 patenty představuje celosvětovou jedničku v oblasti inovací. Ve výzkumu a vývoji Siemens na celém světě zaměstnává bezmála 50 000 lidí, přibližně 500 jich pracuje v českých výzkumných a vývojových centrech. Současně s tím aktivně podporujeme rozvoj výzkumných a vývojových pracovišť na českých technických vysokých školách. V posledních třech letech se Siemens podílel například na výstavbě laboratoře mobilní technologie na ČVUT Praha, laboratoře automatizace na VUT Brno nebo laboratoře programovatelných automatů a distribuovaných řídicích systémů na VŠB Ostrava. V obecné rovině lze říci, že Česká republika v oblasti podpory výzkumu a vývoje z veřejných prostředků nedosahuje úrovně ostatních členských států Evropské unie. Cílem Lisabonské strategie pro rok 2013 je výše státní podpory výzkumu a vývoje na úrovni 3 % hrubého domácího produktu, zatímco v ČR se tato podpora v roce 2006 pohybovala pouze na úrovni 0,57 % HDP. * O současné době se hovoří jako o době vlády ekonomů nad techniky, z toho důvodu, že přijetím teorií otevřeného trhu se hodnotí podniky především po ekonomické stránce a technika (technické nápady) jsou jakoby v pozadí. Ba dokonce, ekonomické úvahy natolik diktují, například v energetice, že staví na hlavu fyzikální zákony (například kogenerace). Na druhé straně jsou zde vážné výzvy především v hospodaření s energií či vodou a emisemi, nebo dopravou, které nutí podniky podporovat nové technologie často dost netradičně pojaté. Jak dalece se tyto tlaky zvažují v ekonomické rovině u tak velkého podniku, jakým je firma Siemens? Jak dalece dnes ovlivňují tyto trendy ekonomické rozvahy podniků co se týče výše investic do vývoje? Nemyslím si, že by technické nápady nebyly žádány, popřípadě byly odsunovány do pozadí. Firma, která přestane pracovat na neustálých inovacích svých produktů a řešení, nemůže dlouho přežít v ostrém konkurenčním boji a je dříve či později odsouzena k zániku. Na druhé straně si musíme uvědomit, že právě konkurenční boj všechny nutí ke sledování efektů spojených s inovacemi. Jakýkoliv, byť sebelepší nápad, který není realizovatelný z pohledu obsahového nebo finančního, je v podstatě k ničemu, když nepřinese očekávané výhody, ať už v podobě úspor nebo v podobě zefektivnění výsledného procesu. Problematika výroby energie s ohledem na péči o životní prostředí představuje jeden z globálních trendů současného světa. Je zcela zřejmé, že význam ekonomického a ekologického přístupu k hospodářskému vývoji firem i celých států se vyrovnává a aspekt péče o životní prostředí hraje stále významnější roli v ekonomickém plánování. V této situaci je logické, že společnost Siemens investuje nemalé prostředky do vývoje tzv. zelených technologií šetrných k životnímu prostředí. V oblasti energetiky je cílem těchto investic výstavba elektráren se zvýšenou účinností, v oblasti průmyslové výroby je pak cílem nacházet ekologicky šetrná řešení, která přinášejí přidanou hodnotu v podobě nižší energetické náročnosti a vyšší účinnosti výrobního procesu. Například účinnost parních turbín, které Siemens vyrábí ve svých závodech, se za posledních 25 let zvýšila o 10 %, což představuje snížení emisí oxidu uhličitého o více než 20 %. Platí to také v případě průmyslových parních turbín, které pocházejí z brněnského výrobního závodu společnosti Siemens. Koncern se rovněž intenzivně věnuje vývoji technologií na výrobu tzv. čisté energie – v roce 1991 v Dánsku dokončil výstavbu první větrné farmy na moři a v následujících 15 letech na souši i na moři instaloval celkem 6400 větrných turbín o celkovém výkonu 5700 MW. * Cena elektrické energie roste v této zemi do úrovně cen v Německu. To sice lahodí a.s. ČEZ a E.ON, ale dost vážně narušuje stabilitu průmyslových podniků. Je to mimo jiné proto, že energetická náročnost českého průmyslu na jednotku HDP je enormně vysoká, třikrát vyšší než průměr EU. Otázka tedy zní, zda jednak společnost Siemens ČR řeší nějak snížení náročnosti, zda řeší zvyšování cen a jak závažně se promítají nové ceny do výrobní bilance, a nakonec, jak dalece se dnes nové ceny (o jejichž snížení nelze ani snít), promítnou do cenové politiky Siemense? Vzhledem k tomu, že Siemens má v České republice 11 výrobních závodů, představuje růst cen elektrické energie významný fenomén. Tomuto trendu lze čelit v postatě dvěma způsoby - elektrickou energii nakupujeme na energetické burze centrálně pro všechny podniky skupiny Siemens v ČR, současně s tím zavádíme v jednotlivých výrobních závodech řadu úsporných opatření s cílem zvýšit produktivitu a minimalizovat ztráty. V širším kontextu je však nezbytné si uvědomit, že v poslední době došlo k výraznému zdražení většiny vstupních surovin nezbytných pro průmyslovou výrobu. Cena mědi, která je při výrobě elektrotechnických komponent jednou ze základních surovin, vzrostla ve srovnání s cenou elektrické energie podstatně citelněji. Díky novým technologiím, rozsáhlým investicím do modernizace výroby a inovacím výrobních postupů jsme však schopni dopad dramatického zvyšování cen vstupních surovin a energií z větší části eliminovat. * Z rozhovorů se zahraničními investory víme, že i přes velkou homogenizaci výrobního prostředí podniků v ČR a jejich mateřských podniků v zahraničí, jsou zde určité rozdíly v efektivnosti výroby dané některými ryze místními zvyky, ale i okolnostmi. Například neustálý tlak na zvyšování efektivnosti výroby (produktivity) je provázen odmítáním s poukazem na hranice možného atd. Zahraniční podniky přijímají filozofii zvyšování efektivnosti klidněji, stoičtěji, ale také operativněji řeší podmínky případné efektivity. Jak se z tohoto pohledu hledí na efektivnost českých podniků společnosti Siemens v mateřské firmě a dá se publikovat dokonce nějaké srovnání? Na úvod bych rád uvedl, že ve všech výrobních podnicích, které Siemens po roce 1990 na území České republiky převzal, došlo k významnému zvýšení produktivity. Je to dáno řadou opatření, která jsou závazná pro všechny výrobní závody koncernu Siemens, bez ohledu na to, v jaké zemi se nacházejí. Patří mezi ně například již zmiňovaný centrální nákup energií a vstupních surovin, zavádění nejmodernějších výrobních technologií a postupů, sdílení procesů v oblasti náboru nových zaměstnanců a personalistiky nebo výměna zkušeností v oblasti výzkumu a vývoje v rámci koncernu. Společnost Siemens v ČR od roku 1990 investovala do modernizace výrobních kapacit téměř 20 miliard korun. Jmenujme například novou ekologickou lakovnu v pražském závodě Siemens Kolejová vozidla, novou halu na výrobu elektromotorů a generátorů v Drásově či novou halu na výrobu přípojnicových systémů v Mohelnici. Díky těmto opatřením se české výrobní závody společnosti Siemens staly plnohodnotnou součástí koncernových struktur. Obecně lze říci, že právě z důvodů vysoké efektivnosti podniků Siemens v České republice, která je naprosto srovnatelná s efektivností podobných závodů v Německu a i v jiných zemích, zaujímá výroba Siemense v naší zemi velmi významnou pozici v celosvětovém měřítku koncernu Siemens. /bal/